Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Do kin nedávno vstoupil film o populárním českém žokejovi Váňa – největší závod je život sám. Při této příležitosti jsme položili pár slov producentovi tohoto snímku, Kryštofu Šaferovi, který nám přiblíží film i jeho hrdinu.

Jak byste nalákal naše čtenáře na film Váňa?

Film Jakuba Wagnera Váňa je vyjímečným pohledem do světa dostihů, ale především do světa Josefa Váni. Uvidíte unikátní záběry ze soukromí několikanásobného vítěze Velké pardubické, ale i to, jak  žije, pracuje a přemýšlí.

Je v něm nějaká scéna, kterou byste vypíchnul? Například která zaútočí na city diváků?

Nejoblíbenější scéna z filmu je, podle ohlasů, „Váňova snídaně“, při níž Váňa spolyká neuvěřitelné množství prášků. Další scénou je hned úvod. Jedná se o autentický záznam telefonátu Josefa Váni se záchrannou službu, kdy si do lesa volá vrtulník, protože na něm po pádu zůstal ležet kůň. Úraz se mu stal na jaře letošního roku. U této scény se diváci baví i proto, že v ní Váňa mluví, řekněme, ostřeji.

Očekáváte velkou návštěvnost?

Věřím, že si film Váňa najde spoustu diváků, protože zachycuje příběh výjimečného člověka, který má ve společnosti velký respekt.

Platí i pro Vás, že „největší závod je život sám“?

Zcela jistě. Každý den s něčím soupeříme a neuvědomujeme si, že to jsou vpodstatě malá vítězství na cestě životem.

Co Vás na panu Váňovi nejvíce překvapilo?

Jeho houževnatost a profesionalita. Vše, co bylo domluveno platilo. Když se řeklo, že se sejdeme v 10 hodin na druhém konci Evropy, bylo jasné, že tam bude v domluvený čas. Tedy i dřív.

Jak byste ho popsal?

Vůbec netušíte, kolik mu tak může být let. Každý den plave, jezdí na kole, na inlajnech, trénuje na koni. Dokáže skákat půl hodiny do vzduchu pro fotografa, aby poté v rozhovoru tiše zmínil, že mu prudký pohyb zraněné nohy ještě stále působí bolesti.

Jaký je jeho kůň Tiumen?

Tiumen je, mimo jiné, kůň z filmového plakátu. Ihned věděl, co se po něm chce a myslím, že právě proto se fotka povedla. Je to profík. Choval se tak i ve společnosti Karla Gotta, s nímž se fotografoval u pana Váni v Chýši. Ačkoliv scéna ve filmu nezůstala, jsem velice rád, že si pan Gott našel čas na premiéru a pozdravil se s panem Váňou.

Jak budete na práci na filmu vzpomínat?

Jako na svůj první. Je to první celovečerní film, který jsem produkoval. A díky němu jsem zažil jeden z nejhezčích roku a půl života. Bylo až neuvěřitelné sledovat, jak se zajímavé postřehy dostanou do reality. Ať je to samotná myšlenka tento dokument natočit, až po bláznivý nápad přivézt na premiéru také koně.

Co pro Vás bylo nejtěžší?

Asi chvíle, kdy se ozvali z agentury, která nám připravovala kampaň, zda pan Váňa dorazí na smluvené focení, protože zaslechli, že se prý zranil. Jakkoli jsem Josefa (a jeho zázračnou moc se okamžitě vyléčit) už v tu dobu znal, neměl jsem tušení, kdy a jestli vůbec budeme pokračovat v natáčení filmu, jehož premiéra se neustále přibližovala. Naštěstí se dal rychle dohromady a jeli jsme dál podle plánu.

Máte i vy sám vztah k dostihům? A ke koním?

Na dostihy mě bral můj otec už jako dítě. Dokonce jsem občas sázel po desetikorunách u tenkrát „černých“ bookmakerů. V současné době má otec na startu Velké pardubické krásnou kobylku Sixteen a já mám neustálé dilema, na čí straně být: zda fandit „naší“ Sixteen, nebo jestli má vyhrát Tiumen.

Od reklamních agentur jste přešel k filmům – nelitujete tohoto kroku?

Nelituji od momentu, kdy si uvědomím, že billboard každý měsíc přelepí a televizní spot je ve vysílání jen do doby existence té které nabídky. Teď, na studiích na FAMU, se dívám na filmy, které jsou skoro sto let staré a přinášejí zajímavé svědectví doby. Doufám, že Váňa bude také takovým svědectvím.

Na závěr bych Vás poprosila o vzkaz pro naše čtenáře a těším se, až film uvidím.

Rád bych vás pozval na film Váňa, který vás pobaví a ukáže, že není čeho se bát. Chce to jen tvrdě makat. A hlavně (si) věřit.

Zdroj foto: archiv Kryštofa Šafera