Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Dvacet let uplynulo v těchto dnech od úmrtí fenomenální zpěvačky Jany Robbové, která začátkem 70. let minulého století začínala v pražském divadle Semafor. Zaujala temperamentem, ale především velkým hlasem se zajímavou barvou - a zazpívala nejen "popinu" či kantilénu, ale taky rock a blues. I když spolupracovala například s Karlem Gottem nebo Václavem Neckářem, slibně rozjetou kariéru vitální zpěvačky začal ničit alkohol a její sláva vzala pozvolna za své.

Jako dítě vyrůstala pražská rodačka Jana Robbová, která se narodila 4. dubna 1951, s rozvedenou matkou a starším bratrem. Bavila ji nejen kytara, na níž se naučila hrát jako samouk ("Pečlivě jsem cvičila akordy a něco mne naučil bratr a jeho kamarádi..."), ale také gymnastika. Po základní devítileté škole studovala střední zdravotní školu, ale nedokončila ji.

Zpívat před publikem začala, když jí bylo osmnáct let. V talentové soutěži v pražské, dnes už neexitující, pražské kavárně Valdek se s písní Massachussetts z repertoáru skupiny Bee Gees (v české verzi s textem Jiřiny Fikejzové ji u nás proslavil Václav Neckář) dostala mezi trojici nejlepších. Tehdy si jí všiml kapelník skupiny The Lovely Sextet, která se právě chystala do zahraničí a hledala novou zpěvačku. Nad nabídkou, jestli by chtěla zpívat s kapelou delší dobu v zahraničních zábavních podnicích - šlo o Spolkovou republiku Německo, Holandsko a Jugoslávie - neváhala ani minutu a následující dva roky sbírala zkušenosti v zahraničí. Neuvěřitelně se vyzpívala, ale hlavně si zkusila všechno možné - od aktuálních šlágrů přes rock či rokenrol až po blues.
"Zpívat jsem se nikdy neučila," řekla Jana Robbová v jednom starém novinovém rozhovoru. "Mým vzorem byli Beatles, které jsem měla nejraději a pouštím si je stále. Obzvlášť mám ráda jejich starší elpíčka z doby kolem roku 1965. Později jsem si oblíbila jazz, Armstronga, Fitzgeraldovou a ráda si někdy pustím i Arethu Franklinovou – tu, když je mi smutno. Z klasické muziky se mi líbí Čajkovskij a Smetana. Z básníků zase Erben, jeho Kytici znám skoro nazpaměť."
Po návratu domů se chvíli rozkoukávala, přemýšlela co dál a pak na tři měsíce ještě vyrazila se slovenskou kapelou Devín Singers do Skandinávie. Ovšem už v září 1971 se stala právoplatnou členkou skupiny Miloslava Šimka v pražském divadle Semafor. Na večerech jako byly Návštěvní dny a jiné (Zavěste, prosím, volá Semafor, Třetí nejúspěšnější představen na světě...) zpívala povětšinou své sólové písně, anebo také duety s Pavlem Bobkem. Nahradila tak odcházející Naďu Urbánkovou, která se rozhodla pro sólovou kariéru a vystupování s Country beatem Jiřího Brabce.
"Jana byla živel. V drobném tělíčku měla strašně moc energie. Byla průkopnicí expresivního zpívání, se kterým po ní přišla Jana Kratochvílová. Byla neuvěřitelně vitální," vzpomíná na ni Miluše Voborníková, která s ní sdílela v Semaforu společnou šatnu.
Jako herečka měla Jana Robbová premiéru v malé televizní komedii režiséra Jána Roháče Věra - nevěra (1972), kde hráli prim Miroslav Horníček a Jiří Sovák, poté jsme ji mohli vidět v Bakalářích (1973), kde si v jedné povídek zahrála hlavní ženskou roli. Epizodní roli servírky si střihla v jednom díle seriálu Malý pitaval z velkého města (1982).
Na deskách debutovala  v roce 1972, a to s nahrávkou Sopka, která vyšla na pantonské čtyřpísničkové EP desce, o kterou se dělila s Jiřím Helekalem. Písnička, kterou napsal Karel Forner (později hrál ve skupině Flop) a kterou zpěvačka natočila s Jezinkami a skupinou Groš, se sice nestala kdovíjakým hitem, ale mnozí posluchači a kritici zbystřili, aby vzápětí zajásali.

