Honza Paulík: Absenci na pódiu jsem začal kompenzovat živým vysíláním
Banner

Honza Paulík: Absenci na pódiu jsem začal kompenzovat živým vysíláním

Honza perexHonzu Paulíka znám od října 1979, kdy jsme se přestěhovali do Buštěhradu a já jsem nastoupila do třetí třídy Základní školy Julia Fučíka. Při prohlížení školních fotek mi teprve nedávno došlo, že jsme stáli vždycky za sebou. A určitě to nebylo schválně. Pan fotograf, který nám říkal Pepíčkové a Mařenky, si nás postavil tak, jak potřeboval on. Až v dospělosti mi došlo, že ta blízkost nás vlastně provází už od školních let.

Ve škole jsem ho vnímala jako nenápadného kluka, který po škole chodí hned domů a pilně cvičí na klavír. Ničím nevyčníval, ba právě naopak, byl tichý a ustrašený, a když spolužáci jančili, on seděl v ústraní. Ve čtrnácti jsme se rozprchli různými směry a on se mi na pár let ztratil. Když jsem ho po letech potkala, už to nebyl ten ustrašený kluk, ale sebevědomý muž, a co víc, kulturně aktivní a na jevišti jako doma. Ostatně, to jsem si ověřila na vlastní kůži, když jsme spolu objeli dvacet knihoven s našimi hudebně-literárními večery.

9 Pohořelec 2013

Jedno z našich společných vystoupení – knihovna na pražském Pohořelci v roce 2013
(foto: Zuzana Paulíková)

Honzy Paulíka moc vážím jako moudrého, a přesto (nebo právě proto) skromného člověka, a jako každý z nás zbožňuje překvapení. Tenhle rozhovor bude jistě velkým překvapením, protože o něm nemá ani tušení, a teprve dnes pochopí, proč jsem mu, pod záminkou průzkumu umělců, položila před pár týdny několik otázek.

1 Roztoky 2019

Koncert Knezaplacení v roztockém zámku v roce 2019
(foto: Jan Slunce)

Honzo, hudbě se věnuješ už mnoho let. Jak dlouho vlastně?
Začínal jsem v hudebce, tedy v Lidové škole umění v Buštěhradě, kdy jsem se učil klasiku, však to znáš, jak to začíná. Chodil jsem na klavír, kytara přišla až později. Ale pokud se ptáš na veřejné vystupování, tak na pódiích jsem s kytarou a folkem vystoupil poprvé v roce 1993. První samostatný koncert naší kapely Knezaplacení proběhl v roce 1998 v Klubu F na Zemědělské univerzitě na Suchdole. Od té doby hrajeme a pořád nás to baví. S flétnistkou, zpěvačkou, a hlavně kamarádkou Lenkou Musilovou děláme výchovné koncerty a máme jich na kontě přes tisíc.

7 Výchovný koncert 2016

Výchovný koncert s Lenkou Musilovou v roce 2016
(foto: rodinný archiv)

Musím vzpomenout na Václava Fikrleho, s který jste tvořili originální hudebně-recitační duo…
Máš pravdu, odchod Václava je obrovskou ztrátou. Při našich vystoupeních po knihovnách jsem hrál na kytaru a Václav do toho svým osobitým způsobem vyprávěl básně převážně Václava Hraběte, ale také Jaroslava Seiferta nebo Jiřího Wolkera. Dělali jsme také výchovné koncerty pro střední školy a gymnázia. Středoškoláky poezie s kytarou bavila, nerušili, a naopak se hodně ptali a pozorně poslouchali. Těmi výchovnými koncerty jsme se snažili zasít mezi ty kluky a holky semínko poezie. A říkali jsme si, že kdyby z těch osmdesáti, kteří tam seděli, to dva, jednoho nebo tři přivedlo k tomu, aby si sem tam přečetli nějakou báseň nebo šli do knihovny, tak to by bylo hezké a naše práce měla výsledek. A proto jsme to dělali. Jsem rád, že se nám podařilo natočit dvě cédéčka, aspoň ty báječné roky, které jsem strávil po jeho boku, zůstanou navždy uchované ještě někde jinde, než v mém srdci a paměti. 

