Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Mám ráda náročné, komplikované postavy, které se musí hledat,“ přiznává Dagmar Křížová, která je v angažmá Městského divadla Brno, kde ztvárnila řadu muzikálových rolí. Působí také v dabingu a věnuje se načítání audioknih.

Pocházíte z Beskyd a jako hyperaktivní dítě jste chodila do různých kroužků jako hra na klavír, balet a po celou ZŠ ve Frýdlantu nad Ostravicí jste navštěvovala dramaťák a zpívala v souboru Malá chasa a Chasička a moc vás to bavilo. Od dětství jste chtěla dělat divadlo?

Měla jsem pestré, barevné a hlasité dětství a je pravda, že v Beskydech se docela dbalo na tradice. Vlastně ani nevím, kdy se ve mně začala formovat touha být herečkou, ale myslím, že všechny kroužky, které jsem navštěvovala, měly jednu společnou vlastnost – trošku se předvádět. Bez nadsázky řeknu, že se mi to zalíbilo, dařilo se mi, a to motivuje jak dítě, tak dospělého. V dramaťáku mě bavilo hrát si na někoho „jiného“, tancovali jsme, zpívali, hráli a hráli si a mně došlo, že se v tomhle cítím přirozeně a dobře. V posledních stupních základní školy jsem taky zjistila, že přes veškeré mé snahy zkrátka nemám vlohy k matematice, fyzice, chemii a že jsem předurčena k jiné cestě. Byla jsem přijata na jazykové soukromé gymnázium, ale nakonec se vydala uměleckou cestou. A bylo to správné. Jazyky ovšem miluju dodnes a rozšiřuju své vědomosti dál. Vzdělání nekončí dokončením jakékoliv školní docházky.

Foto: archiv Dagmar Křížové

Již ve druhém ročníku na ostravské konzervatoři jste v roce 2009 hostovala v Těšínském divadle v inscenaci Hrátky s čertem a v roce 2011 v ostravské Komorní scéně Aréna ve Hře snů. A v šestnácti letech se poprvé objevila před kamerou (4teens). Jaké to bylo poprvé na scéně a před kamerou?

Pro mě to bylo jako sen. Nemohla jsem uvěřit, že se to děje (teď mluvím o divadle). Jednoho dne přišla nabídka na rychlý záskok na zájezd s Těšínským divadlem a byla bych blázen, kdybych řekla ne. Ovšem – a teď už to říct mohu – problém byl v tom, že jsem to neměla oficiálně dovoleno vedením JKO. A já jsem tu zkušenost prostě chtěla. Takže jsem ji prostě nakonec měla. Věděl to tehdy jen můj milovaný učitel Josef Novák-Wajda a chvíli mi kryl záda. Asi za dva dny jsem si to nastudovala, odjeli jsme, byla jedna zkouška, a plav. Adrenalin. Role mi pak zůstala. Natáčení byl zase úplně jiný svět, ale vplula jsem do toho tak nějak úplně přirozeně. Především to byl štáb plný lidí, kteří si uvědomovali, že pracují s puberťáky, s „dětmi“ (protože to jsme tehdy prostě ještě byli), pro mnohé to bylo poprvé a všichni se k nám chovali hrozně krásně. S režisérem Pavlem Jandourkem jsem nikdy nezažila pocit, že bych nebyla dostatečná, moc ráda na to vzpomínám. První zkušenost na place a jen samý respekt, to nemůže říct každý. Mimochodem tam vznikla úžasná a opravdová přátelství, která nás pojí dodnes, scházíme se již jako dospělí lidé s dětmi, prožíváme spolu velké okamžiky, ty krásné i těžké, a to je nejvíc.

Po konzervatoři vedla vaše cesta na brněnskou JAMU, kde jste pod vedením Petra Štěpána a Miroslava Ondry studovala muzikálové herectví. A toto čtyřleté období pokládáte za neskutečně úžasné, i když těžké, a naučila jste se disciplíně. Jak na své pedagogy s odstupem času vzpomínáte? Vy jste se se svým pedagogem setkala také na scéně, a to například v inscenaci Bítls (Městské divadlo Brno).

