Kultura21.cz

Odmala se věnovala současně hře na klavír a housle, nakonec se díky tatínkovi soustředila na hru na housle, kterou studovala na několika prestižních hudebních školách. Od sezóny 2015/16 působí houslistka Marie Kocián Mátlová v orchestru ND v Praze. Věnuje se také pedagogické činnosti, hru na housle učí na Hudební škole hlavního města Prahy a zapojila se do interpretačních kurzů pořádaných Pražským hudebním Institutem.

Jste nejmladší ze šesti sester a vyrůstala jste obklopena hudbou na Starém městě v Praze 1. Tatínek byl známý dirigent, skladatel a pedagog, maminka hudební teoretička. Jaké bylo vyrůstat v prostředí plném hudby?

Když se ohlédnu zpět, s radostí musím konstatovat, že mé dětství bylo opravdu šťastné. Bylo u nás naprosto přirozené, že každý den u nás někdo cvičil (na klavír, na housle, na hoboj, na flétnu, či někdo zpíval). Náš taťulda často pracoval na partiturách tak, že v noci vstal ve tři ve čtyři ráno a začal cvičit na klavír. Měli jsme krásné křídlo v obývacím pokoji, ale přikryté kobercem, kvůli sousedům. Poté jsme měli ještě pianino u sester v pokoji, abychom se všichni prostřídali. O Vánocích jsme se celá rodina sešli okolo klavíru a zpívaly se koledy, a poté i taťulda preludoval na různé hymny. Českou, slovenskou, všechny možné. To jsme si hodně užívaly.

Se mnou cvičila naše maminka. Taťka byl velmi často pryč. Učil, zkoušel, jezdil zájezdy. Co si pamatuji, tak veškerý chod doma i v našich hudebních aktivitách vedla výhradně maminka.

Od pěti let jste se učila současně hře na klavír a housle na Hudební škole hlavního města Prahy. Pak jste studovala na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením. Ve dvanácti letech jste se představila pražskému publiku jako sólistka koncertu Mistr Josef Suk uvádí mladé talenty, a dokonce jste si také s ním zahrála. Jaké to bylo být na scéně s takovým hudebním velikánem?

Za studium na žižkovském hudebním gymnáziu jsem velmi vděčná. Byla to skvělá příprava do hudebního života. Celé dny jsme trávili studiem, hraním, škola nabídla mnoho příležitostí. Nenechali nás lelkovat, na flákání nebyl čas, což je v takovém věku potřeba, aby se člověk naučil pracovat. V obou oborech, které jsem studovala (housle a klavír), jsem měla velké štěstí na fantastické pedagogy. Na housle jsem studovala u pana profesora Jiřího Fišera, a na klavír u pana profesora Jana Tůmy. Vedle toho jsme měli komorní soubory, tria, dua, kvarteta, a v neposlední řadě orchestrální hru, kde nás prve vedla paní profesorka Eva Bublová, a posléze jsem se dostala do komorního orchestru Comenius, kde nám obrovskou školu dal pan profesor Jiří Hnyk. Dodnes si v hlavě opakuji jeho hlášky. Naučil nás, houslisty, fungovat jako skupina, podřídit se, když je potřeba, zabrat, když je to nutné, stejné prstoklady a podobně. Málokdo dnes mladé vede k takové té „sounáležitosti.” Pro mnoho lidí je velmi důležité, kolik sólových koncertů se naučí, ale ve finále, většina hudebníků bude hrát v tělesech různých velikostí. Je potřeba fungovat jako celek.

Tehdy také existovala příležitost právě i vystupovat s Mistrem Josefem Sukem. Pedagogové nás připravovali na konkurz „o orchestr” a také „o sólové vystoupení ve dvojkoncertu s Mistrem.“ V obou případech jsem se dostala do finále a v rozmezí několika měsíců hrála po boku Mistra Josefa Suka ve Vivaldiho houslovém dvojkoncertu, i jsem poté předvedla klavírní koncert J. A. Bendy. Byl to nezapomenutelný zážitek. První seznámení s orchestrem za zády, profesionální přístup, být po boku takového hudebního velikána bylo pro mě opravdu odměnou.

Nakonec jste si zvolila housle a hru, na ně jste studovala na několika prestižních hudebních školách v izraelském Tel Avivu, na HAMU v Praze a JAMU v Brně. Co vám studia dala? Jak na to období vzpomínáte?

