Kultura21.cz

Patrik Banga (*1982) je novinář, spisovatel, hudebník a moderátor. Živil se podnikáním v IT, od roku 2008 je členem redakce iDNES.cz. Dva roky působil v České televizi, kde připravoval reportáže pro hlavní zpravodajskou relaci Události. Za svůj knižní debut Skutečná cesta ven získal cenu Magnesia Litera. Je také autorem povídek a pohádek.

Tento rozhovor se týká knihy Hudbu vidím barevně, což je rozhovorem s Máriem Bihárim. Na úvod by mě zajímalo, jak jste reagoval, když jste byl osloven k vytvoření této knihy?

Reagoval jsem pozitivně, protože jsem si myslel, že to bude jen další rozhovor, akorát o něco delší. Kdybych jen tušil, jak jsem se pletl! Zároveň jsem taky chtěl poznat osobně Maria, tak že jsem to vnímal jako fajn věc.

Byla to pro vás velká výzva? A těšil jste se na to, nebo měl i nějaké obavy?

Já mám obecně výzvy rád, tak že jsem se těšil. Krom toho už mám na novinařinu v praxi hrozně málo prostoru, je tedy dobré se „udržovat“. Obavy jsem měl až po první schůzce s natáčením, protože jsem dostal dojem, že knihu v termínu nemůžu nikdy stihnout!

Jak probíhaly přípravy na práci na knize? Přiznáváte, že jste se s Máriem do té doby nesetkal osobně, tak musel jste o něm hodně zjišťovat?

Tady to byla fakt standardní novinařina. Hromada materiálu, písně, videa, rozhovory… Naposlouchal a načetl jsem toho strašně moc.

A měl jste dopředu připravenou většinu otázek, nebo spíše vznikaly až za pochodu, tedy při vašich setkáních?

Měl jsem jen základní osu, zbytek tak nějak přirozeně vyplynul.

Jste novinářem, tak bych chtěla vědět, jestli jste ke knize přistupoval v něčem jinak, než by tomu bylo u článku? Pokud ano, v čem? To se především lišilo?

Hlavně v prostoru. Dlouhý článek čtenář neučte, je tedy nutné jít rovnou na solar a ideálně „vyzobat“ ty fakt podstatné věci. Knižní rozhovor je v tomto směru úplně jiná disciplína. Můžete jít nejen do hloubky tématu, ale také odbočit úplně jinam.

Kdybyste měl Mária stručně charakterizovat, co byste o něm řekl? Jak byste jej popsal?

Já už jsem to někde říkal. Mário je strašně hodnej a slušnej kluk. Můj úplný opak! On se vždycky rád učil, dbal na preciznost. Já v mládí proháněl holky a hrál po klubech, kde vlastně taky byly ty holky. Zároveň je ale citlivý a velmi vnímavý, to myslím máme společné.

Je něco, co vás dva spojuje? V čem jste si byli blízcí nebo jste si podobní?

Především muzika. Pocházím z hudebnické rodiny a hudba mě provází od narození. Většina mých příbuzných jsou profesionální muzikanti, jsem jeden z mála Bangů co se neživí muzikou. Taky miluju Máriova psa!

Bylo při vaší společné práci něco, co vás překvapilo, nebo vám například přišlo hodně zajímavé?

Ten odlišný příběh. U mě to všechno tak nějak probíhalo… Hudba, škola, dospívání, devadesátky, rasismus, policie… Mário to měl daleko složitější než já, a proto taky vnímal věci úplně jinak. I ty devadesátky měl jiné než většina mých vrstevníků.

Kniha je doplněna černobílými fotografiemi od Mária z projektu Obrázky z duše. Bylo od počátku zamýšleno, že to tak bude? Jak na vás osobně fotografie působily?

Vůbec ne. Vyplynulo to vlastně ve chvíli, kdy jsme o těch fotografiích začali mluvit a vymyslela to Marie Rákosníková, která knihu koeditovala.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Poznejte romského hudebníka Mária Biháriho

Velmi důležitým tématem knihy je hudba, tak co pro vás znamená? Co se vám vybaví, když se řekne hudba?

Rodina. Jednoznačně. Máma, táta, děda, všichni strejdové. U nás to není jen slovo, je to životní styl. Vždyť v mojí pracovně je víc hudebních nástrojů, než techniky. (smích)

Hudbu vidím barevně je knižním rozhovorem. Máte vy sám rád takové knihy, nebo saháte spíše po jiných titulech?

Vlastně ne. První podobný rozhovor jsem otevřel čistě proto, abych se podíval, jak se to vlastně dělá. Byla to kniha Já byl frajer kluk. Teď doufám vyjde řada na Jindru Šídla a knihu Já si to všechno pamatuju, kterou dal dohromady Michael Rozsypal.

Za vaši předchozí knihu Skutečná cesta ven, která je podle mě skvělá a udělala na mě velký dojem, jste získal Magnesii Literu. Co pro vás toto ocenění znamenalo? Motivovalo vás to k dalšímu psaní?

Tak to snad každého, ne? (smích) Jen nevím, jestli jsem si na sebe neupletl bič a nebude se ode mě čekat, že každý můj text bude takhle kvalitní. Na druhou stranu, jsem maximalista a pokud něco dělám, chci to dělat pořádně. To mě žene většinou dál.

Kniha je aktuálně překládána hned do několika jazyků. Můžete nám prozradit, do kterých a jak je v zahraničí přijímána?

A to já se pochlubím rád, protože to není jen můj úspěch. Kniha je práce korektorů, editorů, grafiků a ti si taky zaslouží kredit, který většinou sežere autor. Bez mojí vrchní editorky Terezy Janků si vůbec nedokážu představit život. Ta mi jednou bude editovat i parte, pokud si ho stihnu sám napsat! Kniha má aktuálně arabskou, anglickou, německou a italskou verzi. Další je na řadě polská mutace a pokud Bůh dá, dočkáme se i nějaké asijské verze. To je na tom psaní vlastně to nejlepší. Člověk neosloví jen české publikum, ale díky překladům do světových jazyků si mou knihu mohou přečíst lidé téměř po celém světě!

Na závěr by mě zajímalo, kde vás mohou naši čtenáři vidět? Čekají vás nějaké koncerty nebo akce, na které nás můžete pozvat?

V říjnu mě čeká Festival of small literatures v Chorvatsku, poté tři čtení v Německu a mezi tím dvě čtení v ČR. Sedmnáctého října v Chomutově a sedmého listopadu v Písku. Moje manželka/manažerka taky zkrátka odvádí sakra dobrou práci! (úsměv)

Děkuji za rozhovor!

Zdroj foto: archiv autora, autorka Lenka Bangová