Kniha Všechny moje toulky je plná dojmů. Nejdelší sekce se věnuje autorově pobytu v Bukurešti, kde učil bohemistiku, ale jak název napovídá, dozvíte se o zážitcích z různých míst. Jde o obraz socialistické Evropy očima zvídavého polyglota, který zkoumá poměry pozorováním i konverzací s lidmi.
Už na začátku vám knížku doporučím. Vše, co bylo výše nastíněno, zní dost zajímavě. Obsah těchto autobiografických spisů může zaujmout široké spektrum lidí, a to zejména zájemce o historii, ale také milovníky cizích jazyků a osoby zainteresované v jazykovém vzdělávání i v překládání literatury.
Právě takovým milovníkem cizích jazyků Jindřich Vacek zřejmě je. Pro nás ve 20. letech 21. století je velice zajímavý obraz studia jazyků, který je zde vykreslen: žádné Duolingo, jen učebnice. Množství jazyků, o které se autor zajímal již od středoškolských let, jeho schopnost navazovat cizojazyčné konverzace a jeho zápal pro věc je velice inspirativní.
Důvodem, proč je kniha cenná, je ale hlavně dobové svědectví. Na začátku nechybí kapitola o raném dětství, kde Vacek stručně představuje historii své rodiny, vypráví o svém rodném městě a školních letech. Toto všechno samozřejmě ovlivňovala politická situace v zemi. Obdivuji ,, že si vybavil všechna ta jména sousedů, učitelů a spolužáků. Vypadá to jako nicneříkající výčet, ale vzpomínky a příběhy jsou o to osobnější, když se spojí se jménem. Jména jsou důležitější dále v knize, kde se Vacek setkává s kolegy, přáteli a jinými důležitými osobami, o kterých se už toho píše více. Úsměvným „easter eggem” jsou ve jmenném rejstříku hesla jako Kabourek, spolužák ze školky a Trtíková, družinářka – pořádek musí být!
Dozvídáme se také o jazykové politice, konkrétně v souvislosti s Lužickými Srby. Ve vzpomínkách na výlety do Lužice autor podává reportáž o tehdejším životě nejmenšího slovanského národa: zda lužická srbština byla častá, proč jí lidé (ne)mluvili a jak to vypadalo v očích německých spoluobčanů. Ke konci knihy se píše i o nedávnějších návštěvách Lužice. Z výletů do cizích zemí jsou také popsány cesty do Francie, Izraele, Polska, Maďarska a Albánie.
V roce 1980 začíná rumunská etapa Vackova života. Být v té době cizincem v Rumunsku muselo být určitě podivné, nejen kvůli šoku z ekonomické situace, ale také proto, že se většina místních s cizinci odmítala bavit. Autor má podobné zkušenosti jako všichni ostatní s nedostatkem jídla a úspornými opatřeními na elektřině, díky svému postu vysokoškolského učitele však také dokáže ukázat obraz tehdejší podoby univerzitního vzdělávání. Svědectví o rumunském převratu, který se odehrál zanedlouho po naší Sametové revoluci, zato mnohem brutálněji, je doplněno dobovými články, které autor tehdy napsal pro časopis Respekt.
Co bych k tomu řekla? Kniha se mi četla velmi dobře. Myslím si, že při sestavování vzpomínek a jejich doplňování obecnými historickými fakty byla odvedena dobrá práce, text je jasným a přehledným vyprávěním, které jistě každému čtenáři něco dá. Vacek zde neuplatňuje nějaký přespříliš geniální způsob písemného projevu, abych padla na zadek a dala tomuto 100%, ale toho u autobiografie snad dosáhla leda Patti Smith. Všechny moje toulky jsou intelektuálně (a potažmo i prakticky, protože historii je třeba znát) cenná kniha, kterou velmi doporučuji přečíst.
Ukázka z knihy:
O téhle situaci [s nedostatkem potravin] se u nás nevědělo. Když jsem poprvé přijel z Rumunska do Klementina a něco jsem si tam vyřizoval na personálním oddělení, úřednice si připravovala svačinu a já jsem jí popřál: „Dejte si chutnat.” „To já si dám,” ujistila mě a mně neprozřetelně uklouzlo: „Vám se to jí, když tady máte máslo.” Úplně strnula a já jsem si uvědomil, že jsem udělal botu, protože nemám vyprávět o podmínkách života ve spřáteleném socialistickém státě, jak mi na Ministerstvu školství kladli na srdce. Pokud jde o Rumunsko, žila československá veřejnost většinou v blažené nevědomosti. Jednou jsem se dal ve vlaku do řeči s jednou starší paní a ta mi řekla, že fandí Ceauşeskovi. Když jsem jí řekl, že je to diktátor, tvářila se nedůvěřivě.
O autorovi:
Mgr. Jindřich Vacek (*1955) pochází z Plzně, kde i maturoval. Už na gymnáziu se začal kromě vyučovaných jazyků také učit hebrejštinu a lužickou srbštinu a podnikal cesty do Lužice. Na UK pak vystudoval romanistiku v kombinaci rumunština–francouzština.
V 80. letech byl učitelem češtiny na univerzitě v Bukurešti. V tomto období napsal pro Rumuny několik učebnic češtiny. Od návratu do ČR působí jako překladatel v nakladatelství Argo, pro které překládá knihy hlavně z rumunštiny, francouzštiny a novohebrejštiny. Ovládá však i několik jiných jazyků. V roce 2007 získal za překlad Majsebuch z jidiš Cenu Josefa Jungmanna. Ve volném čase mimo jiné edituje Wikipedii.
Název: Všechny moje toulky: Lužice, Ceauşeskovo Rumunsko a další
Autor: Jindřich Vacek
Žánr: biografie
Nakladatelství: Academia
Rok vydání: 2021
Počet stran: 479
ISBN: 978-80-200-3187-7
Hodnocení: 87%

| < Předchozí | Další > |
|---|








Barevné hrátky je název výstavy kroměřížské malířky Radmily Vraníkové, která probíhá v těchto dnech v Galerii Informačního centra v Hulíně. Autorka vsadila na působivé scenérie, které mají nenapodobitelné kouzlo a nevšední cit pro přesno...
Tradice divácké ankety o nejpopulárnějšího herce, herečku, inscenaci a tvůrčí počin vznikla v Městském divadle Brno v roce 1997 a v neděli 11. ledna 2026 se na Hudební scéně MdB uskutečnil již 29. ročník. Scenáristé slavnostního večera Jiří Daniel, Mare...
Držitel Českého lva Radim Špaček dokončuje filmový dvojportrét lídra alternativní kapely Už jsme doma Miroslava Waneka a jejího dvorního výtvarníka, malíře Martina Velíška. Na celovečerním dokumentárním filmu Rozsviť světlo, ať je vidět pův...