Kinematografie a stát v českých zemích mezi roky 1895-1945

kinema 200 Doposud se slovo "kinematografie" vztahovalo především na filmovou tvorbu. Teprve Ivan Klimeš se v knize Kinematografie a stát v českých zemích 1895-1945 soustředí na to, jak stát a jeho předpisy ovlivňovaly kinematografické podnikání - výrobu i distribuci filmů, provoz kin atd.

Objemná, téměř šestisetstránková kniha zachycuje dění na prostoru "zemí Koruny české", okrajově též Slovenska a Podkarpatské Rusi. Začíná událostmi takříkajíc ještě za císaře pána, kdy vznikala první zákonná opatření týkající se filmu (ohledně provozování kin a jejich bezpečnosti, ale třeba také cenzury apod.).

Řešila se první úskalí: dnes si sotva dokážeme představit, že promítání v oněch pionýrských dobách bylo nebezpečné: filmový pás byl prudce hořlavý a obtížně hasitelný, takže hrozba požáru byla značná. Záhy také vyvstala potřeba cenzurního dohledu: nejprve se uplatňovaly požadavky starého divadelního zákona, záhy ještě rakouské úřady nachystaly výnosy omezující předvádění libovolných filmů.

Trnem v oku byly zejména necudnosti a prostopášnosti, tedy vše, co v dobovém pojetí narušovalo mravnost, případně veřejný pořádek. Neboť ohroženy byly zejména děti a dospívající, kteří v často pochybných špeluňkách s nadšením sledovali první senzační příběhy. Dobové ohlasy rozhořčeně informovaly, že diváctvo doslova vylo rozkoší.

Ovšem s ustanovením cenzurní komise musel každý uváděný film získat svolení této komise (často provázené požadavkem vyloučit nevhodné mezititulky - v případě němých filmů - nebo rovnou celých scén), bez jejího souhlasu se žádný snímek nesměl předvádět. Jen je škoda, že působení cenzury v předmnichovské republice věnoval autor pouhé dvě strany. Aspoň že upozornil na obsáhlé, do devíti pokračování rozvržené Rádlovy texty, které odsuzovaly iracionalitu cenzurních zásahů - otiskla je Peroutkova Přítomnost v roce 1932 (lze je dohledat ZDE - http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1932/). Odkazy na konkrétní místa ovšem naleznete jedině v knize.

kinema2

Kniha je rozčleněna do několika oddílů, které pokrývají jak politické dění (kinematografie za Rakouska-Uherska, v době samostatné republiky i za německého protektorátu), tak předěly ve vývoji filmového podnikání - tím byl především sklonek 20. let minulého století, kdy dosud němá kinematografie přechází na zvukovou.

To si vyžádalo zvýšené náklady jak při výrobě filmu (u běžného titulu stouply zhruba čtyřnásobně), tak ve vybavení kin, která si musela pořizovat zvukovou aparaturu. Výrobci reagovali různě: než se rozšířilo dabování, vznikaly několikeré jazykové verze téhož filmu jejich souběžným natáčením v různém hereckém obsazení i s různými štáby. Týkalo se to, zejména v první půli 30. let, také českých děl, u nichž vznikaly převážně německy mluvené protějšky (jako příklad lze uvést veselohry s Vlastou Burianem), které tak oslovovaly i německy mluvící publikum nejen v ČSR, ale také v Německu Rakousku a Švýcarsku.

Mimochodem - díky přehledným tabulkám - se dovídáme lecjaké zajímavosti třeba o počtu kin nebo množství uváděných filmů. Tak třeba kin (již ozvučených) bychom nalezli v českých zemích, a to více než 1700, zatímco na Slovensku to byly zhruba dvě stovky a na Podkarpatské Rusi se počet biografů pohyboval kolem pouhých deseti. Mimo jiné to dokládá až neuvěřitelně rozdílnou úroveň - hospodářskou i kulturní - jednotlivých částí předmnichovské republiky.

Množství celovečerních zvukových filmů, uvedených v předválečném Československu, se přiblížilo ke třem tisícům titulů. Němých děl se pak napočítalo více než dvojnásobek. Zní to téměř neuvěřitelně: od vzniku samostatného státu (1918) až do konce druhé světové války (1945) se o přízeň publika ucházelo na jedenáct tisíc filmů. Odkud nejčastěji pocházely? Z USA (celá třetina), dále z Německa a Francie; značný podíl tvořila také domácí produkce.

Kniha shrnuje autorovy nejdůležitější studie, dosud v rozličných verzích zveřejněné jen časopisecky (např. v Iluminaci) nebo ve sbornících tuzemských i zahraničních. Některé obsahuje již Klimešova předchozí kniha Kinematograf! Psal jsem o ní ZDE http://www.kultura21.cz/film/9534-kinematograf

Za mimořádně cenné považuji přílohy, které zpřístupňují dávné úřední dokumenty, a to od Dekretu dvorní kanceláře z roku 1836 o policejním dozoru nad kočujícími skupinami herců, provazolezců, gymnastů, hudebníků atd. až k Dekretu prezidenta republiky z roku 1945 o zestátnění veškerých kinematografických odvětví počínaje provozem filmových ateliérů a konče vlastnictvím kin. Zveřejněných dokumentů nalezneme celkem 44.

kinema1