Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Iva Pekárková (* 15. února 1963, Praha) je je česká publicistka, prozaička a překladatelka z anglického jazyka. Autorka vystudovala přírodovědeckou fakultu v oboru mikrobiologie a virologie. Před tím, než školu dokončila, emigrovala do Ameriky. Tam vystřídala mnoho zaměstnání, až se roku 1997 vrátila zpět do Prahy. Zde nějakou dobu pracovala v redakci MF DNES. V roce 2005 opět odjela, a to do Londýna. Před emigrací publikovala populárně vědecké články v časopisech ABC, Živa, Sedmička pionýrů. Následně v mnoha zahraničních periodikách, a opět po návratu do Čech v časopisech Playboy, Cosmopolitan, Marianne, Esquire, Lidových novinách, Právu a Mladé frontě Dnes. 

Autorčiny knihy vycházejí ve Spojených státech, Německu, Španělsku a Slovinsku. Spisovatelka vydala knihy: Dej mi ty prachy, Můj I. Q., Do Indie kam jinam, Šest miliard Amerik, Kulatý svět, Láska v Londýně, Levhartice, Pečená zebra, Málo černý Varlata, Jaxi taxikařím atd. Tou nejnovější je pak titul S orlem na zádech, o kterém je tento rozhovor. 

Letos jste navštívila Austrálii. Jak jste se tam měla a co se vám tam nejvíce líbilo?

Mockrát jsem slýchala, že jsou v Austrálii lidi úžasně milí. To se mi potvrdilo. V Austrálii se můžete dát kdekoli do řeči s člověkem jakéhokoli věku či pohlaví a můžete si být jistí, že na vás bude milý a přinejmenším se tvářit, jako že je rád. Tím pádem se návštěvník nikdy necítí osamělý a dozví se spoustu věcí od místních. Pokud si na to ale příliš zvyknete, cítíte se pak jako blbec v zemích, kde lidé nečekají, že se s nimi, jen tak pro radost, dá do řeči docela neznámý člověk.

Nejvíc se mi asi líbily stromatolity. To jsou kamenné útvary vzniklé činností mikroorganismů, vesměs cyanobakterií. Cyanobakterie jsou jedny z nejstarších tvorů na naší planetě, objevily se před 3,5 miliardami let, zhruba miliardu let po vzniku Země. Byly tu v dobách, kdy byla obloha na Zemi oranžová a atmosféra toxická. Pak další miliardu let nebo tak vybublávaly kyslík, až ho bylo v ovzduší kolem 20 procent. Tím pádem mohl přijít ke slovu aerobní metabolismus, který je mnohem účinnější. No a pak už to šlo ráz na ráz, až se na světě ocitl člověk. Stromatolity, to jsou takové nenápadné šedavé nebo hnědavé kopečky pod hladinou moře nebo jezera. V Západní Austrálii jsou tři místa, kde se můžete podívat na živoucí, rostoucí stromatolity, a já jsem je objela všechny. Splnila jsem si sen.

A co vás naopak překvapilo? Zažila jste nějaký kulturní šok?

Tahle cesta byla letem světem, strávila jsem tam jen dva měsíce, tak na kulturní šoky nebyl čas. Překvapení jsem ale zažila díky lidem australských Prvních Národů, dříve zvaným Aboriginies. Bílí usedlíci v Austrálii s nimi jednali velmi podobně, jako jednali bílí usedlíci v USA s americkými indiány. Jen ještě o to hůř, že tenhle státem posvěcený teror trval až někdy do sedmdesátých let 20. století (a podle některých trvá dodnes). Krátce před mou návštěvou se naštěstí v Austrálii změnila vláda a noví lídři se snaží udělat pro původní obyvatele, co můžou. Mimo jiné zvou do Austrálie experty z jiných zemí, aby posoudili situaci, případně poradili. Takových lidí jsem při svých toulkách potkala několik. Původní obyvatele jsem samozřejmě potkávala taky a příjemně mě překvapilo, že byli stejně milí jako ostatní Australané. Nezdá se, že by všem bělochům vyčítali, jak se k nim chovali bělošští usedlíci. Jejich situace je ovšem zoufalá. Pokud to dovedu posoudit, řekla bych, že horší než situace amerických indiánů. Nikdo neví ani, kolik různých domorodých kmenů v Austrálii žilo, většina jazyků zanikla nebo téměř zanikla, bohové byli zapomenuti. V podvědomí lidí zůstaly jen některé drsnější tribální praktiky, třeba vyrážení předních zubů při kmenové iniciaci (což se dělo spíš vzácně). Aktivisté se snaží z dávné kultury Prvních Národů zachránit co se dá. Nebude to snadné.

