Alžběta Bublanová: Psaní je pro mě cosi bytostného
Banner

Alžběta Bublanová: Psaní je pro mě cosi bytostného

Tisk

archiv Alžběta Bublanová - fotoJe úžasné učit psaní, protože se tím sami učíte, rozvíjíte, nacházíte nové techniky, více o tom přemýšlíte. Tím, že mi studenti kladou otázky, se musím více zamýšlet nad tím, proč a jak píši,“ přiznává spisovatelka Alžběta Bublanová, jejíž nejnovější román Muž vychází koncem letošního roku.

Pocházíte z Moravy, kde jste vyrůstala se dvěma sourozenci a vystudovala gymnázium. Jak vzpomínáte na čas svého dětství? Co vás v té době bavilo? Psala jste si deníčky nebo básničky?

Psala jsem si takové ty typicky holčičí deníky. A pak taky vymyšlené příběhy. Dětství jsem měla krásné, bydleli jsme v domě s velkou zahradou, kde jsem trávila téměř celý volný čas se sousedovic dcerou. Nebo jsem byla sama a bavilo mě si hrát různé epizody z dospělého života. Například jakože zametám, někdo jde okolo a já se s ním bavím o důležitých věcech.

Co vás přivedlo ke studiu na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze?

Samozřejmě psaní. I když jsem původně chtěla psát scénáře, nebo dokonce režírovat. Takže jsem si plánovala, že to budu zkoušet na FAMU tak dlouho, dokud to neklapne, ale hned v prvním ročníku mě chytlo psaní natolik, že jsem už zůstala.

Působila jste jako redaktorka v tiskové agentuře Mediafax, v časopise Bio Revue a v magazínu L´amour, přispívala jste do internetového časopisu Femina, nekultura.cz a e-kultura.cz, psala reportáže do týdeníku Echo. Proč jste začala vydávat lokální časopis o pražském náměstí Jiřího z Poděbrad „Náměsíčník“?

Protože jsem se do Jiřáku zamilovala. Do toho života okolo, místních kaváren, pekařství, kostela. Náměsíčník už nevydávám, vzpomínám ale na něj s nostalgií. Bavilo mě hledat nejen zajímavá místa, ale hlavně lidi. Samozřejmě že na obálce táhnou vždy ty nejznámější tváře, ale já jsem ráda objevovala ty málo známé, ale i tak důležité, tvůrčí či něčím výjimečné.

V roce 2012 jste debutovala sbírkou povídek Čtyři stěny, jejíž rukopis získal od Akademie literatury české cenu Máchova růže a jako cena bylo právě vydání. Co vás přivedlo k napsání těchto povídek?

Abych pravdu řekla, když jsem psala povídky, nevěděla jsem, že z nich někdy bude sbírka. Psala jsem je docela dlouho, postupně a hodně se inspirovala obyčejným životem. Miluji psát povídky, i když jsou podle mě čtenářsky neatraktivní. Lidé rádi čtou pořádné romány, povídky mohou někdy člověka unavit, musí se znovu ponořit do nového příběhu a přijmout další vypravěčské techniky, nové postavy a nový náhled.

Následuje novela V Tichu, sbírka povídek Odraz ode dna, romány Barák a Ti, kterým se narodíš, novely Pozůstalí a Starosta. Také jste napsala osobní zpověď v podobě deníkových zápisků Život s panikou. Pomohlo vám vypsat se?

Pomohlo. Já to nejdříve psala jako blog na Facebooku a překvapila mě ta interakce čtenářů, já pomáhala jim a oni mně. Vzájemně jsme se podporovali a radili. Je to jen deníkový záznam, ale měl nejvíce ohlasů ze všech mých knih.

Na čem právě pracujete? Na co se můžou a kdy čtenáři těšit? 

