Kultura21.cz

Markétu Harasimovou asi není třeba představovat. Tato úspěšná autorka napsala již 32 knih, z nichž dvě nejnovější – Gaslighter a Kudlanka – vyšly v minulém roce. Nahlédněte do jejího spisovatelského světa a zjistěte, co se ukrývá za obálkami jejich knih.

Jste scénáristka, herečka, spisovatelka i majitelka nakladatelství. Jak to všechno dokážete skloubit?

Jde to docela dobře, jsem totiž činorodý člověk a všechny aspekty svého povolání miluji. Mají společný jmenovatel – tvůrčí základ – jen se u každé z těch činností realizuji trochu jinak. U herectví je to o energii; je úžasné ponořit se do role, vnímat reakce publika, rozdávat smích a radost. Scenáristika mě baví, protože je založena na dialogu, a s těmi pracuji nejradši. U psaní knih je to zase o emocích – vždy s hrdiny prožívám jejich osudy - a také o vzdělávání. Rešerše jsou ke každému titulu nutností a já se skrze ně dozvím spoustu podrobností z různých oborů, ke kterým bych jinak nepřičichla, což mě obohacuje. A nakladatelství je zase práce organizační, manažerská a zčásti redakční, celkově jde o takovou racionálnější obchodní rovinu. Všechno to střídám a s láskou se svému povolání věnuji prakticky sedm dní v týdnu, přičemž jsem v podstatě pánem svého času, což mi velmi vyhovuje. A ano, občas mi lidé říkají, že jsem blázen a měla bych zvolnit nebo si dopřát dovolenou, jenže to bych se strašidelně nudila… Já ten spád zkrátka potřebuji.

Jaké je vést vlastní nakladatelství? A co vás vedlo k jeho založení?

Je to prima a pro autora znamená vlastní nakladatelství značnou svobodu. Má to řadu benefitů, přestože se s tím samozřejmě jako s každým podnikáním pojí spousta práce, která vyžaduje čas. Jak jsem už naznačila, jde především o manažerskou činnost. Na samém začátku je nutné registrovat nakladatelství v Národní knihovně, která mu přidělí číselnou řadu ISBN kódů a zajistit smlouvy s distribucí. Dále musíte najít partnery jako třeba spolehlivé grafiky, korektory či tiskárnu, která je schopná nabídnout vysokou kvalitu za rozumnou cenu. Pak také řešit marketing, provozovat web, eshop, atd. V podstatě je to (s nadsázkou) takové „rozděl a panuj“. Zadávám práci odborníkům, kteří vytváří knižní obálky a graficky zpracovávají tisková data anebo tiskárně, která knihy vyrábí. Komunikuji s knižní distribucí, která se stará o skladování a dodávky knih do obchodů nebo taky prodeje. Organizuji ve spolupráci s dalšími lidmi křty, řeším dotisky, když se titul vyprodá a je o něj stále zájem, a tak dále. Těch činností je mnoho a jsou velice pestré, takže jsem ve svém živlu. Nakladatelství jsem založila zejména proto, abych mohla mít kontrolu nad grafickou podobou svých knih (tedy aspoň většiny z nich, jelikož stále vydávám i u jiných nakladatelů). Například obálky se mi vesměs nelíbily - nekorespondovaly s obsahem, což jsem ale téměř vůbec nemohla ovlivnit. Stejně tak font nebo úpravu bloku knih. Tak jsem se jednoho dne rozhodla a praštila do toho. A nelituji, byl to z mnoha důvodů výborný krok.

Spisovatelkou jsem se stala už jako náctiletá

Ve vašem nakladatelství vydáváte nejen vaše knihy, ale i knihy jiných autorů. Jaké podmínky musí rukopisy splňovat, aby u vás měly šanci na vydání?

Už krátce po založení nakladatelství MaHa začaly chodit první rukopisy a já se zamyslela nad tím, že bych některým autorům mohla dát šanci – pár těch textů bylo opravdu dobrých. Nebráním se žádnému žánru, v MaHa vyšly thrillery, pohádky, historické či upírské romance, erotické čtení, humor, povídky, psychologické romány, ale třeba i literatura faktu anebo poezie. Pokud je dílo zajímavé a napsané poutavým stylem, dává smysl a já cítím, že má čtenářům co nabídnout (přece jen se v knižním světě pohybuji zhruba od patnácti let a mám zkušenosti), pak mu ráda dám zelenou. Mých knih za cca 6 let existence nakladatelství vyšlo 15, celkově je ale těch titulů už 60. A další se chystají na jaro. Takže můj původní úmysl vydávat pouze své knihy vzal rychle za své, ostatní autoři mě převálcovali a jsou ve většině.

Co vás přivedlo ke psaní?