Tento rozhovor se týká vaší poslední knihy S orlem na zádech, který je o novodobém otrokářství v Anglii. Kdy jste dospěla do momentu, že o napíšete právě takovou knihu? Jak dlouho jste tento nápad zvažovala?

Už sedmnáct let v Anglii tlumočím – u doktorů, na sociálce, na policii, u soudů. Příběhů mám nespočet. Pro předlohy postav knihy S orlem na zádech – tři ze čtyř obviněných i několik obětí – jsem tlumočila dva roky. Bylo mi čím dál jasnější, že mám v rukou unikátní materiál, který by bylo škoda nevyužít. Nejvíc mě fascinovalo, že nic nebylo černobílé: družka hlavního obviněného, obviněná právě tak jako on z novodobého otrokářství a obchodování s lidmi, by zrovna tak dobře mohla být považována za jednu z jeho obětí. Lidé oficiálně považovaní za oběti zas leckdy odmítali uznat, že by je snad „otrokáři“ nějak zneužívali. Vždyť jim poskytli všechno, co potřebovali: střechu nad hlavou, jídlo, domov, zázemí, jaké nikdy předtím neměli. „Otrokáři“ pro ně dokonce našli stálé zaměstnání, cosi, co se většině z nich v životě nepodařilo. A ano, brali si jejich platy…

Bylo zde něco, co vás odrazovalo od tohoto tématu? Nebo z čeho jste měla třeba obavy?

Nejvíc jsem se bála toho, že nebude snadné udržet anonymitu postav. Tlumočník by příběhy lidí, se kterými se v práci setká, neměl probírat vůbec s nikým. Ale poradila jsem se se svým nejmilejším tlumočnickým agentem Glynnem, pro kterého pracuju už zmíněných sedmnáct let, a ten mě ujistil, že stačí změnit jména a pár detailů, a všechno bude v cajku. Tak jsem to udělala, celou operaci přesunula do neexistující londýnské čtvrti, a pustila se do psaní.

Při psaní jste se inspirovala svou praxí tlumočnice v Anglii. Musela jste však kvůli knize shánět i nějaké podklady? Jaké?

Často zjišťuju přesné znění toho či onoho zákona, nahlížím do statistik, abych byla v obraze. Tentokrát jsem musela sehnat odborníky, aby mi poradili, jakým způsobem může banka zjistit, že je s účtem některého klienta něco v nepořádku. Na celý tenhle nezákonný podnik se totiž podle všeho přišlo jen proto, že na účet jednoho z aktérů chodilo několik výplat od toho samého zaměstnavatele.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Začtěte se do příběhu o novodobých otrokářích

V knize se prolínají příběhy více osob. Měla jste všechny osudy promyšlené dopředu? A má každá osoba reálnou předlohu?

Nemusela jsem nic promýšlet. Charakteristiky postav i jejich osudy jsem dostala doslova naservírované na talíři. Jak říkám, problém jsem měla jedině s tím, jak v knize zachovat jejich anonymitu. Zrovna v momentě, kdy jsem si říkala, že bych se možná měla vypravit na adresu, kde se tyhle věci děly, a aspoň zvenku si ten barák prohlédnout, přišla žádost o tlumočení na téhle adrese: obhájci si taky chtěli prohlédnout tenhle barák. Kdyby pro mě zorganizovali turné po všech aspektech tohohle případu, nemohlo se jim to podařit líp.

Bylo při práci na knize něco, co vás nějakým způsobem dostalo? Nebo co bylo pro vás opravdu náročné?

