Dům jako živá bytost?

Dům jako živá bytost?

ImageCo je to “domov”? Nelehká otázka, viďte? Pro každého z nás tento pojem může představovat něco naprosto odlišného, ale vždy velice osobního. Je to hnízdo, ze kterého jsme, sotva plnoletí, vyletěli vstříc nástrahám života? Nebo možná malá garsonka, ve které začínáme budovat vlastní budoucnost? Pro hrdiny – a zároveň tvůrce – novinky z divadelně-experimentálního prostředí pražského NODu se domovem stal malostranský secesní dům, kde někteří z nich pobývali jen krátce, ovšem dokázali nalézt nejenom místo, kam se chtějí vracet, nýbrž i vlastní identitu.

 

Tisková zpráva lákala na alternativní performanci spojující tři prvky v jednom: divadelní hra byla tím nejméně podstatným. Nejvíc tvůrci – absolventi pražské FAMU srbského původu Dragan Dragin a Biljana Golubovič – sázeli na dokument “97 kroků”, vzniklý na základě časosběrného materiálu natočeného v průběhu dvouletého loučení se s domem. Třetí součástkou měla být fotografická výstava zobrazující poslední roky života malostranského baráku v té podobě, v jaké se zakořenil v paměti jeho obyvatel.


Leporelo příběhů jednotlivých obyvatel bylo hned na začátku, po úvodním slově Dragana a Biljany, doplněno “překvapením”: besedou se starousedlíky. Starší pár upoutal pozornost stovky návštěvníků rodinným albem, kterým listoval tak trochu nostalgicky, tak trochu neúčastně. Po jejich pětiminutové rozmluvě a krátké prohlídce “domácích” fotografií made by Dragan Dragin diváci pokračovali do sálu s netrpělivými výrazy v očích – neortodoxní začátek! – co teprve bude následovat?

Dočkali jsme se komorní scénky pohřbu: že by ta slibovaná divadelní inscenace? I když od divadla v ní zbylo málo. Záhadný muž ležící na stole celý v černém a smutečná procese sedávající okolo. Koho oplakávají? Dům či své životy v něm? Nebo se loučí se šťastnými společnými chvílemi, které se už nezopakují? Srbská tradice (mít něco červeného v ruce při pohledu na mrtvolu) se červenou nití dostávala do vědomí diváků a černý pes – dle všeho neméně důležitý obyvatel domu – oddaně sekundoval dalším účinkujícím. Pár minut ticha doprovázených hrou na (červený!) akordeon se nedá zařadit mezi mistrovské divadelní počiny (ostatně od “očitých svědků” se žádné velké divadlo ani nečeká), ale jako úvod do příběhu posloužilo zcela bezchybně.

Následoval dokument. Část evidentně nejrozporuplnější. Příběhy obyvatel krásného malostranského domu do sebe zapadaly jen zřídkakdy, výkladová linie se často nelogicky kouskovala – odtud komplikace chronologického charakteru. Dopis z cizinecké policie “vyťukaný” tvrdým tonem a zpráva z úřadu oznamující plán na zbourání baráku celý tragický – a to až vyčerpávajícím způsobem – příběh odstartovaly. Dál to jen blikalo různými odstíny šedé.

Image


Snímek svou konstrukcí připomínal nedávnou Wendersovu Pinu – jednotlivci tvořící jeden smutný obraz – kvalit výrobku slavného režiséra dokument 97 kroků natočený ruční kamerou a s nízkým rozpočtem samozřejmě dosáhnout nemohl. Je pravda, že tvůrci v daném případě měli zcela jinou ambici: především dát vědět, vykřičet do světa, sdílet svou osobní tragedii. Zapomněli však na jeden důležitý detail: když je tragedie natolik osobní (a tudíž i divákům vzdálená), musí existovat něco, co ho, diváka, upoutá u obrazovky na nelegrační dvě hodiny stopáže. Na to tvůrci (či chcete-li, pořadatelé) vymysleli svůj recept. Nespočíval ovšem v charismatické podobě filmu, ale v typické srbské pohostinnosti.