4 Křest Dva kumpáni Atelier Kladno 2018

S Václavem Fikrlem pokřtili svoje CD Dva kumpáni v roce 2018
(foto: Renáta Šťastná)
 

Jak ovlivnila kovidová doba tvůj umělecký život?
Vzala mi přátele a lidi blízké mému srdci, protože zemřeli. Ať to byl recitátor a přítel, s kterým jsem měl čest zažít mnoho společných vystoupení, Vašík Fikrle, bluesový zpěvák a kytarista Bobby Houda, přední český korepetitor, skladatel a vynikající klavírista, profesor Jaroslav Šaroun, a v neposlední řadě i velmi blízcí lidé. Všichni odešli před krátkým časem a já se zlobím, že mi je ta doba vzala. Jestli se ptáš na to, co mi vzala umělecky, tak určitě koncerty a setkávání se s lidmi. Vidíš, a vzala nám i to, že nemůžeme jezdit po školách a učit děti lásce k hudbě. Stejně tak nemůžeme dělat naše Zastávky v čase, hudební pořady, kam si zveme zajímavé hosty. Měli jsme tu čest, že naše pozvání přijali třeba Pavel Bobek, Eva Pilarová, Vlasta Redl nebo Spirituál kvintet a mnoho dalších známých tváří. Tak po tom se mi stýská. Stejně jako po besedách s tebou, Renáto, a s tvými knihami a retro-výstavkami. Na druhou stranu mi dala živá vysílání, která jsem začal dělat a moc mě baví. Říkám si, že to už jsem mohl dělat klidně pět let, ale dřív jsem nepocítil tu potřebu. Bez ohledu na dobu cvičím na kytaru každý den. A cvičím proto, že to miluju, ne proto, že mě čeká koncert. Ta moje živá vysílání jsou pro mě v uvozovkách koncertem a nejsou důvodem cvičit, ale je to o důvod víc cvičit. Asi tak bych to řekl.

3 Horoměřice 2020

Naše společná beseda v horoměřické Galerii Orchidea v únoru 2020
(foto: Aleš Sedláček)

Jak trávíš dobu, kdy nemůžeš stát na jevišti? Propadáš depresím nebo jsi konstruktivní?
Tuhle otázku mi položil kolega v práci už někdy vloni. Říkal: „Pane Paulíku, vy jste říkal, že jste dělal sto koncertů ročně, včetně výchovných a vy jste si ani jednou nepostěžoval, že nemůžete vystupovat. Jak je to možné?“ Já se tomu sám divím a nechápu to, že nemám ani žádné stesky. Mám ale takové vysvětlující přirovnání. Kdybych si, a to se nechci rouhat, ale kdybych si třeba narazil prst u ruky za doby nekoronaviru, měl bych ortézu a všichni Norbi Kováczové a další umělci by hráli a já nemohl, tak bych to nesl těžce, hroutil bych se a byl nešťastný. Kdyby ale všichni kytaristi měli prst v ortéze a nemohli by hrát, stejně jako já, pak bych to vůbec neprožíval se smutkem. My všichni teď máme stejnou nevýhodu, jsme na tom úplně stejně, proto z toho nejsem nešťastný. Zkrátka je taková doba a všichni doufáme a věříme, že brzy zase bude líp a budeme si moci stoupnout na jeviště. Ale depresím nepropadám, protože se to netýká jenom mě. Beru to, že všichni nemůžeme, tak nemůžu ani já a kupodivu z toho nejsem nešťastný.

