Kultura21.cz

„Psaní je pro mě únik z nudné reality. A ačkoli to mnohým přijde divné, miluji na něm tu nepředvídatelnost. Sednu si k počítači s určitou myšlenkou, ale postavy a příběh mě často zavedou jiným, nečekaným směrem,“ přiznává Petra Kamlachová, jejíž povídka Sisiina kotva jí vynesla prvenství v literární soutěži internetového magazínu Kultura21.cz nazvané Útěky císařovny Sisi.

Jako malinké holčičce vám maminka hodně četla a od té doby jsou knihy, jak sama říkáte, váš život. Ještě než jste se naučila číst, zamilovala jste si poezii, a to hlavně básnickou sbírku Kytice od Karla Jaromíra Erbena, která je stále vaší velkou inspirací. A když už jste znala písmenka, v sedmi letech jste sama začala psát básničky a v deseti zkusila napsat román Devět kleteb. O čem byly vaše první literární dílka? A román jste dopsala? A co vás ještě, kromě psaní, bavilo?

Moje první básničky byly většinou o jaru, kytičkách, zvířátkách, zkrátka takové hravé veršíky, jaké mají děti rády. Občas jsem ale zpracovávala i náročnější témata jako artušovskou legendu nebo příběh Johanky z Arku.
Co se románu týče, ten byl inspirovaný románem Sedm démonů od Barbary Woodové a také filmovou minisérií Tajemství řeky Bohů, akorát ti moji egyptologové hledali hrobku královny Hatšepsovet. Samozřejmě jsem si trochu upravila realitu, protože její hrobka je známá. Já si ale vymyslela úplně jiný, dobrodružný příběh. Román jsem dopsala ve dvanácti, ale není moc dobrý, hlavně co se jazykové stránky týče. Navíc jsem tehdy neměla k dispozici internet, jen pár knih z knihovny, takže jsem ani nemohla moc propracovat prostředí a podobně, ale i tak to byla skvělá zkušenost, která mě utvrdila v přesvědčení, že psaní je něco, čemu se chci věnovat i v budoucnu.

Kromě psaní a čtení mě samozřejmě bavila historie, hlavně starého Egypta. Rovněž jsem milovala zpěv, takže jsem chodila do sboru i na sólové hodiny. Chvíli jsem hrála na kytaru. Vyšívala jsem. Mou největší vášní jsou ale příběhy, a tak když zrovna nečtu nebo si nevymýšlím vlastní, hodně koukám na filmy a seriály.

Co vás přivedlo ke studiu historie a bohemistiky? Byl to právě váš zájem o knihy?

Dlouhá léta jsem snila o tom, že se stanu archeoložkou. Psaní převážilo až později. Na žurnalistiku jsem ale nechtěla, novinařina mě nelákala. Když tedy přišel čas vybrat si školu, historie pro mě byla jasná volba, protože dějepis jsem milovala už od základky. Jako druhý obor jsem chtěla bohemistiku, ačkoli ta nemá s tvůrčím psaním mnoho společného. Nakonec jsem se ale nechala přesvědčit rodiči a podala si přihlášku na obor historie-archeologie. Teprve ve druhém ročníku jsem se přihlásila na obor historie-bohemistika, takže ve třeťáku jsem vlastně studovala obory tři. Z archeologie mám šest semestrů, chybí mi jen státnice. Tou dobou už jsem ale věděla, že s archeologií dál pokračovat nechci.

K tomu oboru mě pak přivedly asi historické romány, které jsem v té době hojně četla. Hlavní pro mě ale bylo studovat něco, co mě bude zajímat a bavit, protože jsem se nikdy netoužila vydat na akademickou dráhu, spíš jsem snila o práci v nakladatelství a tehdy trochu naivně i o tom, že bych se mohla psaním, ke kterému žádnou školu nepotřebuji, snad někdy živit.

Psaní poezie jste neopustila a později jste své básně v letech 2004–2005 publikovala v novinách Robinson a také vlastním nákladem vydala básnickou sbírku Růže z popela. Co vás baví na poezii? Máte, kromě již zmíněného K. J. Erbena, ještě další oblíbené básníky? A co oblíbená básnička, máte nějakou?

Na poezii miluji hlavně krásu jazyka, hraní si s přirovnáními, metaforami a různými obraznými vyjádřeními. Ovšem básně pro mě byly také způsobem, jak se vyrovnat s nepříjemnými duševními stavy. Prostě jsem se z nich „vypsala“. To je jedním z hlavních důvodů, proč je většina mých básní depresivních, ačkoli já píšu temnější verše, i když jsem naprosto v pohodě a šťastná. Prostě se mi líbí.

