Kultura21.cz

Vaše maminka učí na ZŠ, tatínek je chemik, bratr je učitelem a sestra studuje biologii a vy jako jediná jste se vydala na uměleckou dráhu. Začalo to chozením do dramaťáku v rodném Vyškově a pak hraním v amatérském divadle. Jednou jste řekla, že herectví bylo vždycky součástí vašeho života, ale že byste se tímto řemeslem živila, jste neuvažovala. Čím jste chtěla být a co vás kromě hraní ještě bavilo? 

Jako dítě jsem se chtěla starat o koně, byť jsem nikdy do žádného kurzu jezdectví nechodila a s koňmi jsem přišla do kontaktu ve Vyškově na nejvýš v tamním zookoutku. Nicméně kůň jako tvor mě přitahoval odjakživa. Po gymnáziu jsem se hlásila kromě hereckých škol na žurnalistiku, psychologii a obory humanitně zaměřené. Sama bych se viděla mimo hereckou dráhu právě v oblasti novinářské. 

Nakonec jste vystudovala činoherní herectví na brněnské JAMU a také jste absolvovala půlroční stáž na herecké škole v Krakově, v Polsku a pak kurzy angličtiny. Co rozhodlo, že jste se rozhodla pro herectví? 

Rozhodl Ivo Krobot, vedoucí ročníku, který mě přijal, a jeho slovo mělo větší váhu, než druhého pedagoga, který o mě zájem tehdy neměl. Nebýt pana Krobota, asi bych teď psala ty výše zmíněné novinové články. Že se zkusím přihlásit na obor herectví, byla přirozená věc, která vyplynula z mé lásky k herectví. Chtěla jsem to alespoň zkusit…

Během studií na JAMU jste hostovala v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde jste pak byla v letech 2014 – 2017 v angažmá a zahrála jste si např. v inscenacích – Osiřelý západ (Girleen), Spalovač mrtvol (Zina), Škola základ života ((Anda Pařízková), Čekání na Godota. Pak jste hostovala v Národním divadle v Praze v komedii Jsme v pohodě (2017 – 2020) a v letech 2022 – 2024 v Hordubalovi. Zahrála jste si také v Divadle Bez zábradlí v thrilleru Na konci světa. Od roku 2021 hrajete v monodramatu Alma Rose, o neteři Gustava Mahlera, slavné houslistce, která zahynula v koncentračním táboře a byla dirigentkou osvětimského ženského židovského orchestru. Jaké role ráda ztvárňujete? Máte nějakou oblíbenou? V čem byste si ráda zahrála? 

Toužím stát na jevišti jednou s Bárou Hrzánovou. Je takovým andělem na zemi, být v její blízkosti mě těší na duši. Miluji role dramatické, které nejsou černé ani bílé, které musí bojovat se svým osudem. Ráda hraju silné ženy, které padnou na kolena a musí vstát, protože takový je život sám. Jen ďábel se po pádu nezvedne, člověk však musí a má. Chci si zahrát v dobré komedii. Tu považuji za královskou disciplínu. Na tuto příležitost stále čekám. Moje oblíbená postava je Alma Rose. Její příběh hrajeme kromě veřejnosti i pro studenty škol anebo třeba pro vězenkyně. Čeká nás hraní ve vězení ve Světlé nad Sázavou. Stala se tvrdým kápem v Osvětimi, a tak zachránila mnoho lidských životů. Čeká mě práce příští podzim v Komorním divadle Kalich s Lenkou Vlasákovou a Bárou Munzarovou, na to se velice rovněž těším. 

Jaká to byla pro vás zkušenost, když jste si zahrála roli Hermii v anglickém nastudování Snu noci svatojánské v mezinárodním hereckém spolku Prague Shakespeare Company? 

Důležitá, náročná a zábavná. Alternovala jsem tehdy s Američankou Sárou Bentley, která všechny situace postavila a já jsem do nich posléze vklouzla jako do kabátu. Bez ní bych klopýtala. Takhle jsem skákala s lehkostí. Ale pravda, mnohdy jsem netušila, co moji kolegové vůbec říkají. Shakespearovská angličtina není snadná. 

Již jako gymnazistka jste si zahrála princeznu Lenku v pohádce Škola princů. Následovaly další role jako je např. Sandra Hájková v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 nebo npor. Amélie Drápalová v seriálu Profesor T či manželka nacistického velitele okupované Prahy Linda Gruberová v seriálu Zlatá labuť. Je vám bližší práce před kamerou nebo máte raději divadlo?

Jsou to dva odlišné světy. Práce před kamerou je více technická. Člověk musí hrát s ní a pro ni. Správně se před ni postavit, zvolit slyšitelnost adekvátní situaci, vnímat světlo, být schopen zopakovat akci po sobě víckrát dokola a dodržovat přesné pohyby, aby se střihači dobře pracovalo ve střižně. Divadlo je mému srdci bližší právě díky živým divákům. Ten přímý kontakt nenahradí žádný filmový plac. Ale nechtěla bych volit mezi jedním nebo druhým světem. Miluji oba světy.

Knižním čtenářům jste se představila jako autorka knihy Nečekat: Putování do Fatimy a zpátky k sobě. Co vás přivedlo k napsání této publikace a připravuje další?

Kniha Nečekat je o hledání třicátnice svého místa ve světě a o znovuobjevení Boha. O mé konverzi, o setkání se smrtí, o zázracích Života. K sepsání mého setkání s Bohem mě vyzval Martin Staněk ze salvátorské farnosti. Chtěl text na A4. A nakonec je z toho kniha. Chystám také knihu rozhovorů s Danielem Hermanem, mým biřmovacím kmotrem, bývalým ministrem kultury. Neznám ušlechtilejšího rytíře na této planetě.  

Během covidové pandemie jste pracovala jako dobrovolnice v pražské nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského Pod Petřínem. V jednom rozhovoru jste řekla, že to byla pro vás škola života a uvědomila si, jak velký dar je život. Jak vás ta zkušenost obohatila a co vám dala?  

Že nesmíme promarnit ani sekundu Života. Což se mi ne vždy daří, ale snažím se k této skutečnosti alespoň přiblížit. Snažím se žít život jako umělecké dílo. Snažím se každý den říkat svým blízkým, že je mám ráda. Miluju život, miluju lidi a usiluji o to, žít co nejvíce naplněně. Ne nutně šťastně, ale smysluplně. Vnímám slunce, mraky, vítr, světlo i tmu. A žasnu, že kráčím na této Zemi. I ve světě pohnutých dnů, věřím, že všechno jednou dobře dopadne. Věřím v to. 

Hrajete na scéně, tak i před kamerou. A co dabing, nebo načítání audioknih, neláká vás to?

Dabing mě velice láká. Natočila jsem již jednu audioknihu a teď i nadabovala čerstvě film Renoirovi s Elmarem Klosem mladším.

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Je vám vaše profese, také koníčkem?

Je mým obrovským koníčkem. Ale když mám volno, nejraději trávím čas sama se svou fenkou Mášou v lesích Moravského Krasu. Ticha a klidu jsem nenasycena. 

Sarah Haváčová:

• Narodila se 1. 9. 1990 ve Vyškově.
• Příjmení Haváč pochází z maďarštiny (Havacs).
• Její starší bratr Ondřej Haváč (1985) je středoškolský učitel a historik. Učí na gymnáziu a na Masarykově univerzitě v Brně. 
• Vystudovala činoherní herectví na JAMU v Brně, absolvovala dva kurzy angličtiny – měsíc v Cambridgi a v Praze v British Council.

Foto: Michaela Džurna