Magdalena Vokáčová: Rozumět lidem znamená vydržet to, co nemá rychlé řešení

Více než 25 let pracuje s lidmi, naslouchá jejich příběhům a pomáhá jim najít vlastní cestu. Koučka a terapeutka Magdalena Vokáčová mluví o tom, proč ji nikdy nepřestalo bavit být u věcí, které nemají jednoduché odpovědi, proč je nevěra často začátkem změny, a jak se dá spojit spiritualita s obyčejnou radostí ze života.

O sobě říkáte, že máte kuráž a povahu dobrodruha. Jaké bylo vyrůstat se třemi sourozenci? Jak na období svého dětství vzpomínáte? Co vás v té době bavilo?

Vážně, to jsem o sobě řekla? (směje se) Pravda je, že celý můj dospělý život provází cestování. Touha objevovat dálky, nadechnout se mořského vzduchu, poznávat jiné kultury a zvyky a skrze ně lépe pochopit vlastní život, mě provázela odmala. Dětství mezi sourozenci bylo plné zvuků, barev, lásky i protichůdné touhy z toho všeho občas uniknout. Nejvíc ze všeho mě bavilo číst, snít, povídat si s lidmi. Hodně času jsem trávila s kamarády a se psem v lese. Možná to souviselo i s tím, že jsme vyrůstali v poměrně skromných poměrech. Táta zemřel, když nám dětem bylo 6, 8, 10 a 12 let, takže v takové situaci není moc prostoru na povrchnost.

Foto: Archiv Magdaleny Vokáčové

Co vás přivedlo na DAMU?

Touha poznat do hloubky, kdo je člověk. Jaké jsou jeho touhy a motivace, proč za stejných podmínek v někom zvítězí odvaha a dobro a jiného stejné okolnosti zlomí. Věřila jsem, že tam budu mít možnost porozumět tomu, co se v nás děje. A zároveň jsem milovala literaturu, film a divadlo. Zdálo se mi, že v příbězích si člověk může na chvíli odpočinout od sebe i od reality života.

Vystudovala jste herectví, autorskou tvorbu a pedagogiku. Proč právě tyto obory?

Na autorskou tvorbu jsem šla hlavně kvůli osobnosti pedagoga Ivana Vyskočila. Představoval pro mě určitou rebelii proti konvencím, konzumu a povrchnosti, a to mě přitahovalo. Na této katedře jsme měli i hluboké psychologické vzdělání. Učili nás lidé z praxe, kteří pracovali se závislými nebo s tzv. problémovou mládeží. Bylo se od nich opravdu co učit.

Jak se z vás stala koučka?

To byla jednodušší cesta, než by se mohlo zdát. I když mě herectví bavilo, myslím, že jsem v sobě měla určitou ostýchavost prezentovat skrze sebe jiné postavy. Když jsem důvěřovala režisérovi a bylo mi blízké pojetí celé hry, fungovalo to. Ale ve chvíli, kdy jsem měla spolupracovat na koncepci, která mi neseděla, byla jsem jako herečka slabší. A tak jsem se stala spíš nejoblíbenějším divákem než herečkou. Spolužáci si mě začali zvát do první řady na premiéry jako podporu, a pak chtěli zpětnou vazbu. Už tehdy jsem jim pomáhala otevírat se, podporovala to, co fungovalo, a pomáhala překonávat bloky.

Foto: Archiv Magdaleny Vokáčové

„Celý život se zájmem naslouchám příběhům.“ Zájem o druhé vás přivedl ke studiu terapie a koučinku. A jak říkáte: „Ve své práci propojuji umění a osobní rozvoj…“

Ano. Baví mě spojovat zdánlivě nespojitelné: spiritualitu, humor, krásu, provokaci i určitou míru luxusu.

Učila jste psaní a hereckou improvizaci v Čechách i v zahraničí, procestovala jste více než 40 zemí a jako kouč a terapeut pracujete s lidmi z celého světa přes dvacet let. Čím vás tato profese naplňuje?

To, co mě na tom opravdu baví, je moment, kdy se s klienty dotkneme něčeho pravdivého. Něčeho, co následně přináší reálnou změnu v jejich životě. Myslím, že dobrý kouč je trochu jako detektiv. Společně s klientem pátrá v jeho příběhu, s upřímnou zvědavostí, odvahou a soucitem. Soucitem k našemu lidství. Po více než 25 letech praxe se člověk učí rychleji orientovat a dostávat se k podstatě těch lidských „motanic“. A přesto to nepřestává být fascinující. Sedíte s klientem a na chvíli se stáváte součástí jeho příběhu. To je obrovské privilegium.

Jste autorkou knih Zakázaná učebnice koučování a Zakázané lásky. Co vás inspirovalo k psaní o nevěře?

Přivedli mě k tomu klienti. Uvědomila jsem si, že je to téma, o kterém se téměř nemluví. Spíš se snažíme ho zamést pod koberec a doufáme, že zmizí. Jenže ono nemizí. Bolí, a zároveň nás nutí dospět. Uvědomit si, kdo jsme a co chceme. Vedle bolesti a slasti je to často silný akcelerátor vnitřního vývoje. Mluvím o tzv. osudových nevěrách, kdy se jeden z partnerů skutečně zamiluje a druhý čelí zradě. Ne o těch, které slouží spíš jako prostředek k posilování vlastního ega.

Foto: Archiv Magdaleny Vokáčové

Moderujete Noční Mikrofórum na Českém rozhlase. Jak jste se k tomu dostala?

Tak dlouho jsem do rozhlasu chodila jako host, až mě oslovila skvělá moderátorka a dramaturgyně Jitka Novotná, jestli bych nechtěla vést rozhovory. Brala jsem to jako návrat k veřejnému vystupování. Ze začátku to bylo trochu náročné technicky i časově, ale díky skvělému týmu jsem se tam cítila opravdu dobře. Pozvala jsem si už řadu hostů, například profesora Hilského, Kateřinu Marii Tichou, terapeutku Noru Vláškovou nebo Danielu Drtinovou.

Vaším mottem je: „Neprozkoumaný život nestojí za to žít.“ Jak se vám daří život zkoumat?

(směje se) Ze všech stran. Můj osobní život je jeden velký experiment. A v profesi vlastně nedělám nic jiného, než zkoumám, jak jako lidé fungujeme, a jak si to někdy můžeme alespoň trochu ulehčit. Jak se vyrovnáváme s tím, co nám bylo dáno, a jak nad sebou někdy dokážeme i radostně vítězit.

Mluvíte o spojení spirituality a smyslovosti…

Ano, to k těm experimentům patří. Spirituální podstata mě opravdu zajímá. A zároveň miluju design, krásu, umění. Vnímám v ní určitou božskost. Takže si dokážu naplno užít jak hluboké věci, tak i obyčejnou radost, třeba z krásné rtěnky nebo skvěle naservírovaného jídla.

Jak ráda trávíte volný čas? Co pro vás znamená relax?

Je hezké, že končíme právě tímhle, protože se vlastně tolik nezměnilo. Ráda trávím čas se psem v lese, s přáteli, hodně čtu. Miluju sport všeho druhu. A díky cestování se mi daří být občas u moře nebo oceánu. To je pro mě ten nejkrásnější relax. Někdy dokážu chodit po pláži celé kilometry, poslouchat moře a pozorovat racky nebo pelikány. To jsou chvíle, kdy se cítím opravdu šťastná.