Kultura21.cz

Televize provází náš život víc jak šedesát let. Tato fascinující instituce prošla řadou etap, stále se vyvíjí. Mnohé profese zanikly, nové vznikají. Právě tohoto tématu se dotýká kniha Daniela Růžičky, v které první televizní hlasatelka Jarmila Šusterové-Horčičková vzpomíná na doby průkopnické a dokladuje, jaké byly začátky televizního vysílání i kterak se dotýkala totalitní moc lidí z obrazovky. S autorem jsme si povídali o této knize, ale nejen o ní.

Jak dlouho jste s paní Jarmilou Šusterovou-Horčičkovou knihu psali?
Knize jsme se věnovali dva roky. Pravidelně jsme se scházeli a povídali si o všech údobích jejího života. Nejen o slavných letech, ale i o těch neradostných. Náš vztah se postupně proměňoval v přátelství, které sebou přinášelo otevřenost jejích zpovědí. Ono to u životopisné knihy vlastně ani jinak nejde, musí tu být vzájemná upřímnost a důvěra. Přeci jen se jako autor »vlamuji« do naprosto soukromých záležitostí, a musí být oběma jasné, že je nezneužiji. Pro mě ty dva roky byly moc pěkným obdobím, protože s paní Jarmilou se nejen hezky pracovalo, ale i výborně »kamarádilo«. A prozradím, že jsem míval při svých návštěvách navařeno a napečeno.  

Kdy vlastně nastal onen impuls, napsat příběh jejího života?
Poprvé jsme se poznali v roce 2003. Tenkrát jsem připravoval pro časopis filmového televizního svazu FITES troj rozhovor se třemi hlasatelkami, jež za svou popularitu v šedesátých letech a postoje v letech 1968-1969 zaplatily daň. Normalizační moc jim na začátku sedmdesátých let zakázala vystupovat na televizní obrazovce i na veřejnosti. Kromě paní Jarmily jsem zpovídal Hedu Čechovou a Milenu Vostřákovou. Šlo o jednorázovou záležitost. No a před třemi lety se mi znenadání paní Jarmila ozvala s přáním, abychom spolu napsali knihu o jejím životě. Rád jsem její nabídku přijal.

Co vás z jejích příběhů nejvíc rozesmutnilo?
Rozesmutnilo mě to, do jaké situace – nejen pracovní, ale i osobní – komunistický režim veřejně známou a slavnou ženu dohnal. Stačilo, že v určitou chvíli nezapadla do ideologických vzorců monopolně vládnoucí politické strany, a byla odstřižena od své práce. Přestala existovat pro veřejnost, přestala existovat pro dějiny Československé televize a až do roku 1990 se o ní nesmělo mluvit, ani ji oficiálně připomínat. Komunistický režim si s osudy svých občanů zahrával, jak se mu zlíbilo, a na příběhu paní Jarmily se jasně ukazuje, jak při tom vůbec neplatilo, že patřila v té době mezi populární osobnosti a tím pádem mezi elitu naší země.

Co pro vás bylo překvapením?
Síla, s jakou se paní Jarmila tou normalizační dobou probíjela. Byla to pro ni tvrdá léta. Vychovávala dvě dcery, k nimž se režim též nezachoval nejlépe, protože jim neumožnil vystudovat podle jejich schopností a vědomostí.

Nakolik jste si doplnil své znalosti z historie televize u nás?
Historii naší televize se věnuji už dvě desítky let, a tak dost z její historie znám. Nejen z archivů, ale i z osobních rozhovorů s pamětníky. Díky svému zaměstnání v České televizi, je na chodbách Kavčích hor potkávám velmi často, a vždy mé televizně historické obzory rozšiřují. Televize je obrovská oblast k bádání a ke zmapování – od tvůrčí, přes zpravodajskou až po tu běžnou provozní stránku.

Chystáte zpovědi i dalších »televizních pionýrů«?
Mým tématem je především vztah totalitní moci k televizi, její vliv na televizní tvorbu a zpětně, ovlivňování diváků televizními pořady. Zpovědi »televizních pionýrů«, jak je tak hezky nazýváte, chystám v souvislosti právě s touto tematikou. Ale na další vyloženě životopisnou knihu se zatím nechystám.

A o co tedy konkrétně půjde?
Chtěl bych zpracovat období Pražského jara 1968 v Československé televizi. V té době bylo určitě nečekaným jevem, jak se televizní obrazovka proměnila. Osvobodila se od cenzury, přinášela dosud tabuizované informace a témata i díla zakázaných autorů. Svým zpravodajstvím a publicistikou pomáhala posouvat společenské i politické dění kupředu. A pak tu bylo heroické období po vstupu okupačních vojsk do naší země. Protiokupační televizní vysílání. Na to se dnes zapomíná. Ale je to na jednu stranu logické, i když nespravedlivé. Každoročně připomínané rozhlasové vysílání v srpnu 1968 bylo technicky snadnější a posluchačům dostupnější, televize je prostě při vysílání více vidět. Dodnes nejsou léta 1968–1969 v Československé televizi zpracována. Tak bych to rád změnil.

Myslíte si, že by se měly hlasatelky vrátit na obrazovky?
Podle mého názoru by se televizní hlasatelky nějakou formou na televizní obrazovku vrátit měly. A nejen hlasatelky, ale i hlasatelé. Jsem přesvědčen, že by v tom toku televizních pořadů, grafiky a upoutávek přinesly na televizní obrazovky zklidnění. Mnoho diváků stále bere televizi ještě jako svého partnera ve svém osamění. A ten partner by se k němu měl chovat vstřícně a mile.

Co vás inspirovalo pro vaši současnou práci? Myslím z toho, co jste slyšel od paní Jarmily.
Uvědomil jsem si znovu, že je-li člověk zdravě cílevědomý, tak svého cíle dosáhne. Dnes je to asi, na rozdíl od let popisovaných v mé knize, těžší, ale ne nemožné. Záleží na každém, jak se ke svému životu postaví, a zda osudové výzvy vyslyší.

Na přebalu máte u svého životopisu uvedeno, že jste spolutvůrcem textů na webu Totalita.cz. Řekněte nám o tom něco bližšího.
Webový server Totalita doplňuje, nechci úplně říci, že supluje, učebnice dějepisu. Na těchto stránkách popisujeme fungování komunistického režimu od února 1948 do Listopadu 1989. Mladé generaci tak jejich hlavním komunikačním prostředkem přibližujeme jednotlivá desetiletí v historii naší země. K učebnicovým textům se snažíme pořizovat rozhovory s pamětníky. Tedy, když popisujeme například v rámci kolektivizace vyhnání sedláků z jejich gruntů i obcí, tak na konkrétním příkladu chceme mladým čtenářům ukázat, jak takové vyhnání vypadalo, jak se k sedlákům chovaly úřady, kolik svého majetku si mohli s sebou vzít atd. A těší nás, tedy mě a kolegu, že návštěvnost stránek stoupá před maturitami, i že z našich stránek čerpají i publicisté, novináři i zájemci o historii. Mnohdy nám pokládají otázky, které by spíše měly směřovat ústavům a pracovištím zabývajících se historií, ale svědčí to o renomé, jaké na internetu máme.

Děkuji za příjemné rozprávění.

www.jasknihy.cz