Vždycky mě trápí, když vidím utrpení lidí – jak by mě to mohlo netrápit? V tomhle příběhu ale, pokud to umím posoudit, trpěla vlastně jen jedna postava. Většina obětí nevěděla, že jsou oběti, případně se to dozvěděla až poté, co v domě proběhla policejní razie. Jsem přesvědčená, že „otroci“ příliš netrpěli, měli všechno, co potřebovali, a nad životem moc nefilozofovali. Nikola, partnerka hlavního obviněného, která sama byla zatčena, trpěla jen v době, kdy se nemohla starat o své tři syny. Je to úžasně silná osobnost, skoro se nechce věřit, že dovolila partnerovi, aby ji bil a manipuloval s ní. Trpěla, myslím, jedině Alena, ta, zato strašně. Alena je citlivá a zranitelná bytost… a celý život ji lidé zraňovali. Ublížily jí i sociální služby ve snaze jí pomáhat. Spoustu let jsem tlumočila pro dívku, která se stala předlohou pro Alenu, sledovala jsem, jak se pere s různými nástrahami… a jak nakonec podlehne závislosti. Nebylo snadné o tom psát, ale zafungovalo to trochu jako katarze.

Nejedná se o nejlehčí čtení a některé pasáže jsou poměrně drsné. Jak se vám takové části psaly? Nemusela jste si po nich třeba odpočinout a věnovat se pozitivním věcem?

Já možnost takovou knihu napsat považuju za velmi pozitivní věc. A přiznám se, že na ní nevidím nic přehnaně drsného, teda kromě Alenina příběhu. Možná že čtenáře zaráží úsloví „novodobé otrokářství“ a automaticky v textu hledají samé negativní věci. Přitom jsou v knize pasáže, kterým se můžete upřímně zasmát.

Vy si obecně vybíráte složitější témata. Dokážete se pak při práci na knize od ní oprostit? Nemyslet na ni chvíli? Nebo se naopak do práce raději pořádně zakousnete a relaxujete až jak je hotová?

Ale jo, dokážu. I když je pravda, že pokud se do toho doopravdy pustím, není se mnou řeč třeba několik neděl.

V doslovu knihy S orlem na zádech zmiňujete různé další zážitky z vaší práce jako tlumočnice. Můžete popsat nějaký veselejší, co vám utkvěl v paměti? Který vás při vzpomínce rozesměje?

Tyhle zážitky mi přijdou spíš úsměvné než doslova legrační. Vzpomínám třeba na jeden: Rozhořčená maminka si stěžovala na klinice, že doktor prý její dceru poučil, že v patnácti už musí souložit, jinak nebude zdravá. Na klinice svolali konferenci, kde se mělo vyřešit, co s tím. U stolu sedělo asi patnáct lidí: ředitelka kliniky, její právnička, tři státní sociální pracovníci, dva nezávislí sociální pracovníci, zástupce odboru pro péči o blaho dětí, dvě policistky, nezávislá předsedající… prostě nač si vzpomenete. Nikdo se neodvážil ani slovem, ani pohledem naznačit, že snad Dance tak docela nevěří. Problém byl v tom, že nevěděla, jak se ten doktor jmenoval, nevěděla, kdy s ním měla schůzku (na klinice o tom záznamy nebyly), nepamatovala si ani, jestli ten doktor byl muž, anebo žena. Dančina máma se rozhořčovala, že doktor přece takové věci říkat nesmí, je to urážka! Její Danka je panna, je panna! Zapisovatelka všechno zapisovala. Po dvou a půl hodinách to předsedající vzdala, poučila Danku, na koho se má obrátit, pokud se rozpomene, jaký to byl doktor, a šli jsme domů. Necelý rok nato jsem tlumočila pro Danku znovu. V náručí chovala chlapečka, kterému všichni říkali Joseph Čonková. Konečně vyšlo najevo, co se přihodilo: Danka si chtěla opatřit antikoncepci, ale její máma jí to nedovolila. Prý je na to moc mladá. A tak se narodil Josephek. Dančině mámě, mimochodem, bylo v té době třicet.

Na závěr mám netradiční otázku, protože jsem nedávno v jedné televizní soutěži zaznamenala otázku týkající se vás – správnou odpovědí bylo vaše jméno. Jaký máte pocit, když se tohle stane? A šla byste sama do nějaké takové soutěže?

Haha, kámoška mi hlásila, že se v soutěži mé jméno vyskytlo, a že ho soutěžící neuhádl, tak nevím, co to říká o mé „slávě“. Já bych jako účastník do ničeho podobného nešla, můj koráb by se brzo roztřískal o úskalí populární kultury a sportu.

Děkuji moc za rozhovor.