10 Kladenske dvorky 2015

Vystoupení s Václavem Fikrlem na Kladenských dvorcích v roce 2015
(foto: rodinný archiv)

Takže už rok odpočíváš?
To vůbec ne. Absenci na pódiu jsem si začal kompenzovat živými vysíláními, která dělám jednou za měsíc a ohromně mě to baví a naplňuje. Zaznamenal jsem u několika svých hudebních kolegů dvě zvláštní pojetí: „Proč bychom cvičili, zpívali a hráli, když nemůžeme dělat žádný koncert?“. A pak je druhá skupina, která to ještě povýšila: „Proč bychom cvičili, zpívali a hráli, když nám to nikdo nezaplatí?“. Přiznám se, že oba pohledy, obzvlášť ten druhý, odsuzuju, protože si myslím, že pokud je někdo umělec, a nemusí to být jen muzikant, to se týká jakékoli oblasti umění, tak to dělá z vášně a proto, že to miluje. A opravdu odsuzuji, když umělec řekne, že nemá cenu cvičit a zpívat, když nejsou koncerty a nikdo mu to nezaplatí. Takový člověk není v mých očích umělec, to je pro mě člověk, který používal hudbu jen jako prostředek k získání výdělku. A to já neuznávám. Koronavirová doba mi otevřela oči v tom, že jsem ani netušil, kolik mám kolem sebe kolegů hudebníků, kteří nejsou srdcaři a já jsem vždycky chtěl spolupracovat se srdcaři. O to víc si vážím všech, kteří dělají cokoli. Třeba Franta Nedvěd mladší, syn Františka Nedvěda dělá jednou týdně živé vysílání, hraje písničky Nedvědů, svoje, převzaté, a všichni vždycky pookřejeme. Nebo Martin Chodúr, neznal jsem ho, ale líbí se mi, co dělá a jak to dělá, každý týden pořádá krátké živé vysílání. Takových lidí je víc, dělají to proto, že muzika je jejich vášeň, dělají to zdarma a srdcem, a ne z kalkulu. A tyhle lidi já mám rád a nesmírně si jich vážím. Ono se jim to totiž vrátí, až to jednou přejde, tak jim to publikum vynahradí, já tomu věřím, že to tak bude.

6 LipnoHonza rád a často prchá do přírody, například na Lipno v roce 2020
(foto: rodinný archiv)

Předpokládám, že teď trávíš víc času s rodinou. Jak vypadají vaše společné chvíle?
Tady jsem trochu v rozporu s mojí manželkou, kdy si ona myslí trochu něco jiného, než si myslím já. Za mě je to tak, že jsem celý den doma. Je to vlastně tak, že jsem sice doma, ale netrávím ten čas s rodinou. Ale odpoledne máme takovou tradici, se synem Honzíkem chodíme skoro každý den někam do přírody. Tenhle režim jsme si nastavili na začátku koronaviru, tedy vloni v březnu. Chodíme na výpravy, na posedy, střílíme z luku, teď ale například uklízíme. To znamená, že během výpravy posbíráme prázdné lahve a další dpadky, které nám přijdou do cesty, a z výpravy se vracíme obtěžkaní pytli s nepořádkem. A řeknu ti, že je to celkem dobrý pocit. Taky chodíme fotit ptáky, a to nás oba moc baví.

8 ptáci 2018

Velkou zálibou Honzy je fotografování ptáků. V roce 2018 lovil snímky v jižních Čechách
(foto: rodinný archiv)



Přišla doba rozvolňování a nabízí se otázka, co budeš dělat? Jak s touhle, tolik očekávanou, situací naložíš?
Pustím se do vystupování pro živé publikum, a nebude to, jak by někdo řekl, jako utržený ze řetězu. Zkrátka půjdu mezi lidi a zahraju jim. Miluju letní festivaly, které přímo volají po folkové muzice. Živé hraní venku má úplně jinou atmosféru. Tak uvidíme, jestli se nám letos povede aspoň jeden. U mě během koronaviru vlastně k žádným velkým změnám nedošlo. Já tu dobu špatně prožívám hlavně kvůli tomu, že jsou lidi nemocní a umírají a že je tady ta hrozba, že může kdykoli a kohokoli ohrozit a dohnat k smrti. To je, přísahám, to jediné, co mě na téhle době ničí a trápí. V ostatních věcech ani velkou změnu nemám. Pojišťuju z domova, když nemůžu jet za klienty, ale mě to nevadí, je mnoho způsobů, jak se s nimi spojit. Nemám koncerty, ale mám živá vysílání. Ale ano, abych byl upřímný, přeci jen je něco, co mi chybí. Jsou to moje milovaná malá piva a kafe v hospodách, která si dáváme po koncertech. Ale zase se nám to vrátí, věřím tomu.