"Svou gramodeskovou premiéru absolvovala s úspěchem Jan Robbová ze Semaforu. Zejména ve Fornerově a Poštulkově Sopce svítí rozsahem, útočností i celkovou kultivovaností. V nebezpečně se rozšiřujícím hlasovém zpohodlnění  mnohých našich hvězd i hvězdiček je pro Robbovou  největší šance. Chtě nechtě si při ni vzpomenete na začátky Evy Pilarové a Heleny Blehárové," napsal Jiří Černý v hudebním časopisu Melodie č. 12/1972.
Ve stejném čísle časopisu Melodie písničku Sopka v rámci rubriky Jak já to slyším zhodnotil také zpěvák Miki Volek: "To je mladý hlas, který slyším poprvé. Ani tahle písnička nevypadá na hit, i když je pěkná, hlavně refrén se mi líbí. Zpěvačka má hezký nosný hlas, působivý hlavně ve výškách. Jana Robbová?  To jméno jsem už slyšel, ale ji osobně ne. Zato jsem okamžitě poznal Jezinky. Písnička je to hrozně nezvyklá. Panton je vůbec sympatický tím, že dává šanci mladým, ještě nepříliš známým zpěvákům."
A názor kritika Františka Horáčka? Tady je: "A hlas má od přírody výjimečný, přitažlivě zabarvený, drsný i silný, navíc vycepovaný tvrdou praxí v evropských západních klubech. Žádné zlato v hrdle, spíš zápalná směs. Jednou se její tón kolébá ve velkém kantilénovém vibratu, jindy vyústí v rovný rokenrolový křik, vždy je nasazován s charakteristickým neznělým, exoticky sípavým přídechem. Zažil jsem koncerty, kdy tenhle hlas zněl nakřáple a opotřebovaně, při vysokých vypjatých fortissimech (např. v písničce Pojď dál) se mi zážitek většinou překrýval strachem, zdali najednou nepřijde strašný kiks, hlasová havárie... Zpěváci, kteří rozpalují hlasivky do maxima, musí snad přivádět hlasové pedagogy k šílenství. Kupodivu, Janin učitel se vůbec nebojí: "Ona má hlasivky v pořádku, vůbec její hlasový materiál i rozsah je enormně dobrý, jenom si vinou špatných návyků tlačila na hlas dechem. Soustředili jsme se na to při cvičení a už pozoruji pokroky."
Pohybový projev Jany Robbové taky není zásluhou nějaké baletní školy, ale povahovým rysem. Sotva ji vzali do Semaforu, snad aby dostála své čerstvé zrozené pověsti showmanky, uklouzla na jevišti po šňůře a odvezli ji z generálky s polámaným kolenem přímo do nemocnice - s tímtéž kolenem, jehož zranění jí ještě v dorosteneckém věku navždy škrtlo plány na gymnastické medaile. Týdny v sádře zpěvačce nijak neuškodily, naopak přidaly na popularitě. Divák má moc rád, když se kumštýř kvůli němu rozdává, ba ničí...

Toulky a žánrové přelety
Zájem o spolupráci s mladou nadějnou zpěvačkou, která cítila rock a blues, projevil i Karel Gott, který s ní natočil v roce 1972 na své album Má píseň duet Toulky. Písnička zazněla i v Gottově televizním recitálu a měla úspěch. K další spolupráci ale nedošlo, protože Jana Robbová prošvihla údajně  dvě schůzky a "zlatý slavík" se už potom neozval.
Svůj názor na Janu Robbovou vyslovila v knize také Valerie Čižmárová, její kolegyně z divadla Semafor: "Byla to výborná kamarádka, užily jsme spolu hodně legrace, zvláště na hotelích, když jsme jezdili po zájezdech. Jana byla fajn. Nikdy mezi námi nepanoval konkurenční boj, protože jsme každá zpívala jiný žánr..."
Mimořádně úspěšný byl pro Janu Robbovou rok 1973, kdy vystoupila na festivalu Děčínská kotva a s písničkou Strašáček vyzpívala zlatou kotvu včetně ceny publika. I když se z písně stal hit, který zněl éterem několikrát za den, kritici Strašáčka moc nepochválili.
To byla ostatně častá výtka kritiků, kteří zpěvačce v různých článcích vzkazovali, že by se měla více vyhranit, nebrat vše, co jí kdo nabídne, že by potřebovala více novinek střižených na míru a že by jí vůbec prospělo pevné dramaturgické vedení. Jenomže s repertoárem to měla Jana Robbová vždycky těžké - jako by zpívala od všeho trochu. Od rokenrolů Kámen lásky a Křídla křídový přes kantilénu Pojď dál až po křehké folkové písničky, které ji napsalo semaforské duo Miroslav Paleček - Michael Janík.  
