Umberto Eco: Od stromu k labyrintu

K českému čtenáři se v poledních měsících dostalo hned několik knih Umberta Eca: soubor esejů Kant a ptakopysk, román Pražský hřbitov - a nyní následuje další odborná publikace, Od stromu k labyrintu. Nezaměřuje se ovšem jen na dva modely encyklopedického poznání, neboli princip větvícího se stromu a princip labyrintu, jak oznamují četné upoutávky, nýbrž v širokém tematickém vějíři předkládá studie o vývoji a proměnách znakových teorií napříč dějinami, od antiky po současnost.

Jak je to tedy s oním stromem a labyrintem? Proces poznání, ale také sestavování encyklopedie může vycházet z nejobecnějšího pojmu (coby kmene), který se dále větví do stále podrobnějších upřesnění (jako větve, od nichž se odděluje další výhonky - takový systém uplatňuje například přírodověda. Avšak může probíhat i systémem "pokus - omyl", kdy se tak dlouho zkoumají a prověřují eventuálně vhodná řešení, dokud není objeveno to pravé - takový postup Eco přirovnává k labyrintu. Avšak idea labyrintu rovněž podléhá změnám, takže se nyní vynořuje v podobě (sémantické) sítě, jejíž každý průsečík je spojen s dalšími a každý se může stát výchozím bodem, od něhož se budou odvozovat další (upřesňující) významy.

Ecovy studie neskýtají pouze informace, jež zvídavého čtenáře, jemuž není třeba vysvětlovat, že jakýsi Aristoteles napsal jakousi Poetiku a Rétoriku, provázejí po dějinách zjišťování a uspořádávání těchto údajů a poskytují mu řekněme iluzi badatelské rozkoše, když se (spolu)podílí na poznávání významů a vztahů, které by mohly napadnout i jeho, avšak nenapadly, protože nevládne Ecovým intelektem ani rozhledem. Právě nazírání zajisté známých faktů z pootočeného, nečekaného úhlu pohledu zajišťuje až dobrodružný rozměr Ecových výprav.

Jen považme: základní pojmy z Aristotelovy Poetiky zajisté není třeba nikomu vysvětlovat, protože každý zná divadlo (potažmo film). Jenže Eco si položí otázku, jak by lidé tyto termíny vnímali, kdyby samotný text byl přeložen zmatečně (středověké překlady do latiny jsou dosti pozdní) nebo dokonce neznali samotný pojem divadla. Odkazuje na půvabnou Borgesovu povídku, v níž se arabský vědec, před tisíciletím překládající Poetiku, snaží pochopit, co označují záhadné termíny komedie a tragedie, neboť takové umělecké formy tehdy arabská kultura neznala. Zůstává zajatcem svého omezeného vnímání, princip divadla nedešifruje, ani když na vlastní oči spatří, jak si děti před jeho domem hrají na náboženské obřady, ani když později vyslechne vyprávění o podivuhodném počínání v Číně, kde se o ději nevypráví, jak je zvykem v arabském prostředí, nýbrž ten se předvádí. (Jen tak domýšlím, nakolik by například tolik ceněnému Umění filmu, knize nedávno vydané i v českém překladu, porozuměl ten, kdo by nechápal ani základní rozebírané kategorie.)

Eco se opakovaně vrací k antickým kořenům novodobých - zvláště semiotických - nauk a zkoumá jejich přetváření ve středověké kultuře, kupříkladu proměny metaforiky, kdy "veškeré stvoření na světě je pro nás jako kniha, obraz a zrcadlo", jak praví jeden z citátů, jimiž Eco své vývody bohatě prokládá. Naštěstí vydavatel české verze nepředpokládá, že by každý čtenář plynně ovládal latinu, v níž jsou výchozí texty psány, takže připojuje české překlady.

Když Eco probírá již zmíněnou metaforu, začíná u Aristotela, připomene pojetí Isidora ze Sevilly v jeho Etymologiích, nejpodrobněji se zastaví u konceptu Tomáše Akvinského či Danta. V překvapivých souvislostech obhlédne postavení zvířat - s připomenutím, že v pohádkách a pověstech zvířata zpravidla mluvila. Do povědomí často vstupovala jako zosobnění určitých lidských vlastností, třeba věrnosti nebo naopak potměšilosti. Ostatně, Aristoteles pokládá člověka za jediné zvíře, které má schopnost mluvit.

Eco si také všímá rozdílů mezi dnešním chápáním určitého pojmu a jeho vnímáním ve středověku - a objasňuje to na příkladu falz. Vždyť už ohledně bible se odborníci i různé církve přely, jaké texty do ní patří či nepatří, co tedy náleží mezi apokryfy. Eco zkoumá různá překladová znění téhož originálu, která mohou být sama vnímána jako další výchozí originály. Ostatně středověk nedbal na "autorská práva" v jejich dnešním významu, tytéž látky procházejí bez zábran různými zpracováními napříč Evropou, i Shakespeare si bez zaváhání přisvojuje cizí motivy. Také otázka podvrhů není jednoduchá: i z české historie známe případy padělků, které zastupovaly nedochované starší listiny (například darovací smlouva Břetislava II. z konce 11. století, týkající se vesnice Putimi). A Eco provokativně vznáší dotaz, zda jistou formou falzifikace není také restaurování uměleckých děl...

Jiná Ecova studie se dotýká novozákonní Apokalypsy, kterou bychom se dnes mohli bavit jako nějakým surrealistickým cvičením (s.257) - ovšem středověk ji považoval za alegorii, pro kterou hledal přesné klíče pro správné čtení. A mezi ně lze řadit početné ilustrace, vznikající převážně v 10. a 11. století jako obrazový doprovod k opisům výkladového textu o Apokalypse, sepsaného hispánským opatem Beatem. Eco tak nastoluje složitou otázku ikonografie raně křesťanské malby, zvláště pak v souvislosti s postižením pohybu - dvě ukázky, které nalezneme v Ecově knize (s.274-276), zde připojuji. Jenže šance vniknout do myšlení středověkého člověka hraničí s nemožností, vždy sem vnášíme naši vlastní interpretaci.

Eco si všímá mnoha zdánlivě nenápadných, ale přitom mimořádně vzrušujících drobností, na které během svých toulek po středověku narazil: věnuje se interpretaci středověkých textů, obhlédne dějiny denotace, tedy vlastnosti slov něco označovat či znamenat. Zmíní hledání dokonalého (prvotního) jazyka - mohla jím být hebrejština, kterou Bůh promluvil k Adamovi? Nebo jej obdařil jen obecnou gramatikou, jejímž prostřednictvím lze vytvářet všechny možné jazyky? A hledání významů, které si při běžném seznámení s textem nemusíme ani uvědomovat, dokládá na jazykových rozborech třeba Manzoniho románu Snoubenci.

Ecův soubor studií není snadné číst. Ale nabídne závratný pocit dobrodružství při odkrývání sotva tušených tajů skrytých v dávno odvátých časech, z nichž se vedle staveb dochovaly jen významově znejasněné texty a malby. Pobídka ke spoluúčasti na takové výpravě je ovšem neodolatelná.

Umberto Eco: Od stromu k labyrintu
Přeložili: Zora Obstová, Jiří Pelán, Gabriela Chalupská, Helena Giordanová, Pavel Štichauer a Martin Bažil.
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2012, 656 stran.