Odmalička jsem byla tvořivý typ s velkou fantazií. Bavilo mě spřádat v duchu různé příběhy, a to už předtím, než jsem se naučila psát a číst. Potom jsem hodně hltala knihy, půjčovala jsem si je v knihovně. Třeba i desítky měsíčně. A do toho jsem také psala různé příběhy, vlastně už někdy v první třídě. Takové krátké povídky například o zvířátkách, nejčastěji kočkách, pro které mám odjakživa slabost. Tenkrát jsem je vepisovala do ozdobných sešitů, aby připomínaly skutečné knihy. Asi v sobě mám to psaní nějak zakódované od narození.

Jaká byla vaše cesta k vydání první knihy?

Jak jsem už uvedla, byla jsem velký milovník knih. Vášnivá čtenářka, která měla třeba knihu na den. Když mi bylo patnáct, tak jsem se zalekla, že tímto tempem za chvíli nebudu mít co číst, a napadlo mě přiložit ruku k dílu. Napsat něco svého, román. Příběh pro dívky s větším rozsahem, než jaký měly mé předchozí pokusy. Na popud kamarádky, která si rukopis přečetla - sama jsem s ním žádné další úmysly neměla - jsem ho potom poslala do nakladatelství, a to mi obratem potvrdilo vydání. Chtěli, abych s nimi spolupracovala dál, takže jsem se jako náctiletá stala spisovatelkou. Už tehdy jsem byla celkem plodná, za rok mi vyšla jedna až dvě knihy. Dnes to jsou dvě až tři.

Pro kočky mám odjakživa slabost

Podle čeho si vybíráte náměty vašich románů?

Vlastně nemůžu říct, že bych je vybírala – ony ke mně ty náměty přichází samy. Mám takový dojem, že mi je někdo posílá shůry, vždycky v pravý čas. Možná také proto jsem v podstatě multižánrová, píšu jak krimithrillery, tak psychologické romány, detektivky z lékařského prostředí, ale sem tam zabrousím také do humoru a na kontě mám mimo jiné tři dětské knížky. Ty vznikly trochu jiným způsobem. O příběhy pro malé čtenáře mě před pár lety požádalo nakladatelství Bookmedia, a já do toho projektu šla, protože to byla krásná výzva. Přece jen jsem do té doby psala téměř výhradně beletrii určenou dospělým. Záměr splnil očekávání a první díl knížky o kočičce Ťapičce se pro velký úspěch dočkal (zatím) dalších dvou pokračování. U tvorby pro dospělé to ale funguje tak, že vždy, když jsem cca ve dvou třetinách rukopisu, přiletí ke mně nové téma. „V šuplíku“ mám sice námětů spoustu, ale obvykle se zkrátka objeví nový, takový, kterému nemohu odolat. Jen málokdy se nad tím, co budu psát příště, zamýšlím cíleně, spíš je to výjimečné.

Psaní které z vašich knih bylo pro vás nejtěžší a proč? A která se psala nejsnadněji?

Nejtěžší byla určitě práce na té nejnovější, která vyjde v dubnu 2024, a bude se jmenovat Sudičky. Jde totiž o příběh, který se zčásti pojí s mým osobním životem - bohužel jde o jednu z nejhorších zkušeností, co za sebou mám. Před rokem a čtvrt mi předčasně a tragicky zemřel bratr. Ta smrt byla úplně zbytečná a zavinila ji určitá závislost, a proto jsem jeho osud použila jako takové memento. Bylo velmi bolestivé přenášet do rukopisu smutné vzpomínky, ale myslím, že by kniha mohla pomoci mnoha lidem, kteří bojují se stejnými problémy jako brácha. Věřím a doufám, že se tak stane (podobný cíl mám i u jiných titulů, v nichž často otevírám palčivá a závažná témata). A nejsnáz se mi asi tvořila kniha Na kočičí svědomí – o tu mě také požádala Bookmedia. Jde o román pro dospělé, který se točí okolo kočičího života. Je plný humorných situací, které určitě zná každý kočkař, ale pobaví i ty, co doma hrdé čtyřnohé krásky nemají. Také jsem do příběhu vložila romantickou linku, která tam perfektně sedla. Bylo to milé tvoření, sama jsem se v jeho průběhu několikrát od plic zasmála. S kočkami je prostě legrace a tenhle rukopis jsem si užívala jako pohlazení po duši.

Jsem sova - můj denní režim je obrácený, takže bývám vzhůru dlouho do noci

Pracujete teď na nové knize? A pokud ano, můžete o ní něco prozradit?

Ano, pracuji již na románu, který je v plánu k vydání na říjen tohoto roku. Pracovní název je Pokání a bude to psychothriller až krimithriller. Po Sudičkách a předchozím Gaslighterovi, což pro mě byla témata psychicky náročnější – Sudičky jsem už představila a Gaslighter je skutečný příběh o psychickém násilí - jsem potřebovala trochu oddech. Při těch „krvácích“ si totiž pokaždé tak nějak odpočinu, fantazijní krimi příběhy jsou pro mě ve srovnání s emočně vypjatými psychologickými tématy spíš odlehčením. Může to znít absurdně, jelikož v nich obvykle popisuji vraždy a jiné zločiny, ale mně se píší dobře a to fabulované násilí mi nevadí.