Ano, housle mi nakonec „vybral” náš taťulda. Věděl moc dobře, že příležitostí je pro houslisty mnohem více. Po studiu v Praze jsem se shodou krásných „náhod” dostala až do Izraele. V létě 2008 jsem měla vystupovat s recitálovým programem v Německu, kde v následujících dnech měl proběhnout i koncert kvarteta Izraelské filharmonie. Co se ale nestalo, onemocněl jim člen a já jsem jej zastoupila, a tím jsem se setkala se svým budoucím pedagogem, Ilyou Konovalovem, koncertním mistrem IPO. Tehdy jsem měla nabídku na studium i v USA, ale nakonec jsem se rozhodla pro odlet do Tel Avivu. Tím mi začalo krásné, ale velmi náročné období. Na vysokou školu jsem v Izraeli nastoupila dva roky před maturitou, tudíž jsem si vzdělání musela, doma v Čechách, dostudoval dálkově. S tím mi velmi pomohl pan Mistr Václav Hudeček a já tak mohla studovat jak na Konzervatoři v Pardubicích, tak právě i na Tel Aviv University na fakultě The Buchmann-Mehta School of Music. Tuto fakultu vedl právě Zubin Mehta, dirigent světového formátu, který posléze dirigoval i výběrový symfonický orchestr. Provoz na fakultě byl náročný. Například studium v anglickém jazyce se nakonec projevil jako ten nejmenší problém. Po celý akademický rok jsme měli za povinnost se na veškeré orchestrální projekty připravit skrze konkurzy. Byly předepsané orchestrální party, vytvořena porota ze členů Izraelské filharmonie a my, studenti, jsme přehrávkou získávali umístění v orchestru. Díky tomu jsem se na pět sezón stala koncertním mistrem The Buchmann-Mehta School of Music Symphony Orchestra. Společně s Maestrem Mehtou jsme debutovali v americké Carnegie Hall, a poté koncertovali i v Evropě.

Byla to velká škola života. I celý pobyt v Izraeli mě hodně naučil, především pak vážit si toho, že v Čechách žijeme v klidu a v míru. Po celou dobu mého šestiletého studia mě samozřejmě provázela celková politická situace mezi Izraelem a jeho sousedy. Na konci akademického roku 2014, když opět eskalovala situace, jsem se rozhodla přestěhovat zpět do Čech. Je pravda, že ještě nějaký čas mi drželi místo v komorním ansámblu Tel Aviv Soloists, ale k návratu už nedošlo.

S mými přáteli a nejbližšími kolegy, žijícími v Izraeli, jsem v kontaktu dodnes. Za nic na světě bych nevyměnila tuto etapu svého života. V Tel Avivu jsem potkala ty největší umělce hudebního světa, největší jména houslové hry i dirigentského pultu.

Již během studií jste spolupracovala s mnoha významnými orchestry jako například již zmíněný Tel Aviv Soloists, The Israel Philharmonic Orchestra, Pro Corda Orchestra, Česká filharmonie, PKF-Prague Philharmonia, Jaká to byla zkušenost vystupovat s takovými hudebními tělesy?

Jak už jsem nastínila výše, orchestrální hra a hra v jakémkoliv souboru byla pro mne vždy srdeční záležitostí a věděla jsem, že se tomu chci věnovat na co nejvyšší možné úrovni. Věřím, že každá zkušenost člověka formuje. Nemusí být zákonitě vždy kladná, ale je reálná! A člověk by si ze všeho měl něco odnést, ponaučení, promyšlení svých dalších kroků. Měla jsem to štěstí, že jsem měla příležitost si zahrát v několika fantastických orchestrech. U nás v Čechách se velmi daří tzv. „orchestrální akademii”, což jsem využila i já a jsem za to velmi vděčná.

Od sezóny 2015/16 působíte v orchestru ND v Praze, kde jste zástupcem koncertního mistra. Kromě toho jste druhým koncertním mistrem Pražského komorního orchestru. Co je vaší pracovní náplní?

Všeobecně, pracovní náplní člena orchestru ND je vedle večerních představení, koncertů a zkoušek i osobní příprava. Pokud je člověk ještě i na nějaké funkční pozici, kupříkladu na židli zástupce, tak pro mě ta příprava byla opravdu klíčová. Může totiž nastat situace, že třeba koncertní mistr onemocní a zástupce je povinen nejenom vést skupinu, ale i odehrát sóla, což se mi již v době působení stalo a musím říct, že například odehrát sóla v Čajkovského Labutím jezeře s tím, že to víte pár hodin, je opravdu velká zodpovědnost.

Věnujete se také pedagogické činnosti na Hudební škole hlavního města Prahy, kterou jste sama absolvovala. Co vás na této profesi baví? Je to právě to předávání svých zkušeností dětem?

Vedle činnosti v Národním divadle jsem také pedagogicky aktivní. Velmi ráda jsem přijala nabídku Hudební školy hl. m. Prahy. Vracet se do své domovské školy bylo opravdu příjemné. Spolu s pedagogickou činností na škole jsem se také zapojila do interpretačních kurzů, pořádaných Pražským hudebním Institutem. Kurzy se každoročně konají v Českém Krumlově, v krásných prostorách místní hudební školy, studijního centra, v klášterech, či v Jezuitském sále. Mám velkou radost, že rok od roku se účast na kurzech zvyšuje, až jsme letos dosáhli maximální kapacity a byla jsem nucena i navrhovat studentům pasivní účast, protože více, než deset šedesátiminutových hodin opravdu učit nejde. Nejdůležitější pro mě je, abych s každým studentem, ať už na kurzech, či v klasické výuce školního roku, našla nejlepší cestu pro každého jednoho hráče. Každý jsme jiný. Na někoho platí jedna metoda, na jiného úplně odlišný přístup. Je to, jakoby člověk měl u každého problému jinou chemickou reakci a hledal nejlepší cestu, jak tomu individuálnímu člověku pomoci. Sám se u toho učí a opravdu se na sobě snažím i postupy vyzkoušet a hledat. Společně pak máme obrovskou radost, když se nám podaří něco vychytat, zlepšit, osvětlit. To mě na tom nejvíce baví. Že práce je to často diametrálně rozlišná, hledáme jiné cesty a pořád se pracuje na sebevzdělávání a na zlepšení.