Můj názor je, že jsme coby studenti JAMU vyhráli s vedoucími ročníku loterii. Byli přísní, přesní, dobře nás vedli, zároveň se ale nezapomínalo na lidskost. Věřím, že v nás podpořili budování zdravého sebevědomí, díky němuž z nás jsou silní jedinci. Což se spoustě lidí hodně nelíbilo a taky jim to přišlo jako arogance. Pamatuju na poznámky: „Teprve jsi vylezla ze školy a budeš si určovat, jak se k tobě bude kdo chovat?“ Pro mě to ale nebyla arogance, pro mě to bylo a je nastavení hranic. Jasně, že se člověk učí, jak je nastavit a jak je podat, jak ty situace zvládat a ne vždy zvolí správnou cestu, správný tón. Ale je to cesta. S Petrem jsme se od JAMU potkali na jevišti mockrát jako herci, v Bítls jako otec a dcera, v Nine jako milenci, v My Fair Lady jako Profesor a Líza a naposledy v Sugar jako Josefína a Sugar. Já z Petra na jevišti dost čerpám, vnímám ho jako hodně silného a kvalitního hereckého partnera, na kterého se naladím, a vím, že ta situace bude vždy správně. S Mirkem Ondrou se zase potkáváme v prostorách divadla při jiných příležitostech. Je to skvělý člověk a velmi moudrý a vzdělaný muž, ke kterému si vždy ráda jdu pro jakoukoliv radu.

Foto: archiv Dagmar Křížové

Od roku 2017 je vaší mateřskou scénou Městské divadlo Brno, kde jste debutovala rolí první manželky Charlieho Chaplina Mildret Harrisové v muzikálu Chaplin. Od té doby jste zde ztvárnila řadu rolí v muzikálech – Anette v Horečce sobotní noci, slečna Honey v Matildě, Kit de Luca v Pretty Woman, Jennifer v Čarodějkách z Eastwicku, Anna v Pohádce o živé vodě, Swingová v Bídnících… Jaké role ráda ztvárňujete? A čím je pro vás divadlo?

Mám ráda náročné, komplikované postavy, které se musí hledat. Snadná cesta pro mne není moc stimulující. Pak se se mnou doma těžko žije, ale to je holt život s hercem. Naše divadlo mi takových rolí poskytlo požehnaně a já si jich velmi, velmi cením. A čím je pro mě divadlo? Prací, láskou, radostí a někdy neštěstím. Naplňuje mě to, ale samozřejmě to po těch letech vnímám taky trochu z praktického hlediska, už si to neromantizuji. Nejsem naivní, vím, kolik práce a času jsem do toho vložila, co všechno to obnáší, a vnímám to, co běžný člověk, který figuruje jako divák, nikdy neuvidí a nepozná. A tak je to v pořádku.

Foto: archiv Dagmar Křížové

Za své umělecké výkony jste se dostala do širší nominace na Cenu Thálie, a to za role Sophie v muzikálu Mamma Mia!, Líza Ďulínková v muzikálu My Fair Lady (ze Zelňáku) a Zoe Murphy v muzikálu Drahý Evane Hansene. Co to pro vás znamená?

Už jsem to říkala mockrát. Ocenění si beru k srdci a neuvěřitelně si jich vážím. Je úžasné, že vás někdo „vidí“ a vnímá to tak, že váš výkon stojí za zmínku a ocenění. Motivuje mě to k tomu být lepší, překonávat samu sebe, jsem ve zdravé konkurenci se svým bývalým já. Je mi jedno, jestli je to hlavní, širší, vždy to beru vážně.

Věnujete se načítaní audioknih – načetla jste sérii knih od Patricie Briggs (Divoký symbol, Štvanice, Loviště, Dvojí spravedlnost, Smrtící žár, Jasným plamenem), knihu Jak na ADHD od Jessicy McCabe. V roce 2024 vaším hlasem promlouvala hlavní hrdinka Severka ze stejnojmenné knihy Niny Špitálníkové. A jaká jste čtenářka v soukromí? Posloucháte také audioknihy, nebo raději sáhnete po knížce?

