Milan Cyrus hraje nestárnoucí hity. Nezajímá ho moderní hudba, ale evergreeny. Se svou kapelou The Yellow Socks tvoří vlastní songy ve stylu 50. let a vystupují v kostýmech, které evokují tehdejší dobu. Co na sebe tento zpěvák a muzikant prozradil?
Milane, tys vždycky miloval retro hudbu. Kde se to v tobě vzalo?
Když mi bylo tak deset, jedenáct roků, poslouchal jsem hodně cédéčka, co měli rodiče doma. A tahle poválečná hudba mě oslovila nejvíce. Zjišťoval jsem si o tom období různé informace, líbil se mi ten životní styl, doba rozkvětu, zkrátka všechno po 2. světové válce.
A pocházíš z muzikantské rodiny?
Oba dědečkové byli muzikanti, jeden děda hrál na bicí a můj syn už teď na ně hraje taky – chodí do hudebky. Přijde mi to takhle přirozené a mít dobrý hudební základ je potřeba. Mně hodně dalo chodit do souboru Ostravička, kde jsem strávil spoustu krásných let svého života. Hodně jsme cestovali a vypěstoval jsem si v sobě lásku k hudbě a k folklóru. Vyrůstal jsem tak v hudebním prostředí, ale hrát na hudební nástroj začal až v dospělosti, Na kytaru jsem se naučil sám až když mi bylo nějakých dvaadvacet roků...
Na co všechno tedy hraješ?
Na kytaru a akordeon…
Prozraď něco o tvé kapele. Jak tě napadlo vytvořit takovou sestavu?
Ten nápad ve mně uzrával už delší dobu. Chtěl jsem mít i svoje písničky a nehrát jen covery. Bylo ale těžké sehnat k sobě ty správné lidi, proto to trvalo tak dlouho. Máme kytaru, saxofon, kontrabas, bicí a piano. Nástroje si vozíme sami. Teď nám odchází bubeník, který založil rodinu a narodilo se mu dítě a který navíc hraje ve své prioritní kapele Degradace, ale už máme za něj náhradu.
A kde všude se chystáte s tímto stylem vystupovat? To asi není úplně pro každého, že?
Tak je to úzkoprofilová muzika a asi nemůžeme počítat s tím, že nás budou hrát v každém mainstreamovém rádiu. Ale možnosti tu jistě jsou...Prozatím jsme vystupovali po Frýdku-Místku, teď přes zimu snad bude čas něco nahrát. Materiálu máme dost, už máme přes 20 písniček… Všechno se pojí s typickým oblečením a stylem, atmosférou té doby, takže věřím, že je to pro diváky a posluchače zážitek…
Jaký hudební styl tam vlastně spadá?
Tak třeba rock&roll, country, doo wop, blues, RnB…
A co je tvým cílem? Čeho chceš v tomto dosáhnout?
Mým cílem je vystupovat i ve větších městech nebo třeba v zahraničí na festivalech tohoto typu, například v Rakousku či Německu. A hlavní je to, že nás to baví…
Hudbu i texty si skládáš sám?
Určitě. Není to nic složitého. Anglicky umím dobře a mám hodně naposloucháno. Texty jsou většinou o lásce a o životě, jednoduché fráze, které člověka chytí… Když se zadaří, mám hotovou písničku i za 15 minut…
Třeba ta tvá cover videa na známé evergreeny, kde si všechno děláš sám, jsou naprosto skvělá…
Tohle všechno sám naposlouchám, protože neznám noty, a dám to nějak do kupy. Hodně mě to baví. Ale musím říct, že to je neskutečná piplačka, na jedné písničce jsem takhle třeba strávil 10 hodin práce…
Tys byl prý i ve Superstar. Jak to dopadlo?
Moc slavně ne. Nechali mě odejít a řekli mi, že takový styl dneska nikoho nezajímá. Přesvědčil jsem se ale o opaku a vím, že tam potřebují takové tvárné typy, ke kterým já rozhodně nepatřím (smích)...
To rozhodně...a koho tedy zajímá hudba, kterou teď děláš?
Moc takových kapel u nás není, to by se dalo spočítat na prstech obou rukou, ale co vím, tak v zahraničí je jich dost. A i když je to úzkoprofilová hudba, vždycky se najde někdo, koho to hodně zajímá. U nás to hodně fičí třeba v Brně či Praze, různé tančírny a tak...
Tak přeji hodně hudebních úspěchů a radosti z tvorby!
Foto: Valérie Klosová
| < Předchozí | Další > |
|---|
Jitka Ludvíková se narodila v roce 1981 v Jindřichově Hradci. Vystudovala Právnickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni. Šeď právnického života si zpestřuje psaním knížek, které jsou plné laskavého humoru, jenž přináší čten...
Umíte vařit? Pokud patříte mezi ty ne šťastlivce, kteří (stejně jako já) dokážou připálit i čaj, určitě si přečtěte následující rozhovor s Petrou Plánkovou, marketingovou ředitelkou školy vaření Chefparade. Dozvíte se ...
Staré řecké báje a pověsti byly mantrou na základní škole a znalost těchto příběhů u mě pak ještě podpořily seriály Herkules a Xena. Pak jsem se o ně nijak cíleně nezajímala, ale potěšilo mě vydání knihy s názvem Já, Zeus a banda z Olympu: Bohov...
V české premiéře se ve Východočeském divadle v Pardubicích představila detektivní hra Agathy Christie Poslední víkend.
Česká televize už láká zájemce jak na kanál speciálně sportovní, tak speciálně zpravodajský. Na konci srpna zprovoznila další, určený především dětem: ČT :D (a ponechme stra...