Jednou jste řekla, že hudba byla pro vás vždycky součástí života a nikdy vás nenapadlo, že byste mohla dělat něco jiného. Čím je pro vás hudba dnes?

Ano, máte pravdu. Hudba je pro mě i pro celou moji rodinu naprosto přirozenou součástí každodenního života. A jsem ráda, že ani po určité době se mi práce s hudbou nezajídá. Kdyby se to totiž někdy stalo, tak by člověk už musel přeci přemýšlet, zda to má vůbec smysl. Nedovedu si totiž představit, že bych nedělala to, co mě bytostně baví a co přináší radost nejenom mě, ale i ostatním. Víte, když za vámi po koncertě přijde člověk, řekne: „Podívejte, mně zemřel blízký člověk a dnešní koncert byl prvním, na který jsem šel, a bylo to pro mě pohlazení po duši, na chvíli jsem se oprostil … děkujeme ….”, není větší odměny. V dnešní době je pozice hudební, i celé kultury, opravdu na hraně. Vidíme situace, kdy společnost přemýšlí, zda se vyplatí jít do divadla, na koncert, zda poslat děti na kurzy a podobně. Věřím ale, že naše kulturní dědictví nesmíme nechat ladem. Možná si maluji vzdušné zámky, ale já opravdu věřím na soustavné vzdělávání už od toho nejútlejšího věku člověka. Když budeme soustavně vytvářet kladný vztah dítěte s hudbou, s mluveným slovem, s výtvarným uměním, tak to dítě vyroste s rozhledem, bude v budoucnosti chtít jít si poslechnout kvalitní hudební produkci, bude mít potřebu se podívat na novou výstavu.

V těchto „pocovidových” letech je to snad ještě více zapotřebí. Aktuálně toto řešíme i s našimi dvěma dětmi. Jsem na konci „mateřské dovolené” s dcerami (3 roky a 1,5 roku). A tak jako já a moje sestry jsme byly vystavené hudbě, tak i my s manželem, se snažíme, aby naše děti byly obklopené kulturou. Věřím, že to přinese jen samá pozitiva. Není pro mě určující, aby se naše dcery jednou živily hudbou, ale chci, aby k hudbě měly kladný vztah, aby byly schopné si zahrát to, co slyšely v rádiu, aby si s láskou pustily třeba novoroční koncert vídeňských filharmoniků.

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

To by vám asi nejlépe odpověděl můj muž, ten ze mě občas šílí. Když je volno a netlačí nás nějaký termín koncertu, tak se nejraději hrabu v hlíně. Máme zahrádku a já velmi ráda plánuji nové projekty. Většinou si je také ráda realizuji sama, jediné, čeho se ovšem bojím, je cirkulárka, tak tu jsme po původních majitelích zrušili. Už teď se těším, až přijde jaro a já začnu svůj sen nových zahradních schodů, na které už mám vše připravené, jen kopnout. Pokud to jde, tak si k práci pustím většinou vážnou hudbu. Často si pouštním starší nahrávky českých oper (Libuši s Miladou Šubrtovou, Rusalku s Gabrielou Beňačkovou), také taťuldovy nahrávky Dvořáka a Janáčka. Pokud ne klasiku, tak poté jazz anebo mluvené slovo. Naposledy mě uchvátila nahrávka Fibichovy Hippodamie.

Marie Kocián Mátlová:

Narodila se 10. 10. 1990 v Praze jako Marie Mátlová a je dcerou dirigenta, sbormistra, skladatele a pedagoga prof. Lubomíra Mátla (1941–2020) a hudební teoretičky Jiřiny Mátlové. Její sestry – Tereza Mátlová a Markéta Fassati působí jako sopranistky, Kateřina Mátlová vystupující pod pseudonymem Kate Matl se prosadila v populární hudbě, zpěvačkou je také sestra Barbara Solazzo Mátlová. Šest let studovala na Buchmann-Mehta School of Music (BMSM) na Tel Avivské univerzitě v Izraeli (houslová třída Ilyi Konovalova, koncertního mistra Izraelské filharmonie), na JAMU v Brně a HAMU v Praze a pardubické konzervatoři. Je členkou PMP (Perlman Music Project). Jejím manželem je od roku 2019 vnuk slovenské herečky Márie „Maríny“ Kraľovičové (1927–2022) Michal Kocián.

Zdroj foto: Jan Petřík