Všechny toulky Jindřicha Vacka: Jaké bylo učit na VŠ v Ceauşeskově Rumunsku?

vsechny moje toulky Kniha Všechny moje toulky je plná dojmů. Nejdelší sekce se věnuje autorově pobytu v Bukurešti, kde učil bohemistiku, ale jak název napovídá, dozvíte se o zážitcích z různých míst. Jde o obraz socialistické Evropy očima zvídavého polyglota, který zkoumá poměry pozorováním i konverzací s lidmi.

Už na začátku vám knížku doporučím. Vše, co bylo výše nastíněno, zní dost zajímavě. Obsah těchto autobiografických spisů může zaujmout široké spektrum lidí, a to zejména zájemce o historii, ale také milovníky cizích jazyků a osoby zainteresované v jazykovém vzdělávání i v překládání literatury.

Právě takovým milovníkem cizích jazyků Jindřich Vacek zřejmě je. Pro nás ve 20. letech 21. století je velice zajímavý obraz studia jazyků, který je zde vykreslen: žádné Duolingo, jen učebnice. Množství jazyků, o které se autor zajímal již od středoškolských let, jeho schopnost navazovat cizojazyčné konverzace a jeho zápal pro věc je velice inspirativní.

Důvodem, proč je kniha cenná, je ale hlavně dobové svědectví. Na začátku nechybí kapitola o raném dětství, kde Vacek stručně představuje historii své rodiny, vypráví o svém rodném městě a školních letech. Toto všechno samozřejmě ovlivňovala politická situace v zemi. Obdivuji ,, že si vybavil všechna ta jména sousedů, učitelů a spolužáků. Vypadá to jako nicneříkající výčet, ale vzpomínky a příběhy jsou o to osobnější, když se spojí se jménem. Jména jsou důležitější dále v knize, kde se Vacek setkává s kolegy, přáteli a jinými důležitými osobami, o kterých se už toho píše více. Úsměvným „easter eggem” jsou ve jmenném rejstříku hesla jako Kabourek, spolužák ze školky a Trtíková, družinářka – pořádek musí být!

Dozvídáme se také o jazykové politice, konkrétně v souvislosti s Lužickými Srby. Ve vzpomínkách na výlety do Lužice autor podává reportáž o tehdejším životě nejmenšího slovanského národa: zda lužická srbština byla častá, proč jí lidé (ne)mluvili a jak to vypadalo v očích německých spoluobčanů. Ke konci knihy se píše i o nedávnějších návštěvách Lužice. Z výletů do cizích zemí jsou také popsány cesty do Francie, Izraele, Polska, Maďarska a Albánie.

V roce 1980 začíná rumunská etapa Vackova života. Být v té době cizincem v Rumunsku muselo být určitě podivné, nejen kvůli šoku z ekonomické situace, ale také proto, že se většina místních s cizinci odmítala bavit. Autor má podobné zkušenosti jako všichni ostatní s nedostatkem jídla a úspornými opatřeními na elektřině, díky svému postu vysokoškolského učitele však také dokáže ukázat obraz tehdejší podoby univerzitního vzdělávání. Svědectví o rumunském převratu, který se odehrál zanedlouho po naší Sametové revoluci, zato mnohem brutálněji, je doplněno dobovými články, které autor tehdy napsal pro časopis Respekt.

Co bych k tomu řekla? Kniha se mi četla velmi dobře. Myslím si, že při sestavování vzpomínek a jejich doplňování obecnými historickými fakty byla odvedena dobrá práce, text je jasným a přehledným vyprávěním, které jistě každému čtenáři něco dá. Vacek zde neuplatňuje nějaký přespříliš geniální způsob písemného projevu, abych padla na zadek a dala tomuto 100%, ale toho u autobiografie snad dosáhla leda Patti Smith. Všechny moje toulky jsou intelektuálně (a potažmo i prakticky, protože historii je třeba znát) cenná kniha, kterou velmi doporučuji přečíst.

Ukázka z knihy:

O téhle situaci [s nedostatkem potravin] se u nás nevědělo. Když jsem poprvé přijel z Rumunska do Klementina a něco jsem si tam vyřizoval na personálním oddělení, úřednice si připravovala svačinu a já jsem jí popřál: „Dejte si chutnat.” „To já si dám,” ujistila mě a mně neprozřetelně uklouzlo: „Vám se to jí, když tady máte máslo.” Úplně strnula a já jsem si uvědomil, že jsem udělal botu, protože nemám vyprávět o podmínkách života ve spřáteleném socialistickém státě, jak mi na Ministerstvu školství kladli na srdce. Pokud jde o Rumunsko, žila československá veřejnost většinou v blažené nevědomosti. Jednou jsem se dal ve vlaku do řeči s jednou starší paní a ta mi řekla, že fandí Ceauşeskovi. Když jsem jí řekl, že je to diktátor, tvářila se nedůvěřivě.

O autorovi:

Mgr. Jindřich Vacek (*1955) pochází z Plzně, kde i maturoval. Už na gymnáziu se začal kromě vyučovaných jazyků také učit hebrejštinu a lužickou srbštinu a podnikal cesty do Lužice. Na UK pak vystudoval romanistiku v kombinaci rumunština–francouzština.

V 80. letech byl učitelem češtiny na univerzitě v Bukurešti. V tomto období napsal pro Rumuny několik učebnic češtiny. Od návratu do ČR působí jako překladatel v nakladatelství Argo, pro které překládá knihy hlavně z rumunštiny, francouzštiny a novohebrejštiny. Ovládá však i několik jiných jazyků. V roce 2007 získal za překlad Majsebuch z jidiš Cenu Josefa Jungmanna. Ve volném čase mimo jiné edituje Wikipedii.

Název: Všechny moje toulky: Lužice, Ceauşeskovo Rumunsko a další
Autor: Jindřich Vacek
Žánr: biografie
Nakladatelství: Academia
Rok vydání: 2021
Počet stran: 479
ISBN: 978-80-200-3187-7
Hodnocení: 87%

vsechny moje toulky