Kromě K. J. Erbena mám spoustu dalších oblíbenců. Z českých básníků např. J. V. Sládka, F. Hrubína, K. H. Máchu, J. Wolkera. Z těch zahraničních by to pak byli především W. Shakespeare, Ovidius, E. A. Poe nebo W. Blake. Jeho známé verše Svět v zrnku písku rozeznat patří k mým vůbec nejmilejším.

Psaní se nějakým způsobem věnujete stále. Vyzkoušela jste si práci redaktorky v časopise M.O.S.T. (2013–2019), jemuž jsem v období 2016–2017 dělala šéfredaktorku. Jaká to byla pro vás zkušenost, co vám práce v časopise dala?

M.O.S.T. byl časopis naší fakulty (Filozofická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích), který založila skupina doktorandů a studentů. Já v něm působila téměř od samého začátku. Poznala jsem tam spoustu dalších nadšených psavců a také jsem si vyzkoušela, jaké to je vést tým lidí. Nejdříve jsem měla na starosti jednu rubriku, později celý časopis. Musela jsem dát dohromady dostatek článků, což někdy nebylo jednoduché. Jeden rok nás bylo tak málo, že jsme celý časopis psali asi v pěti lidech. Poprvé jsem si také vyzkoušela korektury a redakční práci – tedy upozorňování na špatnou koncepci článku nebo nepovedené pasáže, které pak měl autor doladit. Myslím, že to byl první krůček k mé současné práci.

Působíte jako externí redaktorka a korektorka pro nakladatelství Edika, Fragment, Pointa a Yoli a rovněž jako externí korektora Univerzity Hradec Králové. Píšete také recenze pro Knižní klub. Co vás baví na úpravě textu? Je to možnost vybírání a hledání těch správných slov a text vybrousit k dokonalosti?

To je určitě jedna z věcí, která mě na tom hodně baví. Nemohla bych dělat práci, která by mi nedávala smysl. A tady, když mohu porovnat rukopis s výsledným textem, je to občas neskutečný rozdíl. Tím spíš, že hodně pracuji se začínajícími autory, kteří ještě nejsou tzv. vypsaní, dělají chyby, o nichž se v hodinách slohu na škole neučí. Já se jim vždy snažím poradit, jak něco udělat lépe, vysvětlit, proč v textu něco nefunguje, navrhnout, jak to vylepšit. Někdy se dohodneme, někdy ne, tak už to chodí a já rozhodně nejsem typ, co by někomu něco nutil, jen nabízím svůj pohled a pomocnou ruku. A když pak čtu pochvalné recenze čtenářů nebo když mi autor řekne, že po mých úpravách je kniha mnohem lepší než původní verze a že je z ní naprosto nadšený, je to pro mě ta nejlepší odměna.

S překladovou literaturou se pak pracuje trochu jinak. Tam s autorem nemám možnost jednat, takže vlastně kontroluji kvalitu překladu a nemám prostor řešit případné nelogičnosti originálu, což mě někdy mrzí. Je to zase jiná práce, ale stejně naplňující. Všichni jsme jistě někdy narazili na knihu s krkolomným překladem nebo se spoustou překlepů a pravopisných chyb v textu. To mě vždycky strašně štve a mrzí. Mám tedy radost, když mohu dohlédnout na to, že aspoň pár knih bude relativně v pořádku. Říkám relativně, protože jsem jenom člověk, i já někdy dělám chyby, i když výjimečně. Druhá věc, která mě na tom baví, je pak možnost přečíst si některá díla, po jakých bych normálně nesáhla. Někdy tak objevím nové zajímavé autory nebo knihy, které mě osloví a které by mě jinak úplně minuly.

Zúčastňujete se také literárních soutěží. První místo v českém kole jste obsadila v roce 2003 na 32. ročníku mezinárodní soutěže v psaní dopisů vyhlášené Mezinárodním úřadem Světové poštovní unie pod záštitou UNESCO. A o rok později v celosvětovém kole jste obsadila třetí místo jako dosud jediná soutěžící z České republiky. A letos vám vaše povídka Sisiina kotva v literární soutěži Útěky císařovny Sisi internetového magazínu Kultura21.cz vynesla prvenství. Co vás přimělo se do soutěže přihlásit? Jak se vám povídka psala? A čím vás oslovila sama císařovna Sisi?

Mám-li být upřímná, rozhodla právě možnost rozhovoru s vítězem. Nadchla mě představa, že kdybych náhodou vyhrála, pomohlo by mi to s propagací. Jako začínající spisovatelka se potřebuji dostat do povědomí lidí, aby si mě v tom ohromném množství knih našli. Není to jednoduché, a tak se od minulého roku snažím více zapojovat do různých soutěží. Tato mě zaujala právě svým tématem. Jak už jsem zmiňovala, historie mě odjakživa zajímá a o Sisi mám přece jen něco načteno. Rozhodla jsem se tedy zpracovat méně známé události z jejího života a sama jsem byla překvapená, že to vyšlo, že se povídka opravdu líbila.