Na románu Muž. Zaměřila jsem se v něm na to, jak se muži v dnešní feministické době cítí. Nekritizuji tím feministky, to vůbec ne, jen se na to dívám z pohledu obyčejného muže. A myslím, že se mi tam podařilo dát taky pořádný děj, zápletky. Protože já většinou píši bezdějové věci, tak teď jsem to zkusila jinak. Každopádně tento námět jsem začala zpracovávat ještě před Starostou, ale necítila jsem se na něj, tak jsem to odložila. Vyjde to do konce roku v nakladatelství Prostor. A pracuji na další knize, o Bohu, ďáblu a lidské psychice.

archiv Alžběta Bublanová - 1

   

Spolu s Andreou Selzerovou, s níž jste napsala knihu Cvičebnice tvůrčího psaní: i Shakespeare nějak začal (2021), jste se věnovala projektu nazvanému „Kurzy z obýváku“, v němž jste učila tvůrčí psaní. A tvůrčí psaní jste učila také v akreditovaném kurzu Centra pro kulturní a sociální studie pro učitele základních a středních škol. Dnes učíte psaní v DDM. A jak sama říkáte: „Baví mě učit psát, studenti mě inspirují jiným pohledem.“ Jak k tomu došlo, že jste sama začala učit psaní?

Prostě jsem to jednoho dne vyzkoušela a zjistila, že mě to baví. Je úžasné učit psaní, protože se tím sami učíte, rozvíjíte, nacházíte nové techniky, více o tom přemýšlíte. Tím, že mi studenti kladou otázky, tím se musím více zamýšlet nad tím, proč a jak píši. Nyní učím dospívající v DDM a je to jízda. Někdy si říkám, že oni učí mě, copak já ještě před rokem znala fantasy příběhy a fanfikce… Je pro mě obrovská výzva moje znalosti z tradiční literatury aplikovat na jejich novodobé žánry.

Knihy Barák, V tichu, Ti, kterým se narodíš a Pozůstalí byly přeloženy do polštiny. Kniha V tichu je také jako audiokniha a načetla ji Lucie Vondráčková. Stejně tak kniha Barák, kterou čte Kateřina Breiská. A jaká jste čtenářka? Ráda posloucháte audioknihy nebo dáváte přednost tištěné knize? A jak jste spokojená s překlady do polštiny?    

Já jsem klasická čtenářka. Musím to mít vytištěné, nerada čtu e-knihy a nerada knihy poslouchám. Dost se vracím k větám, které mi buď přijdou silné nebo jim úplně nerozumím, potřebuji mít své tempo. A ke knihám čichám. S překladem jsem spokojená, i když to neumím zkontrolovat. Nicméně překladatelka je fajn ženská, tak jí prostě věřím.

Vaše dcera Julie byla impulsem k napsání novely Ti, kterým se narodíš a jednu kapitolu jste pojala čistě z pohledu dítěte. „Byla jsem toho plná, přišlo mně fascinující, jak dítě vnímá svět, nebo spíše, jak si my dospělí myslíme, že jej vnímá.“ Jak se vám tato knížka psala?

Snadno. Dnes by se mi psala asi o dost hůře. Tenkrát stačilo jen brát z toho, co vidím u dcery. Každopádně u této knihy mi čtenáři chválili první část, která je z pohledu dítěte, ale já si spíše cenila těch dalších dvou a jejich provázanosti. Každopádně kdybych chtěla někdy napsat čistě komerční knihu, tak to napíši celé z pohledu dítěte.

Čím je pro vás psaní? Co vás na něm baví? A co vám říká slůvko relax?

Psaní je pro mě cosi bytostného. Není to koníček a rozhodně to není relax. Od toho mám Netflix, víno a čokoládu.

archiv Alžběta Bublanová - foto

Foto: archiv Alžběty Bublanové

Alžběta Bublanová:

  • Narodila se 8. 4. 1984 v Brně.
  • Jejím otcem je bývalý ministr vnitra František Bublan.
  • Vystudovala gymnázium v Brně a pak Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze.
  • Knihy – sbírka povídek Čtyři stěny (2012), novela V tichu (2016), sbírka povídek Odraz ode dna (2017), romány Barák (2019), Ti, kterým se narodíš (2020), deníkové zápisky Život s panikou (2021), novela Pozůstalí (2022), román Starosta (2024).
  • Rukopis Čtyři stěny získal ocenění Máchova růže.
  • Info na: www.alzbetabublanova.cz

