Jak se hudební aktivity stávaly součástí literární i filmové tvorby

Kapitoly z filosofie nove hudby perex Nová kniha, kterou vydala Univerzita Karlova v nakladatelství Karolinum, nese trochu odstrašující název KAPITOLY Z FILOSOFIE NOVÉ HUDBY. Ale naštěstí nevyžaduje ani odbornou hudební průpravu, ba dokonce ani znalost not. Projednává totiž o prolnutí hudby či hudebnosti do literárního, případně filmového díla.

Sepsal ji Josef Fulka (*1976), jenž mimo jiné působí na pražské Fakultě humanitních studií, kde přednáší o novověké filosofii a estetice, věnuje se znakovým jazykům a jejich gestům, vede filmový seminář. V knize, vesměs sestavené z dříve publikovaných nebo proslovených statí, se z různých stran dotýká vlivu Schönbergovy atonality a Adornova hudebního konceptu (jeho kniha před několika lety vyšla česky pod názvem Filosofie nové hudby - a Fulka tudíž zvolil návazné pojmenování). Dotýká se rovněž rozdílu ve zvukové prezentaci tónů a naproti tomu ruchů.

Těžká četba

Důsledně hledá prvky hudby a hudebnosti v literárních dílech, kdysi považovaných za novátorská, převracející dosavadní vypravěčské konvence, avšak z časového odstupu vyšumělá, takže je kromě Fulky čtou nanejvýš studenti humanitních, najmě literárněvědných oborů. Kteréže autory podrobuje bližšímu zkoumání? Kdybych byl zavilým přívržencem pokrokářských genderových zásad, vytkl bych Fulkovi, že odkazuje na samé muže, jako kdyby ženy – eventuálně 72 dalších pohlaví – nic směrodatného nestvořily.

Kapitoly z filosofie nove hudby 1

Eden a potom…

Nalezneme tu nejen Proustovo Hledání ztraceného času, Mannova Doktora Fausta či odkaz „nového románu“ v tvorbě Alaina Robbe-Grilleta, ale pisatel rovněž probírá odezvu hudby u vědců, jakými byli Sigmund Freud, Claude Lévi-Strauss nebo Michel Foucault. Ke své hanbě přiznávám, že atonální hudba mě naprosto míjí, že žádný z prozaických titulů, kterými se Fulka zabývá, se mi nepodařilo přečíst do konce. Jaksi nejsem schopen s nimi navázat potřebné souznění. U Prousta se takto namáhám už několik desetiletí…

Přeceňovaný prorok „nového románu“

Zastavím se Robbe-Grilleta, pro něhož postava ženy ztělesňuje více či méně sexualizovaný objekt. Dvěma studiemi o tomto umělci se celá kniha uzavírá. Fulka tu jednak analyzuje jeho film Eden a potom…, jednak si všímá knihy Žárlivost. Obě díla vnímám jako obtížně stravitelná, samoúčelná a formalistní ve své prezentaci, neboť naplňují jen umělcovu potřebu „být odlišný“, aniž je sebeméně zohledněno utrpení případného příjemce. Nekomunikující experiment Eden a potom…, natočený roku 1970 ve francouzsko-slovenské koprodukci, patří mezi takzvané trezorové tituly, protože na plátna a televizní obrazovky se dostal až po pádu bývalého režimu. Ale návštěvnost (případně sledovanost) se limitně blíží nule, jak dokládá i mizivý zájem při loňském televizním uvedení, diváckou pozornost nepřitáhly ani málo oblečené – či úplně nahé - ženské postavy, na něž Robbe-Grillet hledí až s podezřelou zálibností, ani tajemno, hrůzno a krvavo. Jeden z diváků tento film označil na nudnou intelektuální masturbaci…

Kapitoly z filosofie nove hudby 2

Eden a potom…

Fulka, bohužel často odtažitý a nezáživný ve svém výkladu, rád probírá zvolené téma jakoby očima nebo konceptem někoho jiného (třeba skrze Chionovu knihu Hlas ve filmu, kterou sám překládal). Již jmenovanou Žárlivost prohmatal třeba také optikou Jeana-Paula Sartra, ale tento průhled by tu čtenář marně hledal, protože dotyčnou studii doposud skrývá časopis Svět literatury. Ostatně: z Fulkových statí o filmu a filmařích by také bylo možné sesypat samostatnou knížku. V Čechách jsou přitom neznámé, protože výhradně vycházely na Slovensku, ať již časopisecky (v Kino-ikonu) nebo ve sbornících. Věnují se přitom produkci jak české a slovenské (Švankmajerovo Přežít svůj život, Uhrova Panna zázračnica), tak zahraniční (bondovky, Pasoliniho Salò aneb 120 dnů Sodomy).

Kapitoly z filosofie nove hudby obalka