Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Druhé nejvyšší ocenění, Zvláštní cenu poroty, si z festivalu ve Varech letos odvezl film Chlapi nepláčou. Dobře napsaný, suverénně zrežírovaný a také výtečně zahraný snímek, nahlížející z nečekaného úhlu na stále bolavé následky „jugoslávské války“, na festivalu přesvědčivě zabodoval také u diváků. U těch dosahoval film režiséra Alena Drjeviče výrazně lepšího skóre než třeba domácí Křižáček, jemuž porotci nakonec přisoudili cenu hlavní. Už od 5. října budou balkánští váleční veteráni plakat i v českých kinech.

Jak už ironický název filmu naznačuje, půjde v něm o téma skutečného chlapáctví a opravdové mužské síly, ale i o předsudky a stereotypy, které na „silnější pohlaví“ už od malička doléhají. V tomhle dramatu se nestřílí a krev tu neteče, válku tu totiž mají hrdinové zaseklou v hlavě. A ta, stejně jako střepina zapomenutá v lebce jednoho z nich, občas nesnesitelně zabolí.

Osm veteránů přijíždí do prázdného horského hotelu, aby se tu podrobilo společné psychoterapii uspořádané jistou mírovou organizací. Brzy je jasné, že ať už kdysi patřili ke strůjcům, obětem či jen svědkům „balkánské války“, jako vítěz se dnes necítí nikdo. A nebýt slibované odměny (všechny bez rozdílu spojuje i to, že mají hluboko do kapsy), zůstali by radši dál zalezlí ve svých doupatech. A nějak to už tam doklepali. Se svými diagnózami, prášky, amulety od imáma nebo flaškou rakije. Protože nejen jejich psychika, ale i vztahy s jejich nejbližšími dostaly díky válce „přímý zásah“. Takže z nich zbyly jen trosky.

Snad trocha terapie nikoho nezabije?

Ať už jde o Srby, Chorvaty nebo muslimy, tihle nepřístupní chlápci se silně machistickou fasádou, mají už zkrátka „po sezóně“. Tu má ostatně za sebou nabubřelý horský hotel. A právě v něm se teď jako hosté, pod vedením slovinského terapeuta, mají tihle chlapi společně podívat na to, co se kolem nich - a hlavně v nich - tenkrát dělo. Což nebude legrace, protože vypouštět na světlo dávné bolesti a traumata je něco jako odjišťovat granát. Rozmlátit a rozmetat to může všechny v dosahu, včetně jich samotných…

Psychoterapie filmem

K zážitku z filmu není ale potřeba znát pravidla skupinových sezení ani techniku, kdy je děsivý zážitek před ostatními znovu přehrán, aby se tak jednou provždy vybila jeho ničivá energie. Vlastě je možná lepší toho o terapiích moc nevědět. A nechat se děním na plátně o to víc vtáhnout a překvapovat.

Což je snadné, protože podívaná si udržuje potřebné napětí (zhruba po hodině jí sice trochu „padá řemen“, je však zdárně znovu nahozen). Také situace a konflikty, do nichž své hrdiny režisér a scenárista filmu Alen Drlevič přivádí, jsou předestřeny velmi názorně a uvěřitelně. Přispívá k tomu i kamera (Erol Zubčevič), důmyslně pracující se syrovými, neosobními interiéry hotelu, stejně jako s chladným horským světlem a celkově nevlídnou atmosférou prostoru, v němž jsou účastníci zavření.

Za zmínku stojí i civilní výkony jednotlivých herců (Emir Hadžihafibegović, Leon Lučev, Boris Isaković ad.). Je jasné, že jejich jména ani tváře českým divákům mnoho neřeknou, ve své domovině však patří ke hvězdám.

Film se vlastně k publiku chová podobně jako zkušený terapeut: nehodnotí a nesoudí, ale s patřičným zájmem, profesionalitou a taktem nahlíží na jednotlivé osudy. A občas jemně zasáhne, aby postrčil dění trochu kupředu. Pro své hrdiny i pro přihlížející publikum tak otevírá co nejširší prostor pro pochopení, smíření a možná i jejich lepší příští.

Budoucí zápasy v evropské lize

Otázka, jestli v této části Evropy – která, jak film naznačuje, je stále prolezlá starou nenávistí, křivdami a vzpomínkami na spáchané masakry - je nějaké smiřování a „poučení“ vůbec možné, se nejnaléhavěji vnucuje v samotném závěru filmu. Dodejme, že režisér Drljevič při jeho psaní vyšel z vlastního zážitku s podobným psychologickým experimentem s válečnými veterány. A svůj celovečerní hraný debut pak (s pomocí zkušené producentky Jasmily Žbanić, stojící například za mezinárodně úspěšným snímkem Grbavica) natočil jako koprodukci několika post-jugoslávských států.

Poslední obraz je symbolický. Ke skupince veteránů, vyhřívajících se na silničním odpočívadle s balíkem ukradených sušenek, přijede autobus s mladými fotbalisty. Manšaft dorostenců v legračně pruhovaných dresech vyleze ven a začne si bezstarostně čutat. Na rozdíl od party zamlklých jezevců, se tihle veselí, nevinní a bujaře hluční hoši, ještě nelekají ničeho, protože mají všechno před sebou. Jaké zápasy a odvety na ně v té jejich domácí, ale i té naší, evropské lize čekají, ukáže nám i jim teprve čas.

Chlapi nepláčou (Muškarci ne plaču). Koprodukce Bosny, Hercegoviny, Slovinska, Chorvatska a Německa, 2017. Distribuce KVIFF Distribution, premiéra v ČR 5. října 2017.

Zdroj foto: www.kviffdistribution.com