5 venku

Ke skladbám, které hraje, často vypráví poutavé příběhy
(foto: Veronika Herynková)

Co je pro Tebe v současné době nejdůležitější?
Řekl bych, že nikoli jen v této době, ale kdykoli a v každé době je pro mě nejdůležitější zdraví moje, mojí rodiny, mých blízkých. Zkrátka pevné zdraví je číslo jedna.

Tak všechno nejlepší a do další padesátky hodně nápadů a nadšení a co nejméně omezení. A co nejvíc společných let se správnými synky Honzíkem a Martínkem a s báječnou manželkou Zuzankou.

Renáta Šťastná


 

Přihlášení



Soutěže

Má cesta za štěstím - autobiografie Mistra

gottPrávě vychází unikátní autobiografie největší legendy české a československé hudební scény všech dob. Autentický obraz fascinující životní dráhy výjimečného umělce s mezinárodním renomé, který na hudebním nebi začal zářit ve svých dvaceti letech.
SUPRAPHON

V hlavní roli Tomáš Holý a jeho nesnadný život i tragický konec

Český spisovatel, básník a držitel Magnesie Litera – Kosmas Ceny čtenářů za rok 2018 Ota Kars přichází s již druhou knihou o jednom z nejslavnějších českých dětských herců. V hlavní roli Tomáš Holý, tentokrát prostřednictvím krásně zpracovaného grafického románu.
Nakladatelství Argo

Rozhovor

Festivalové otázky pro: Jirku Sýkoru (Tleskač)

200rozPřinášíme vám další rozhovor ze série festivalového ‚popovídání‘. Po koncertě partičky Tleskač na Benátské noci jsme se sešli s frontmanem Jirkou Sýkorou!

...

Hledat

Videorecenze knih

Vymazlené dítě harfistky Jany Bouškové – sólové album Má vlast

Dokážete si představit harfu jako plnohodnotný sólový nástroj, který dokáže znít jako celý symfonický orchestr? Harfistka Jana Boušková pojala tuto otázku jako výzvu a v průběhu čtyř let upravila vybrané skladby českých velikánů, jakými jsou Smetana, Dvořák a Suk, do zcela unikátní podoby.
Supraphon

Čtěte také...

Udělejte si hezký večer, přijďte do Pekla!

pek 200Těmito slovy láká na jedinečnou tragikomedii Peklo – Dantovské variace jeden z tanečníků skupiny 420PEOPLE. Jde o choreografa a tanečníka Václava Kuneše, kterého jsme spolu s jeho kolegyní Natašou Novotnou poprosili o zodp...


Literatura

Želvou a citrónem proti zdi v 36 povídkách Daniely Fischerové

zelvou proti zdi perexKnížka šestatřiceti uvěřitelných i neuvěřitelných povídek Daniely Fischerové s názvem Želvou proti zdi je plná života, smrti, lásky, vášně, vzteku i mystiky. Kromě skvělého vypravěčského jazyka a duchovního přesahu pou...

Divadlo

Ve zlínském divadle začali zkoušet Šakalí léta

sakali leta 200Datum premiéry nikdo nezná, přesto začali zkoušet! Po čase se do Městského divadla Zlín vrátil režisér Dodo Gombár (Zvlčení, Mezi nebem a ženou, Žítkovské bohyně, Baťa Tomáš, živý a další) a pustili se do příprav hudební komedie Šakalí lét...

Film

Profil: Satjádžit Ráj (1921-1992)

satyajit perexTématem letošního ročníku zlínského festivalu Culturea byla kultura indická, se kterou se návštěvníci mohli blíže seznámit např. během tanečních hodin inspirovaných Bollywoodem, tedy indickou „továrnou na sny”. Indická kinematografie, to ale...