Byl to kritik František Horáček, který v roce 1975 zhodnotil  zpěvaččin repertoár: "Po Ondráčkově a Borovcově diskutované bubblegumové recesi O mama, o papa se zdá, že si moc nerozumí s hudebním humorem, také Strašáček byl konec konců krokem do slepé uličky (co mu asi říkali ti, kdo v začátcích viděli v Robbové málem českou Janis Joplinovou). Před rokem našla v domácí tvorbě styl, na který by mohla vsadit Goldschneidrovu skladbu Já jsem ten typ. Mělo to šťávu i odpich, nebylo to překombinované ani hloupé a Robbová tu zněla nezvykle plasticky, rafinovaně, oproštěna od nezdravé přímočarosti."
K úspěšným kapitolám zpěvaččiny kariéry patřila - poté, co odešla ze Semaforu (1977), spolupráce s Václavem Neckářem a skupinou Bacily. Ale to už se potýkala s problémy. Stala se nevyzpytatelnou a nespolehlivou, čímž postupně pohřbívala svůj netuctový talent. Přitom s Bacily natočila pár povedených nahrávek. Kromě duetů s Václavem Neckářem (V zasněných očích svět, Rok střídá rok, Teď to víš) také několik sólových písní. Jednou z nich byla i písnička Co je to láska, jinak Don´t Be Cruel z repertoáru Elvise Presleyho, jednička americké singlové hitparády z roku 1956, mimochodem jedna z mála skladeb, na kterých se zesnulý rokenrolový král podílel i autorsky ("Elvisův prastarý hit se dočkal další české verze: Jana Robbová ho zpívá  ve zpomalené a téměř dramatické podobě. Písničce přidává napětí i Suchého text, výsledek vychází nečekaně," napsal v Melodii č. 1/1978 kritik Petr Dorůžka).
Další písní, která mívala na koncertech s Bacily úspěch, byla působivá skladba autorské dvojice Karel Forner - Vladimír Poštulka Řekni mi, lásko. Tehdy měl dokonce vzniknout údajně i německý text k této písnice, protože kapela často koncertovala v Německu, leč nakonec na něj nedošlo, už se to nestihlo.
"Jana s námi jezdila dva roky a na desky jsme natočili asi šest písniček," vzpomíná kapelník skupiny Bacily  Jan Neckář. "Do skupiny ji tehdy přivedl náš manažer Honza Bunzel. Vašek chtěl partnerku a dal si podmínku, že musí být menší než ona. Druhým pádným důvodem  bylo to, že velice dobře zpívala. Byla to taková česká Janis Joplin. Jana měla velkou školou barových kapel, protože jezdívala zpívat do západního Německa a naučila se široký zahraniční repertoár. Ráda zpívala i bluesové věci a výborně improvizovala. Když jsme byli ubytovaní v hotelu a šli na večeři do restaurace, kde se živě hrálo, mnohokrát se stalo, že se domluvila s místní kapelou a skvěle si s nimi střihla nějaké blues... Avšak spolupráce s ní byla trošku složitější, protože neměla vedle sebe někoho, kdo by jí organizoval život. Takového člověka, bohužel, nenašla a nikdo z kapely na to neměl čas. Naše společné koncerty se vždy vydařily a byly dobré, pokud ovšem přišla. Nedokázala bohužel sladit svůj soukromý život s profesionálním muzikantským. Asi to bylo tím, že nenašla správného partnera z řad muzikantů, který by ji dokázal ohlídat. Je to škoda, protože to byla velmi dobrá zpěvačka. Kdyby u zpívání zůstala, mohla natočit spoustu dobrých a zajímavějších věcí, než nazpívala."
Po ukončení spolupráce s Bacily dala dohromady čtyřčlennou skupinu Orient, se kterou jezdila po klubech a tancovačkách, přičemž vzniklo i několik rockových písniček ve studiu, třeba česká verze hitu Bonnie Tyler It´s Heartache, kterou autor českého textu Vladimír Čort nazval Dal´s mi lásku.  
I když na koncertech přitvrdila, v nahrávacím studiu dál točila i typicky středněproudé skladby renomovaných autorů jako byli Zdeněk John (Já ráda spím, Má mě rád, Přijede mi tchýně) nebo Ladislav Štaidl  (Kdo ví). Nahrávky vznikly koncem sedmdesátých let za doprovodu Tanečního orchestru Československého rozhlasu.
