Ve stepi při řece Volze existovaly od 18. století německé usedlosti. Socialistická revoluce se jim nevyhla. Nová kniha Guzel Jachiny Děti Volhy vypráví příběh zkázy i naděje očima prostého učitele z takové německé vesnice. Román získal doma v Rusku prestižní státní cenu Velká kniha a byl už přeložen do 17 jazyků včetně nedávno vyšlého českého překladu Jakuba Šedivého.
Příběh začíná v roce 1916. Na břehu řeky Volhy stojí německá obec Gnadental, v ní malá škola a tam učí děti dvaatřicetiletý Jakob Bach. Jeden den je jako druhý. Jediné, co Bacha nadchne, je pročítat si řádky básnických děl německých velikánů nebo čas od času vyjít ven a kochat se mocným kouzlem bouře na nebi.
Jednoho dne však je učitel tajemným způsobem pozván na druhý břeh Volhy. Mlčenlivý a záhadný Kyrgyz převeze Bacha na pusté místo, kde stojí jediný dům. Tam žije statkář Grimm, jeho mladá dcera Klára a její stará chůva Tilda. Chystají se přestěhovat se do Německa a Klára má být provdána, ale bez schopnosti mluvit vznešenou němčinou ji nikdo nebude chtít. Tak začnou Bachovi neobyčejné dny, kdy vyučuje znuděné a osamělé děvče spisovné němčině – a ani neví, jak to děvče vypadá. Grimm ve strachu z hříchu dceru ukrývá za paraván a nechává výuku přísně střežit. Výuka se však neobejde bez literatury, a tak Klára s Jakobem najdou způsob, jak se o sobě dozvědět víc…
To je však ani ne čtvrtina knihy a já už vám více prozradit nechci. Mohu jen říct, že co se bude dít dál, je ještě zajímavější, ale také smutnější, místy i radostné. A léta ubíhají… Román je zhruba dvacetiletým příběhem života v německém Povolží za raného bolševismu. Stále v něm figuruje stereotypní vesnický životní styl, ale hlavní postava je bedlivým pozorovatelem a byť nedohlédne až do Moskvy, vliv politiky na vzhled Gnadentalu je patrný. Skvěle je popsán také psychologický vývoj hlavní postavy: nebije do očí, co se Bachovi děje v hlavě, není to umělý prvek pro dosažení větší okázalosti knihy, je to prostě tak, je to skutečné.
Jedná se dle mého o velice uchvacující příběh. Táhlý proud velké řeky a střídání období úrody s obdobími zimy kontrastují s povodní, které Svaz musí čelit politicky. Jakob Bach klidně mohl žít a toto všechno se mohlo stát – protože se to tehdy dělo. Jakožto dějepisně pouze průměrně vzdělaná osoba jsem si ani nevšimla, jak moc děj autorka provázala se skutečnými historickými událostmi, dokud jsem si neotevřela vysvětlivky vzadu, a o to větší fascinaci cítím. Už ze samotného díla je dost velká – kniha mi připadá velice lyrická, je cítit její atmosféra, ale zároveň to není o nudných popisech. Místy se objevují prvky až mystické a pouze skepticismus mi vložil do hlavy otázku, zda nejsou všechny jen metafora. Jinak by se příběh totiž mohl reálně odehrát i s nimi, tak krásně všechno do sebe zapadá. Metafory v pravém smyslu se tam objevují také, a jsou velmi trefně použité.
Teď mi tedy zbývá odpovědět na otázku v titulku: zaslouží si Děti Volhy ocenění, které jim bylo uděleno? Jednoznačně ano. Připadá mi, že tady recenzuji obecně samé skvělé knížky, ale tady si opravdu nedokážu vzpomenout na nic v těch 413 stránkách, co bych chtěla byť jen lehce vytknout.
Zdroj foto: ansa.it
O autorce:
Guzel Šamilevna Jachina (*1977) je původem tatarská spisovatelka píšící rusky. V rodné Kazani vystudovala na fakultě cizích jazyků a potom také scenáristiku v Moskvě. Její první kniha Zulejka otevírá oči (Prostor 2017) byla nejprve psána jako scénář, teprve pak ji přepsala jako prózu, kterou mnoho nakladatelství odmítlo. Dnes je to světový bestseller. Jde o historický román inspirovaný krutým údělem autorčiny babičky. Druhá kniha Děti Volhy zase čerpá inspiraci z autorčina dědečka, učitele němčiny. Jachina tak zůstává věrná historii raného 20. století a tematice nesnadného života tehdejších prostých lidí.
Ukázka z knihy:
Pevně zavřel školní dveře, zastrčil závoru. Zavřel i dveře své komůrky. Důkladně zatáhl závěsy na okně. Spokojeně se obrátil ke stolu – a spatřil na něm dlouhý bílý obdélník: zapečetěný dopis.
Vylekaně se rozhlédl, jestli se tajemný pošťák neschoval někde v pokoji. Ale když nikoho nenašel, klesk na židli a zkoumal obálku s načmáraným nápisem Panu šulmejstrovy Bachovi. Ve slově šulmajstr byly dvě pravopisné chyby.
Bach v životě nenapsal ani nedostal dopis. První co ho napadlo, bylo dopis spálit: nic dobrého v listu doručeném tak podezřelým způsobem nemohlo být. Opatrně vzal obálku do ruky: byla lehká (podle všeho obsahovala jen jeden list papíru). Prozkoumal rukopis: byl kostrbatý, očividně patřil člověku, který nebyl zvyklý často používat pero. Bach přiblížil obálku k obličeji a přičichl k ní: byla slabě cítit po jablkách. Položil ji zpátky na stůl, shora přiklopil knihou. Otočil židli k oknu, posadil se a přehodil si nohu přes nohu, zkřížil ruce na prsou a přimhouřil oči. Seděl tak čtvrt hodiny, odevzdaně si vydechl a zamračeně, se zlou předtuchou otevřel obálku.
Velectěný šulmejstře Bachu,
srdečně vás zdravým a zvu vás na večeři abychom projednaly jednu záležitost. Pokud budete souhlasit, přijďte dnes v pět otpoledne do gnadentalského přístavu, bude tam na vás někto čekat.
S přátelským pozdravem
upřímně váš Udo Grimm.
Ještě něco: toho mého člověka se nebojte. Jeho vzhlet je nevábný, ale srdce má dobré.
Když se autor podepisoval, silně přitlačil hrotem pera na papír a naskrz ho propíchl.
Název: Děti Volhy
Autor: Guzel Jachina
Překlad: Jakub Šedivý
Žánr: historický román
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2020
Počet stran: 416
ISBN: 978-80-7260-468-5
Hodnocení: 98%
< Předchozí | Další > |
---|