Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

“Tak co, rostou, rostou?”  Obligátní otázka, pokud někoho potkáme, když kráčí z lesa a nese košík či tašku. Odpovědi se různí jakožto důsledek počasí a mimo jiné také míry znalostí z oblasti mykologie. Pokud chcete eliminovat pravděpodobnost, že vaše ratolesti budou odpovídat “nerostou” a odpověď doplní zklamaným výrazem obličeje, zalistujte s nimi knihou Radomíra Sochy Zhoubné houby. S její pomocí naučíte vaše potomky znát i méně “profláklé” druhy hub.

Sourozenci Adélka a Jonáš přijíždí na prázdniny k babičce a dědečkovi. Ti žijí v chalupě za vesnicí, na okraji lesa. Zapálenějšího houbaře, zdatnějšího vypravěče a moudřejšího milovníka přírody, než je děda, by široko daleko pohledal. Adélka s Jonášem se tak díky dědovi naučí rozeznávat poměrně slušné množství hub, dozví se, že k rostlinám, stromům i zvířatům je třeba se chovat s úctou a respektem. Navíc jim děda objasní, který skřítek, nebo která houbová víla stojí za zbarvením, tvarem nebo mírou jedovatosti jednotlivých druhů hub. Každou kapitolu uzavírá říkanka a otázky, jejichž odpovědi prověří míru pozornosti, s níž jste kapitolu četli.

Hříbky, babky, víceméně to, co má rourky, to můžeme nejčastěji najít v košících a taškách. Houby s lupeny zůstávají v mnoha případech opomenuty, což je mnohdy škoda, neboť se jedná o chutné houby, často o mnoho chutnější než hříbky. Autor knihy si dává tu práci, že s nimi seznamuje dětské čtenáře. Dětský čtenář se učí, ani o tom neví. Houbové víly a skřítci mu v tom pomáhají, stejně tak i Jonáš s Adélkou, kteří bombardují svého dědečka otázkami. A dědeček zná na každou z nich odpověď. Svým vnoučatům předává nejen znalosti z oblasti mykologie, ale učí je, jak se v lese správně chovat. Jonáš s Adélkou dostávají školení, že ke všem houbám, rostlinám i zvířatům je potřeba se chovat s úctou, to co se nehodí nám, může být užitečné někomu jinému. Srdce Jana  Ámose Komenského by zaplesalo radostí, neboť  pojetí knihy Zhoubné houby, toť škola hrou jak vyšitá.  Jazyk knihy je pohádkovým jazykem dětských příběhů, Radomír Socha měl při jeho volbě šťastnou ruku, dokázal v něm skloubit “učební text” se zábavným čtením pro děti.

V klasických atlasech hub se u jedlých druhů zpravidla uvádí i ty jedovaté, se kterými je záměna možná. Ani tato příručka pro houbařský potěr není výjimkou. Autor knihy děti přehnaně nestraší, současně je však patrná určitá míra důrazu na nutnost znát podobné, jedovaté druhy hub.

Za zásadní nedostatek považuji, že schází věrohodné a přesné zobrazení hub, tedy fotografie. Stručné popisy je nenahradí, zde více než kdy jindy platí, že obraz vydá za tisíce slov. Ale pokud rodič či dospělý při čtení Zhoubných hub současně pracuje s atlasem hub, ve kterém společně s houbařským elévem hledají, nedostatek zaniká. Navíc probíhá školení v práci s atlasem či klíčem pro určování. A co víc, rodič je nucen se intenzivně věnovat společné činnosti se svým potomkem.

Jedna z kapitol knihy pojednává o tom, že zkušený houbař si z lesa nese úlovek mnohdy i v případě, že ostatní jdou s prázdnou, neboť sbírá i méně známé druhy hub. Na jednu stranu tak trošku lituji, že mi vyroste konkurence, protože “houbařů” jdoucích pouze po tom, “co má rourky”, je opravdu hodně. Na druhou stranu mám radost, že daleko více dětí i dospělých bude mít možnost ochutnat pochoutky z vícepruhových směsí a poznají, že hříbky chuťově nekralují. Knihu Zhoubné houby doporučuji jako nejlepší možné čtení na období před vypuknutím houbařské sezóny. Nezávidím však rodičům, pokud budou muset pořád dokola odpovídat na dotazy “A proč nejdeme do lesa na houbičky hned téď?”, kniha houbařskou vášeň totiž rozhodně nakopne.

Název: Zhoubné houby                        
Autor: Radomír Socha
Žánr: naučná, dětská
Vydáno: 2012
Stran: 103
Vydalo nakladatelství: Portál
Hodnocení: 90%

Zdroj foto: nakladatelství Portál