 

Přihlášení



Milostpán. Kniha (nejen) pro milovníky koček

Milostpán je kočka. Někdo by mohl říci obyčejná kočka. Ale my, co kočky máme, víme, že žádná kočka není obyčejná. A Milostpán není obyčejný vůbec. Má svou čtvrť, na kterou dohlíží, všechny a všechno má pod tlapkou. Sice je jeho paničkou oficiálně Šéfka a její přítel Mlékoknír, ale pro něj je to nepodstatné. Dle něj Šéfka není jeho panička, ale jeho spolubydlící. Páníčka mají tak maximálně ti otravní slintové – čili psi.

Kriminálnice. Příběhy o vině, trestu a druhých šancích

Pokud vám dělá problém začíst se do románu, možná vás chytnou poutavé rozhovory s ženami, které skončily za mřížemi. Knížka, jednoduše nazvaná Kriminálnice, vypráví osudy několika trestankyň z ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, které jsou vyprávěné formou otázek a odpovědí. Své svěřenkyně vyzpovídala ředitelka tohoto vězeňského ústavu, Gabriela Slováková, která udělala to nejlepší, co mohla. Knihu vydalo nakladatelství Nastole.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Načítám nejnovější video z playlistu...

Rozhovor

Alena Kadlecová Mudrová: Kamera je pro mě jako dveře do fantazie

archiv Alena Kadlecová Mudrová - se sestrouPřed kamerou debutovala ve svých čtrnácti letech. Od té doby vystudovala Pražskou konzervatoř, zkusila si práci modelky, hrála na scéně. Vystupuje před kamerou, jak v seriálech, filmech nebo...

I když je komedie Pět švestek o stáří, nechybí v ní vtip, humor i splněné sny

Když jsem před pár dny zamířil do kina na nový český film Pět švestek (2026), moc jsem o něm nevěděl. Snad jen to, že režisérem je „oscarový“ Jan Svěrák a že se na plátně objeví herci, kteří ve filmu hlavní nebo titulní role – snad jen s výjimkou Oldřicha Kaisera – teď nehrají. Přitom jde o velké herecké osobnosti, což jsou v tomto případě Lenka Termerová, Jan Vlasák, Dana Syslová a Petr Kostka. Ti všichni jsou aktivnější přece jenom více v divadle a televizi, nicméně celovečerní film Pět švestek může být pro ně parádní příležitostí i skvělým zadostučiněním.

Čtěte také...

ROZHOVOR: Radmila Zrůstková

Rozhovor 200Radmila Zrůstková patří mezi první české autorky, které napsaly knihu o raw food, živé stravě.  Vitariánství bylo do nedávné doby neznámým pojmem a tato žena pojala tento styl stravování velmi tvůrčím způsobem. Její kuchařka je jedním slovem úža...


Výtvarné umění

Šel malíř chudě do světa


sel malir chude do sveta 200Už po páté se v Roudnici nad Labem konala výtvarná, literární a recitační soutěž s názvem „Šel malíř chudě do světa.“ Každoročně ji pořádá roudnická Galerie moderního umění, ve spolupráci s Městskou kn...

Divadlo

Tvořit! Ale za jakou cenu?

Leni200

Umělci jsou zvláštní sorta lidí. V jejich konání je pohání nespecifikovatelná síla, která je udržuje v činorodosti, a nutí je tak neustále něco tvořit. Protože pokud herec, zpěvák, malíř či jinak umělecky nadaný člověk...

Film

Král Belgičanů

Kral belgicanu perexNicolas III., belgický král, je právě na státní návštěvě v Istanbulu, když se dozví, že se jeho země rozpadla. Chce se okamžitě vrátit domů, aby zachránil své království. Sluneční bouře ale způsobí, že je vzdušný prostor kompl...