"S Neckářem to bylo perfektní," vzpomínala Jana Robbová," ale pořád to nebylo ono. Toužila jsem po kapele muzikantů, kteří by se mnou na pódiu tancovali, zpívali a různě blbli. V Bacilech jsem ale zpívala jako host a tak jsem se po čase s Vaškem a Honzou přece jenom v dobrém rozloučila."

Holka bláznivá
Dvakrát se podrobila protialkoholní léčbě, ale bez většího úspěchu. Když měla například točit debutové album, nepřišla na zaplacené nahrávací frekvence a z desky sešlo. Nepovedlo se jí sladit soukromý život s tím profesionálním. Občas něco "zasklila",  ale byla také náladová a někdy až moc nad věcí, čímž od sebe odrazovala zapálené spolupracovníky stejně jako lidi, kteří to s ní mysleli dobře.
Přitom to nebyla špatná holka, tvrdí dodnes její někdejší kolegové. Štěstí neměla ani na člověka, který by ji dokázal umělecky usměrnit, kočírovat. Zatímco v první polovině 70. let se vyšvihla v anketě Zlatý slavík až do první pětice nejžádanějších zpěvaček, postupně upadala v zapomnění. Objevila se sice ve filmové parodii na gangsterky režiséra Juraje Herze Buldoci a třešně (1981), ale jako zpěvačka se postupně setkávala s nejrůznějšími zákazy. Provokovala, i když v dnešní době to zní až neuvěřitelně čím, tehdy to byly texty, účes, kostým... V první polovině osmdesátých let ještě koncertovala s rockovou skupinou Centrum, se kterou natočila ve studiu několik skladeb (Budeme zpívat, bude se hrát, Holka bláznivá).
Poslední koncert měla v březnu roku 1985.  Tehdy se prý skutečně naštvala, když pořadatel bezdůvodně zrušil její koncert. "Nezjišťovala jsem proč, ale asi v tom byly mé zápaďácké manýry a anglicky zpívané písničky, což vadilo. Ze všeho jsem se totálně složila a žádný jiný koncert už nebyl. Opět přišly deprese, zatímco kapela Centrum začala doprovázet Petra Rezka," vyprávěla Jana Robbová později.
"Když přestala zpívat, pracovala jako servírka.Vídávali jsme se velmi zřídka, spíš jsme si občas zatelefonovali. Restaurace, v nichž pracovala, byly na okraji Prahy či mimo ni a Jana už neměla tolik času. Jako servírku jsem ji nikdy nezažil a neviděl. Jen jsem se od lidí dozvídal, ve které hospodě zrovna pracuje. Povolání servírky se jí vždy líbilo. Hrála si na ni už jako malá holka. Začátkem devadesátých let dostávala hudební nabídky a uvažovala, že by se ke zpěvu vrátila. Dokonce měla zpívat i dechovku, ale nakonec z toho sešlo," vzpomíná Miroslav Robb, bratr zpěvačky v knize Slavičí osud.
Dvakrát rozvedená zpěvačka nesla špatně i dvě mimoděložní těhotenství a později i fakt, že nemůže mít děti, po kterých velmi toužila. Poslední léta svého bouřlivého života vlastně už ani nezpívala, i když jeden sen prý měla - otevřít country hospodu. Ale to se jí nepodařilo. Začala pracovala jako servírka nebo prodavačka v kantýně, později se potýkala se zdravotními problémy. Lékaři u ní diagnostikovali rakovinu hrtanu v pokročilém stadiu, a přestože téměř vzápětí proběhla rychlá operace, bylo už pozdě.
Jana Robbová zemřela 4. srpna 1996, přesně čtyři měsíce po svých pětačtyřicátých narozeninách. V té tobě se na ni jako zpěvačku už skoro zapomnělo. Vždyť od jejího posledního koncertu uběhlo více než deset let, ani desky žádné nevycházely. Byla vidět jen tu a tam na televizní obrazovce, zpravidla v reprízovaných záznamech starých semaforských představení. Teprve až v roce 2007 se zásluhou Producentského centra Františka Rychtaříka objevila na CD hitová kompilace nazvaná příznačně Jana Robbová - Holka bláznivá, která přináší všechny zásadní písně této výjimečné interpretky. Snad jen ten Strašáček chybí...
Profesní i životní peripetie kdysi populární zpěvačky Jany Robbové přibližuje i knižní publikace Legendy československé hudby - 70. a 80. léta, kterou nedávno vydalo nakladatelství Grada Publishing.

Foto archiv autora a Supraphon