Milan Cyrus hraje nestárnoucí hity. Nezajímá ho moderní hudba, ale evergreeny. Se svou kapelou The Yellow Socks tvoří vlastní songy ve stylu 50. let a vystupují v kostýmech, které evokují tehdejší dobu. Co na sebe tento zpěvák a muzikant prozradil?
Milane, tys vždycky miloval retro hudbu. Kde se to v tobě vzalo?
Když mi bylo tak deset, jedenáct roků, poslouchal jsem hodně cédéčka, co měli rodiče doma. A tahle poválečná hudba mě oslovila nejvíce. Zjišťoval jsem si o tom období různé informace, líbil se mi ten životní styl, doba rozkvětu, zkrátka všechno po 2. světové válce.
A pocházíš z muzikantské rodiny?
Oba dědečkové byli muzikanti, jeden děda hrál na bicí a můj syn už teď na ně hraje taky – chodí do hudebky. Přijde mi to takhle přirozené a mít dobrý hudební základ je potřeba. Mně hodně dalo chodit do souboru Ostravička, kde jsem strávil spoustu krásných let svého života. Hodně jsme cestovali a vypěstoval jsem si v sobě lásku k hudbě a k folklóru. Vyrůstal jsem tak v hudebním prostředí, ale hrát na hudební nástroj začal až v dospělosti, Na kytaru jsem se naučil sám až když mi bylo nějakých dvaadvacet roků...
Na co všechno tedy hraješ?
Na kytaru a akordeon…
Prozraď něco o tvé kapele. Jak tě napadlo vytvořit takovou sestavu?
Ten nápad ve mně uzrával už delší dobu. Chtěl jsem mít i svoje písničky a nehrát jen covery. Bylo ale těžké sehnat k sobě ty správné lidi, proto to trvalo tak dlouho. Máme kytaru, saxofon, kontrabas, bicí a piano. Nástroje si vozíme sami. Teď nám odchází bubeník, který založil rodinu a narodilo se mu dítě a který navíc hraje ve své prioritní kapele Degradace, ale už máme za něj náhradu.
A kde všude se chystáte s tímto stylem vystupovat? To asi není úplně pro každého, že?
Tak je to úzkoprofilová muzika a asi nemůžeme počítat s tím, že nás budou hrát v každém mainstreamovém rádiu. Ale možnosti tu jistě jsou...Prozatím jsme vystupovali po Frýdku-Místku, teď přes zimu snad bude čas něco nahrát. Materiálu máme dost, už máme přes 20 písniček… Všechno se pojí s typickým oblečením a stylem, atmosférou té doby, takže věřím, že je to pro diváky a posluchače zážitek…
Jaký hudební styl tam vlastně spadá?
Tak třeba rock&roll, country, doo wop, blues, RnB…
A co je tvým cílem? Čeho chceš v tomto dosáhnout?
Mým cílem je vystupovat i ve větších městech nebo třeba v zahraničí na festivalech tohoto typu, například v Rakousku či Německu. A hlavní je to, že nás to baví…
Hudbu i texty si skládáš sám?
Určitě. Není to nic složitého. Anglicky umím dobře a mám hodně naposloucháno. Texty jsou většinou o lásce a o životě, jednoduché fráze, které člověka chytí… Když se zadaří, mám hotovou písničku i za 15 minut…
Třeba ta tvá cover videa na známé evergreeny, kde si všechno děláš sám, jsou naprosto skvělá…
Tohle všechno sám naposlouchám, protože neznám noty, a dám to nějak do kupy. Hodně mě to baví. Ale musím říct, že to je neskutečná piplačka, na jedné písničce jsem takhle třeba strávil 10 hodin práce…
Tys byl prý i ve Superstar. Jak to dopadlo?
Moc slavně ne. Nechali mě odejít a řekli mi, že takový styl dneska nikoho nezajímá. Přesvědčil jsem se ale o opaku a vím, že tam potřebují takové tvárné typy, ke kterým já rozhodně nepatřím (smích)...
To rozhodně...a koho tedy zajímá hudba, kterou teď děláš?
Moc takových kapel u nás není, to by se dalo spočítat na prstech obou rukou, ale co vím, tak v zahraničí je jich dost. A i když je to úzkoprofilová hudba, vždycky se najde někdo, koho to hodně zajímá. U nás to hodně fičí třeba v Brně či Praze, různé tančírny a tak...
Tak přeji hodně hudebních úspěchů a radosti z tvorby!
Foto: Valérie Klosová
| < Předchozí | Další > |
|---|
Regály plné knih, u počítače dáma či pán, který obřadně přebírá vracené knížky a zapisuje nově vypůjčené. Místnost specificky vonící – tak voní jenom tištěné publikace, stojící jako vojáci v řadách. V sále tichý šum, jak...
Milí čtenáři, začtěte se do rozhovoru s nejšťastnějším renesančním člověkem - beatboxerem, moderátorem, hercem, improvizátorem a kdo ví co ještě - Ondrou Havlíkem (en.dru).
Hurá, konečně kniha, která si neklade za cíl osvětlit problematiku syrové stravy! Ostatně, toho je všude až dost, velmi oceňuji, že tady tento nutný úvod vzali autoři jen velmi stručně a jasně – a tím pádem i velmi zajímavě a čtivě, protože si odpustili agitaci, jež ve všežravcí...
Příliš drahý jed, inscenaci o případu otravy Alexandra Litviněnka, agenta ruských i britských tajných služeb, uvede 6. listopadu ve Velkém sále pražské Švandovo divadlo. Hra britské dramatičky Lucy Prebble na motivy knihy Luka H...
Dvě slova jako klíč je nový český film, který vznikal podle stejnojmenné knihy Josefa Formánka. Zatím jsem ji nečetl, ale to, co pro plátno vytvořil režisér Dan Svátek a kameraman Jakub Šimůnek, tak klobouk dolů. Navíc tam hrají výborní čeští her...