V polovině byl snímek zastaven a na scénu se začaly sjíždět stoly, shromažďovaly se talíře, příbory cinkaly a diváci jen nechápavě přehlíželi celý ten servírovací proces: co to na nás opět zkoušejí, že by po scéně pohřbu následovala svatba? Byli však na omylu: jednalo se o velkorysou hostinu, na kterou jsme všichni byli vřele pozváni. Na přípitek, ochutnání dobrot a na kus řeči. Vskutku nečekaný krok, ale – na rovinu – co v projektu “Dům” bylo čekané? S milým úsměvem vyprávěla Biljana střípky ze společného života v “domě”, doplňovala nejasnosti z dokumentu, kde se sotva prohodilo pár vět, s nadějí mluvila o budoucnosti a následně si “přiťukla” s každým (ale opravu každým!!) hostem.

Těžko říct, zda pohostinný krok splnil své poslání, ale nedalo se nevšimnout, že když začal běžet druhý díl, každý divák, posilněný vínem a jablečným štrúdlem, alespoň trochu přikyvoval v takt příběhu, cítil se s jeho hrdiny, možná se dokonce ztotožnil s tou osobní tragedií a začal vnímat Dům jako živou bytost, přesně tak, jak ho viděli tvůrci.

Zdroj foto: nod.roxy.cz


 

Přihlášení



Soutěže

Za časů ušatých čepic…

Jo, jo, to bývaly časy. Venku nasněžilo, mráz lezl za nehty, děti sáňkovaly a koulovaly se, oblečení samý sníh a boty promáčené, dobře bylo. Prý tehdy světem chodil medvědář, který na poutích a jarmarcích předváděl svého medvěda.
Jonathan Livingston

Krása vsakující se do míst, kde žijeme...

Začala bych duchem místa. Odkazem mých předků. Nalezením svých silných míst. A začala kolem sebe tvořit krásu, která se podle autorky bude vsakovat do místa, na kterém žijeme. Zamyslela jsem se. Znáte ty lidi, kteří umí udělat domov kdekoliv? U kterých je vám krásně, protože z ničeho udělali mnoho? Tak tady bych si byla jistá, že tito lidé vědí, kam náleží.
GRADA
Banner

Videorecenze knih

Rozhovor

Rozhovor s výherkyní naší literární soutěže Povídky z lesa

LesPaní Jana Mlejnková (45) nás poctila vtipnou povídkou s názvem Ledka nebo cigaretka, kterou jsme vyhodnotili jako vítěznou. O tom, že paní Jana jen srší humorem, nelze pochybovat. Přečtěte si rozhovor, ve kterém objasňuje, jak k tomu,...

Hledat

Literární soutěže jsou jednou z nejlepších cest, jak dát o sobě vědět

Lucie Hlavinková, která se poprvé proslavila knížkou pro děti, je patronkou naší literární soutěže, která právě skončila a čeká na vyhlášení svých vítězů. Lucie nám na sebe prozradila, jak se stala spisovatelkou, čemu se nejraději věnuje a co nového připravuje pro své čtenáře.

Čtěte také...

Na hradě je ženská!

noc na karlstejne 200Poslední dobou jsme nebyli dlouho v divadle – po tom, co jsme se z jednoho představení vytratili během přestávky, jsme neměli vůbec chuť ani náladu. Po pauze jsme tedy vyrazili na Noc na Karlštejně a odcházeli jsme opravdu nadše...


Literatura

Šest krát dva obětí šíleného psychopata

šestkrátdvaPoslední dobou si potrpím na severské krimi. Tentokrát se mi do rukou dostala kniha švédského autora Arneho Dahla Šest krát dva. Nejsem sice v tomto směru žádný odborník, ale i tak si troufám tvrdit, že mezi ohromným množstvím knih stejného žánru...

Divadlo

Dokonalá svatba dostála svému názvu

svat 200Dokonalá svatba je situační komedie od britského autora Robina Hawdona, která se od roku 1994 hraje po celém světě. Je velmi aktuální a dokáže rozesmát nejeden sál. I ten ve Zlíně se velmi dobře bavil, za což bylo kromě herců zodpovědné i režisérské duo...

Film

Český lev rozdá filmařům ceny už příští sobotu

Cesky Lev perexNositelům 29. výročních cen České filmové a televizní akademie (ČFTA) předají již 5. března v Rudolfinu České lvy přední osobnosti českého filmu. Budou mezi nimi nejen herečky a herci, jako například Jana Plodková, Dagmar Havlová, Jiří L...