Jak vypadá váš běžný spisovatelský den?

Jelikož mám ten záběr poměrně široký a nejde pouze o psaní románů, mám to barvité. Můj denní režim je obrácený - jsem sova, takže bývám vzhůru dlouho do noci, a oproti tomu dopoledne zčásti prospím. Tedy pokud nemám dětská představení, ta se konají právě v dopoledních hodinách. Jinak obvykle startuji pracovní den korekturami, které si vytisknu a vyrazím s nimi ven do přírody nebo do ulic. Jsem tím u nás ve městě už dost známá, všichni vědí, že během chůze rediguju texty, případně se učím scénář. Potom už doma u počítače následuje fáze organizační, kdy řeším věci okolo nakladatelství. Maily, rukopisy autorů, smlouvy, telefonáty a spoustu dalšího. Teprve potom zanáším do rukopisů nebo scénářů korektury a s večerem nastává čas tvůrčí. Většinou mám rozepsaný román plus k tomu třeba nějakou další knihu (dětskou apod), nebo i scénář. Tento rok mě čeká třeba tvorba divadelní hry pro divadlo v Boleradicích nebo dolaďování scénáře hry Já jsem ty, miláčku!, na které pracuji s Romanem Štolpou a měla by být uvedena v divadle Metro. A tahle tvorba pokračuje do pozdních hodin. Odlišně to vypadá v sezóně, kdy jezdím po celé zemi s Talkshow a dětským divadlem. Probíhají dopolední i večerní vystoupení, takže spávám na hotelích a můj program se tomu přizpůsobuje.

Jaká byla ta nejlepší spisovatelská rada, kterou jste kdy dostala?

Když se nad tím zamyslím, asi jsem žádnou takovou radu nedostala. Možná jich od starších kolegů pár zaznělo, ale nevybavuji si ani jednu, která by mě nějak zásadně ovlivnila. Spíš bych řekla, že se v tvorbě řídím intuicí – nějakým vnitřním vedením. A taky je to hodně o osobním vývoji, takové té přirozené potřebě zlepšovat se, cizelovat a posouvat dál všechny formy svého povolání. Tak třeba u knih, což je stěžejní část mé profese, se snažím, aby každý můj další počin byl o něco vyladěnější, ať už po stránce stylistické, nebo tematické či odborné. Nechci zkrátka usnout na vavřínech, ale naopak se stále vyvíjet a nabízet čtenářům / divákům něco nového, současně však na přinejmenším stejné, raději však vyšší úrovni.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase?

Volný čas v podstatě ani nevyhledávám – tím, že se živím svým největším koníčkem, mám vlastně „volno“ pořád. Všechny mé činnosti mi dobíjí baterky stejně jako jiným třeba cestování nebo jakákoli jejich záliba či vášeň. Nicméně občas dám mozku volno a ráda například posedím v příjemné společnosti u sklenky kvalitního vína - často přímo ve sklípku, protože žiji v kraji, kde se hojně pěstuje réva. Nebo si poslechnu dobrou muziku. Hudební žánry nijak zvlášť neřeším, ačkoli většinou upřednostňuji instrumentální skladby. Také miluji přírodu, takže nepohrdnu výletem – v ideálním případě spojeným s vodním živlem. Zbožnuji plavby lodí, ať už jde o parník nebo pramici, případně může být i šlapadlo. Kdykoli vidím přístaviště, zatoužím na nějakou tu bárku naskočit a vyplout.

Kde vás mohou čtenáři nejblíže potkat?

Tento rok mi sezóna divadel a Talkshow začala velice brzy, odstartovala už 4. ledna, kdy jsem měla Kočkohrátky v Kosticích na jihu Moravy. A bude to pokračovat dál, osmnáctého pokřtím v Praze svou knižní novinku pro děti, Putování kočičky Ťapičky, hned jednadvacátého pak mám další představení Kočkohrátky ve Velkém Týnci, o pět dní později totéž v Nikolčicích, a pátého února budu mít dopolední čtyř-vystoupení. Dvakrát odehraju Kočkohrátky a dvakrát hru pro trochu starší děti, kterou jsem napsala pro sebe a herce Mirka Hraběte. Jmenuje se Jak se rodí kamarádi a je to hodně veselá, rozchechtaná a akční podívaná s docela náročnou choreograií. A potom to pokračuje dál skoro až do konce června, seznam představení bude postupně aktualizovaný na mém webu.

Zdroj foto: archiv Markéta Harasimové www.marketaharasimova.cz