Kultura21.cz

Devátým rokem se v objektu Moravského zemského muzea, na Biskupském dvoře na Zelném trhu konala premiéra inscenace, která byla (jako vždy v minulosti) připravena právě pro tento nádherný prostor pod širým nebem s katedrálou Petra a Pavla v pozadí. Tentokrát se dramaturgie rozhodla pro romantickou hudební komedii Tři mušketýři, podle první části slavného románu Alexandra Dumase, kterou přebásnil a texty písní opatřil neméně slavný český básník, Vítězslav Nezval.

Všichni si ho pamatujeme jako autora nádherné Manon Lescaut, jako autora nádherné básničky Sbohem a šáteček. Byl to ale také jeden ze zakladatelů poetismu a surrealismu v Čechách a o několik let později jeden z nekritických obdivovatelů Sovětského svazu, autor poémy Stalin a Zpěv míru, „bojovník“ proti buržoazii a velebitel proletariátu. Zdá se to z dnešního pohledu až tragikomické, ale byla taková doba. Po velké hospodářské krizi ve světě se hodně intelektuálů, umělců, obracelo k ideologii komunismu, jako k cestě předělání společnosti na spravedlivou, beztřídní, kde už nikdy nebude člověk člověku vlkem.  Všude bude vládnout mír. Je ovšem nutné revolucí smést ze světa ten zlý kapitalismus, který světovému míru překáží. Z dnešního pohledu je opravdu až udivující, kolik vzdělaných intelektuálů podlehlo této iluzi, vizi v lepší lidství, které se naplňuje v Sovětském svazu. Nevěděli, nebo nechtěli vědět o otřesné diktatuře, která svou ideologii prosazuje bezohlednou mocí, včetně gulagů a vražd.

Nezval, básník imaginace podlehl iluzi socializmu nejintenzivněji ze všech svých souputníků z první republiky. Taige, Frejka, Honzl, Toyen, Štýrský, všichni ti spolutvůrci nádherné doby inspirované francouzskými surrealisty se stále kritičtěji dívali na to, co se děje v Sovětském svazu. Vždyť tu krajinu museli postupně opustit umělci jako Chagal, El Lisický, Malevič. Neúprosně se tam prosazoval kýčový a popisný socialistický realismus. A Nezval? Snažil se propojit své poetické vidění světa so soudobou budovatelskou „kulturou“ a je nutné konstatovat, že se mu to dařilo. Byl to totiž básník, který tvořil s neuvěřitelnou lehkostí.

Není tajemstvím, že Nezval miloval peníze. A tvořil v tom ideologickém marasmu padesátých let jako sluha ideologie. Slovy Alfréda Radoka, který režíroval jeho hru „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“, Nezval byl obludný člověk s neomezenu mocí, prostitut režimu.
Tak jak teď z „toho“ ven? Nezbývá než konstatovat… a nebude to poprvé, že autor a jeho dílo se občas diametrálně rozcházejí. Tak jako třeba velký malíř Filippo Marinetti, zakladatel futurismu, byl zároveň italský fašista a propagátor antisemitismu, stejně Vít Nezval, básník nevšední imaginace byl odpovědný za pronásledování mnoha umělců, kteří nesouhlasili s ideologií, která se právě nosila. A aby to bylo s osobností Nezvala ještě komplikovanější, mnohým básníkům (a on básním skutečně rozuměl) pomáhal, bránil je před zhovadilostí komunistického ideologa kultury Kopeckého. Svět prostě není černobílý a hledejme v dějinách ten lepší pohled na osobnosti kultury

Nezval tedy pro pražské Vinohradské divadlo nádherně zveršoval Tři mušketýry, později je pro Karlínské divadlo opatřil písňovými texty, dokonce i hudbou, která však nesla znaky amaterismu. Jak konstatoval Adolf Hoffmeister, „Nech něco taky jiným umělcům.“

Dramaturgové Městského divadla v Brně, Klára Latzková a Miroslav Ondra, spolu s režisérem inscenace Igorem Ondříčkem zvolili inscenování díla jako klasickou (a úsměvnou) romantickou hru se zpěvy, tanečními výstup a atraktivními šermířskými výstupy, které s týmem nastudoval Josef Jurásek, člen šermířské skupiny Duel, který šerm také učí na JAMU. A bylo se na co dívat! Novou hudbu zdařile zkomponoval a realizoval skladatel David Rotter.   

Zpívalo se na playback, ovšem nejenom to. Zvukově toho bylo mnohem víc, co jsme mohli jako diváci slyšet. Přesně na desetinku vteřiny načasované zvuky facky a jiných „špílců“ působily skutečně humorně.

Herectví všech bylo v intencích textu v Nezvalových alexandrínech: Expresivní text, expresivně deklamován, přehnané gesta a city. Celkový nadhled, to byla správně vedena režie Igora Ondříčka. A že byl potom zpěv královny, Lucie Bergerové, Milady, Barbory Goldmannové, nebo Markytánky Dagmar Křížové, stejně jako zpívání kardinála Jiřího Macha…Koho nevynechat? D’Artagnan Jana Brožka, Athos Aleše Slaniny, komický Patrik Bořecký v roli Bonacieuxe….Všichni byli interpretačně výborní. A občas bylo na scéně najednou více než čtyřicet (!) interpretů. Bylo by asi nudné všechny jmenovat a stále chválit.

První premiéra devátého ročníku open air představení na Biskupském dvoře bylo prostě povedené. Budiž odpuštěno Nezvalovi, který tak nesmyslně, jenom proto, že byl lačný peněz, sloužil zločinnému režimu. Budiž mu odpuštěno. Protože jeho mušketýři k nám díky kvalitní interpretaci promlouvají krásně romanticky dodnes. Byl to příjemný večer pod mírně podmračenou oblohou v centru Brna.

Autor: Alexandre Dumas Vítězslav Nezval
Režie: Igor Ondříček
Kostýmy: Roman Šolc
Dramaturgie:  Klára Latzková, Miroslav Ondra
Scéna: Tomáš Rusín
Hudba:  David Rotter

Hrají: Jan Brožek, Aleš Slanina, Jakub Uličník, Ondřej Studénka, Eliška Skálová, Barbora Goldmannová, Jiří Mach, Robin Schenk, Robert Jícha, Lucie Bergerová, Kristian Pekar, Viktor Skála, Patrik Bořecký, Daniel Rymeš, Petr Drábek, Marek Hurák, Rastislav Gajdoš, Miloslav Čížek, Markéta Pešková, Sára Milfajtová, Eva Ventrubová, Katarína Ptáčková, Alan Novotný, Barbora Remišová, Dagmar Křížová, Hana Vašáková, Jaroslav Záděra, Jonáš Florián, Robert Rozsochatecký, Marco Salvadori, Josef Jurásek, Marek Kolář, Martin Tlapák, Kateřina Marie Fialová, Radek Novotný, Patrik Földeši, Dagmar Hlavoňová / Vendula Hudcová / Eva Jedličková / Barbora Musilová / Dana Puková / Tereza Smetanová / Simona Šeligová / Petra Šimberová, David Černák / Mirek Kosík / Jakub Liška / Igor Maršálek / Michal Matěj / Jiří Ressler / Bohumil Vitula

Premiéra 17. června 2018
Zdroj fotografií: www.mdb.cz
Hodnocení: 95%