Pokud bych měla říct, čím mě Sisi zaujala, tak v první řadě to bylo tím romantickým příběhem, který všichni známe z televize. Až později jsem pochopila, že ty filmy mají do reality daleko. Sisi ale rozhodně byla zajímavou osobností, emancipovanou ženou, která si zakládala na svém vzhledu, nedokázala žít svázaná pravidly, a která rovněž psala básně. Její život byl rozhodně nekonvenční, a proto je dodnes pro nás tak přitažlivá.

Sama jste také autorkou příručky Přijímací zkoušky z češtiny na střední školy (2022) a románu Padlý anděl (2023), který je prvním dílem z vaší zamýšlené knižní série Grace. Kdy se mohou čtenáři těšit na další díl této série?

Druhý díl mám stále rozepsaný. Jak už jsem nadnesla výše, mám trochu problém dostat se víc do povědomí čtenářů. Ačkoli se mi dostává velmi pozitivních ohlasů a recenzí, za což jsem neskutečně vděčná, prodeje jsou bohužel malé, a tak mi nakladatel momentálně pokračování nevezme. Proto se teď také soustředím spíše na soutěže, abych čtenáře oklikou přivedla k Padlému andělovi a mohla tak pokračovat v rozjetém projektu. Teď zrovna čekám, jak si povede moje další kniha v soutěži Hvězda inkoustu, a momentálně pracuji na příběhu do CooBoo hledá talent. Doufám, že když se mi podaří tyhle nové příběhy vydat, začne se konečně blýskat na lepší časy a já budu moci znovu naskočit do série Grace. Plánuji se v jejím rámci teď více zaměřit na thrillerovou linku a věřím, že by se to čtenářům líbilo.

Co vás baví na psaní? A jaká jste čtenářka? Zaujala vás v poslední době nějaká knížka nebo autor?

Psaní je pro mě únik z nudné reality. A ačkoli to mnohým přijde divné, miluji na něm tu nepředvídatelnost. Sednu si k počítači s určitou myšlenkou, ale postavy a příběh mě často zavedou jiným, nečekaným směrem. Když se mě bety ptají, co bude dál, se smíchem odpovídám, že já často netuším, ani co bude na další stránce, natož co se odehraje v další kapitole. Baví mě příběh při psaní zároveň objevovat. A rovněž ráda zpracovávám témata, která ve mně nějakým způsobem rezonují nebo jež mě z nějakého důvodu zaujala. Je to jako zkoušet si na chvíli úplně jiný život.

Co se čtení týče, miluju ho a jsem schopná číst kdekoli a kdykoli. Poslední dobou ale kvůli práci na ně nemám tolik času a někdy i chuti. Denně totiž celé hodiny čtu a upravuji rukopisy, takže relaxovat s knihou už se mi často moc nechce. Oči si také potřebují odpočinout. Když mám ale dovolenou, to bych četla od rána do večera.

Mám spoustu oblíbených autorů, velkou láskou a inspirací je mi hlavně v Čechách bohužel málo známá Kay Hooper a pak J. R. Ward a její Bratrstvo černé dýky, což je moje vůbec nejoblíbenější série. Miluji Ali Hazelwood, Rainbow Rowell nebo Casey McQuiston. Z poslední doby mě zaujaly série Pět korun Okrithu a Artefakty Uranu, Noční partie nebo kniha Bezmocná. Tu jsem zrovna dočetla a nemůžu se dočkat pokračování.

Nejen psaní a knihy jsou vaší velkou láskou. Ráda cestujete. Ve volném čase se také věnujete vyšívání a vyrábíte vlastní originální bižuterii. Co vás přivedlo k tomu dělat bižuterii?

Jako malá jsem pořád navlékala korálky. Když jsem pak před lety narazila na tvořivé kurzy, zrodila se moje nová vášeň. Jsem velká milovnice šperků, hlavně bižuterie, doma jich mám tolik, že už je ani nemám kam dávat. Takže možnost tvořit si vlastní podle svého vkusu mě uchvátila. Stačilo naučit se základní techniky a pak už jen popustit uzdu fantazii. Je to také skvělý relax. Člověk u toho nemusí, a vlastně ani nemůže, nic moc řešit, prostě navléká korálky nebo ohýbá dráty a soustředí se jen na to. Dalo by se říct, že si u toho čistím hlavu.

Foto: Archiv Petry Kamlachové