Já jsem klasik! A vášnivý čtenář už od dětství. Pokud vím, všichni v naší rodině jsou taky velcí čtenáři. S mým dědou se vždycky hecujeme, kdo z nás dřív četl knižní novinku, bavíme se o knihách a navzájem si je půjčujeme. Jsem strašně ráda, že jsem prožila dětství bez telefonu, ten jsem měla až snad ve 13 letech, a ten bohatý svět knih jsem si zamilovala. Je to srandovní, ale opravdu hodně volného času jsem v dětství a pubertě trávila sama v knihovně, kde jsem si ve čtenářském koutě četla. Doma mám miliardu knih, a pokud je to možné, tak vybírám klasickou papírovou tvorbu. Ale! Elektronickou verzi vítám na dovolené, při cestování. Je skvělé, že si kamkoliv můžu vzít knih klidně 100 a nezaberou místo v kufru. Můj partner zase téměř každý večer poslouchá audioknihy. A Severku od Niny Špitálníkové ať si poslechne/přečte každý. Je to moc důležitý dílo.

Foto: archiv Dagmar Křížové

Hodně také dabujete, například v seriálech jako Tree Hill, Star Wars: Dobrodružství mladých Jediů, Bridgertonovi… ve filmech jako Volyň, Zlatokopky, Tři mušketýři: Milady, Hrabě Monte Christo, Malé lásky… Jak jste se k dabingu dostala a co vás baví na práci s hlasem?

Ano, to mě moc baví a je to druhá polovina mé práce. Chtěla jsem dabovat už co si pamatuju. Při natáčení v Praze (když mi bylo asi 18?) jsem ve volném čase trávila v dabingovém prostředí hodně času. Fascinovalo mě to, práce s hlasem mě vždy hodně bavila, ale ještě tehdy nebyl ten správný čas, to jsem věděla. V Ostravě se moc nedabovalo, sem tam jsem dělala nějaký menší voiceover, ale jinak nic moc. V Brně jsem poznala Aleše Zbořila a ten mi nabídl, ať se přijdu zaregistrovat do studia, že mám dobrý hlas. Pak se obsazoval seriál, udělala jsem casting a hned hlavní role, rybičko plav. Režíroval mě Daniel Dítě a já jsem ráda, protože na mě nešel zlehka, a to mě motivovalo a hned jsem chtěla být lepší. Pak už to ale nebylo jen o štěstí, vědomě a aktivně jsem o sobě musela dávat vědět a cílevědomě si jít za tím, co chci. Příležitost se sama nevytvoří, musíte tomu jít naproti. Teď už dabuju tuším 6 let, baví mě to snad ještě víc než předtím, je to velmi rozmanité, zábavné a je tam unikátní a úžasná komunita lidí. Jsem vděčná.

Hrajete, zpíváte, namlouváte filmové a televizní hrdinky, audioknihy. Neláká vás psaní nebo malování?

Psát jsem se párkrát pokoušela, nápady jsou. Mám napsanou celou svou sbírku básní, třeba to jednou vydám, nebránila bych se tomu. Ale jinak jsem na psaní knihy asi příliš chaotická, potřebovala bych nad sebou trošku dohled. Maluju špatně a ráda, a tak to asi už zůstane.

Umíte vůbec odpočívat? Jak ráda trávíte volný čas?

A odpočívat už konečně trošku umím. Ráda trávím čas v tichu, v přírodě, s rodinou, na horách, hrozně ráda spím a jím. Brzy mě ale čeká nová role, role maminky, takže odpočinek bude mít zase jinou formu.

Foto: archiv Dagmar Křížové

Dagmar Křížová:

• Narodila se 30. 5. 1993 ve Frýdku-Místku.
• 2008–2013 studium na Janáčkově konzervatoři v Ostravě (hudebně-dramatický obor).
• 2013–2017 studovala na JAMU v Brně (muzikálové herectví).
• Od roku 2017 angažmá v Městském divadle v Brně.
• Hraje také v Divadle Hybernia (Divotvorný hrnec), Burkicom (Růžový samuraj), Cabaret des Péches (Peklo neřestí).
• Působí v dabingu a namlouvá audioknihy.
• Film a TV – Dvanáct měsíčků, Vyprávěj, Všechny moje lásky, Rozsudek, Doktoři z Počátků, Polda, Smysl pro tumor…