Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Vesna Tvrtković překvapila v roce 2010 čtenářskou obec hned dvakrát, nejdříve jí vyšla sbírka povídek Ani ve snu a v knize Nauč mě milovat byla zařazena její povídka Ze strachu. Na dva roky se odmlčela, aby letos v dubnu vydala ucelený příběh s provokujícím názvem Idioti 21. Století, jehož hlavním hrdinou je Miki – člověk egoistický a celkem vzato nesympatický.

Vesno, do Čech jste se přistěhovala v roce 1993 s rodiči, uměla jste tehdy česky?

Ne, ani slovo. Vždyť já ani nevěděla, kde přesně se Česká republika nachází, natož jakým jazykem se zde mluví.

Jak se vám dařilo překonat úskalí češtiny natolik, že dneska píšete česky?

Když na mě ve škole všichni mluvili česky, tak mi nezbývalo, než se ten jazyk naučit. Dětem to ale jde dost rychle, ani si to moc neuvědomují. Postupně jsem si češtinu hrozně oblíbila, přijde mi, že není příliš striktní, že je velmi hravá a zábavná. Možná je to právě dané tím, že mi nebyla ‚vnucena‘ jako nemluvněti, ale že jsem se ji naučila vědomě, že jsem se o tu znalost zasloužila sama, a tak má pro mne nádech jakési soběstačnosti. A je prostě vzrušující psát v jazyce, který ovládám líp, než ty největší autority – moji rodiče. Samuel Beckett zase říkal, že ho psaní ve francouzštině nutilo být důslednější ve volbě slov, víc přemýšlet o významu každé věty…   

Píšete i v mateřštině?

Už ani moc ne. Psala jsem tak do čtrnácti. Ve třinácti jsem dostala psací stroj, a pustila se do románu, který jsem samozřejmě nikdy nedopsala… Navíc, vyrůstala jsem v Čechách, byla jsem ovlivněna českou kulturou, do školy jsem musela psát česky, a tedy kdykoliv jsem nějaké obecenstvo měla, bylo české. Jen deníkové poznámky si dodnes vedu v bosenštině, tam můžu dělat chyby. Navíc, jazyk, který jsem se naučila je srbo-chorvatština, která už vlastně ani neexistuje.

Vesno, proč ta dvouletá pauza mezi sbírkou povídek a novelou Idioti 21. století?

Novela Idioti 21.století měla původně vyjít v jiném nakladatelství, jenže se s rukopisem nějakou chvíli nic nedělo. Pak jsem dostala kontakt na vás, napsala vám a dál už víte, jak to probíhalo. (VT mne kontaktovala v říjnu 2011, v prosinci jsme se domluvily, v lednu 2012 a únoru proběhla redakce titulu a dnes je kniha na světě – poznámka JS) Ono je to nakonec docela dobré nechat si trochu čas mezi první verzí a vydáním. Je to proces. Nebo porod, jak já tomu ráda říkám.

Hlavním hrdinou je protivný Miki, je snad předobrazem někoho z vašeho okolí?

On není protivný. Jenže se mi nechce jít do detailů, protože bych mohla zabrousit příliš daleko a prozradit víc, než bych chtěla. Není předobrazem konkrétního jednotlivce, ale možná je tak trochu předobrazem nás všech.

Protihráčem Mikiho je Dony – kamarád, který Mikimu nakonec pomůže. Máte ve svém okolí také takového záchranáře? Kdo vám vždycky podá pomocnou ruku?

Ano, mám, a naštěstí nejednoho. A nejen, že mi podají ruku, ale klidně mi nastaví zrcadlo, kdy se ani vidět nechci. Jsem za ně nesmírně ráda. A už si je představuji, jak se culí, jestli tento rozhovor čtou.  

Vlastně – máme hledat v novele nějaké autobiografické rysy nebo jde jen a pouze o fabulaci?

Těžko říct, co je pouhá fabulace a co je autobiografie. Já bych řekla, že se u mě prolíná oboje a věřím, že to tak většina spisovatelů má. Je převyprávěný sen záležitost autobiografická nebo pouze fabulační? Ale pokud bych měla odpovědět jednoduše a) nebo b), tak by v tomto případě bylo správnější b). Podle definice rozhodně nejde o líčení mého života.

Vaše prvotina se objevila na Frankfurtském knižním veletrhu pod titulem „Young Hopes of Czech Literature“. Připadáte si jako mladá naděje české literatury?

Hlavně je vtipné, že kdybych byla například baletkou, tak bych už na kariéru byla celkem stará, zatímco v literatuře můžu být ‚mladou nadějí‘. To je jeden z důvodů, proč jsem si tuto profesi vybrala. Teď vážně. Docela mě to překvapilo, a vůbec jsem netušila, že budeme takto prezentovaní. Zní to téměř jako nějaká zodpovědnost. Ale na druhou stranu, zřejmě díky Frankfurtu jsem byla pozvaná na festival krátkých povídek do Srbska. Bude zajímavé prezentovat Českou republiku v zemi, která kdysi byla součástí mé rodné země, Jugoslávie.

Na cestách jste byla se spisovatelem a spolužákem z Literární akademie Josefa Škvoreckého Jiřím Holubem. Nenapíšete společný cestopis?

Vidíte, nikdy jsme se o tom nebavili, ale kdo ví, možná ještě překvapíme. Rozhodně by to byl celkem srandovní cestopis. Jen je otázkou, jak by se to dalo převyprávět. Občas je jednodušší si vymýšlet…

A když jsme se dotkli Literární akademie – jak vzpomínáte na studia na této škole?

Napadá mě tolik věcí, tolik zážitků, že to ani nejde shrnout. To víte, že mě občas něco štvalo, ale celkově vzato jsem si těch pět let náramně vychutnala. Dělala jsem to, co mě baví, dost jsem se naučila, poznala skvělé lidi, hrozně se s nimi nasmála a navíc byla celkem produktivní.  Nejlepším měřítkem je zeptat se sama sebe, kdybych si mohla vybrat znovu, jestli bych to udělala stejně. A já bez rozmýšlení vykřiknu: ano.

Bylo těžké studovat školu, která vychovává literáty v nerodném jazyce?

Čeština sice není moje mateřština, ale jen proto, že na mě tak máma nikdy nemluvila. Mnohem složitější by ale bylo studovat v jazyce, který sice používám o něco déle, ale o dost méně intenzivně. Tak teď jsem se úplně zasmála nad představou, že bych studovala Literární akademii v bosenštině.
 
Na závěr prozraďte čtenářům vaše nové plány – jakým žánrem je překvapíte příště a na čem právě pracujete?

Já moc neplánuju, a když už, tak své plány nerada prozrazuju, radši je uskutečňuju. Navíc, pracuju na pár věcech a ani sama nevím, která z nich bude příště zveřejněná. Takže, nejdřív asi překvapím sama sebe, a teprve potom čtenáře.

Za sebe se těším na překvapení a další skvělou spolupráci nad textem, za čtenáře na další zajímavý román, povídku, črtu… prostě na další vaši knížku. Děkuji za rozhovor