Umberto Eco: Od stromu k labyrintu
Kultura21.cz

Umberto Eco: Od stromu k labyrintu

ImageK českému čtenáři se v poledních měsících dostalo hned několik knih Umberta Eca: soubor esejů Kant a ptakopysk, román Pražský hřbitov - a nyní následuje další odborná publikace, Od stromu k labyrintu. Nezaměřuje se ovšem jen na dva modely encyklopedického poznání, neboli princip větvícího se stromu a princip labyrintu, jak oznamují četné upoutávky, nýbrž v širokém tematickém vějíři předkládá studie o vývoji a proměnách znakových teorií napříč dějinami, od antiky po současnost.


Jak je to tedy s oním stromem a labyrintem? Proces poznání, ale také sestavování encyklopedie může vycházet z nejobecnějšího pojmu (coby kmene), který se dále větví do stále podrobnějších upřesnění (jako větve, od nichž se odděluje další výhonky - takový systém uplatňuje například přírodověda. Avšak může probíhat i systémem "pokus - omyl", kdy se tak dlouho zkoumají a prověřují eventuálně vhodná řešení, dokud není objeveno to pravé - takový postup Eco přirovnává k labyrintu. Avšak idea labyrintu rovněž podléhá změnám, takže se nyní vynořuje v podobě (sémantické) sítě, jejíž každý průsečík je spojen s dalšími a každý se může stát výchozím bodem, od něhož se budou odvozovat další (upřesňující) významy.

Ecovy studie neskýtají pouze informace, jež zvídavého čtenáře, jemuž není třeba vysvětlovat, že jakýsi Aristoteles napsal jakousi Poetiku a Rétoriku, provázejí po dějinách zjišťování a uspořádávání těchto údajů a poskytují mu řekněme iluzi badatelské rozkoše, když se (spolu)podílí na poznávání významů a vztahů, které by mohly napadnout i jeho, avšak nenapadly, protože nevládne Ecovým intelektem ani rozhledem. Právě nazírání zajisté známých faktů z pootočeného, nečekaného úhlu pohledu zajišťuje až dobrodružný rozměr Ecových výprav.

Image

Jen považme: základní pojmy z Aristotelovy Poetiky zajisté není třeba nikomu vysvětlovat, protože každý zná divadlo (potažmo film). Jenže Eco si položí otázku, jak by lidé tyto termíny vnímali, kdyby samotný text byl přeložen zmatečně (středověké překlady do latiny jsou dosti pozdní) nebo dokonce neznali samotný pojem divadla. Odkazuje na půvabnou Borgesovu povídku, v níž se arabský vědec, před tisíciletím překládající Poetiku, snaží pochopit, co označují záhadné termíny komedie a tragedie, neboť takové umělecké formy tehdy arabská kultura neznala. Zůstává zajatcem svého omezeného vnímání, princip divadla nedešifruje, ani když na vlastní oči spatří, jak si děti před jeho domem hrají na náboženské obřady, ani když později vyslechne vyprávění o podivuhodném počínání v Číně, kde se o ději nevypráví, jak je zvykem v arabském prostředí, nýbrž ten se předvádí. (Jen tak domýšlím, nakolik by například tolik ceněnému Umění filmu, knize nedávno vydané i v českém překladu, porozuměl ten, kdo by nechápal ani základní rozebírané kategorie.)

Eco se opakovaně vrací k antickým kořenům novodobých - zvláště semiotických - nauk a zkoumá jejich přetváření ve středověké kultuře, kupříkladu proměny metaforiky, kdy "veškeré stvoření na světě je pro nás jako kniha, obraz a zrcadlo", jak praví jeden z citátů, jimiž Eco své vývody bohatě prokládá. Naštěstí vydavatel české verze nepředpokládá, že by každý čtenář plynně ovládal latinu, v níž jsou výchozí texty psány, takže připojuje české překlady.

Když Eco probírá již zmíněnou metaforu, začíná u Aristotela, připomene pojetí Isidora ze Sevilly v jeho Etymologiích, nejpodrobněji se zastaví u konceptu Tomáše Akvinského či Danta. V překvapivých souvislostech obhlédne postavení zvířat - s připomenutím, že v pohádkách a pověstech zvířata zpravidla mluvila. Do povědomí často vstupovala jako zosobnění určitých lidských vlastností, třeba věrnosti nebo naopak potměšilosti. Ostatně, Aristoteles pokládá člověka za jediné zvíře, které má schopnost mluvit.

Image

Eco si také všímá rozdílů mezi dnešním chápáním určitého pojmu a jeho vnímáním ve středověku - a objasňuje to na příkladu falz. Vždyť už ohledně bible se odborníci i různé církve přely, jaké texty do ní patří či nepatří, co tedy náleží mezi apokryfy. Eco zkoumá různá překladová znění téhož originálu, která mohou být sama vnímána jako další výchozí originály. Ostatně středověk nedbal na "autorská práva" v jejich dnešním významu, tytéž látky procházejí bez zábran různými zpracováními napříč Evropou, i Shakespeare si bez zaváhání přisvojuje cizí motivy. Také otázka podvrhů není jednoduchá: i z české historie známe případy padělků, které zastupovaly nedochované starší listiny (například darovací smlouva Břetislava II. z konce 11. století, týkající se vesnice Putimi). A Eco provokativně vznáší dotaz, zda jistou formou falzifikace není také restaurování uměleckých děl...

Jiná Ecova studie se dotýká novozákonní Apokalypsy, kterou bychom se dnes mohli bavit jako nějakým surrealistickým cvičením (s.257) - ovšem středověk ji považoval za alegorii, pro kterou hledal přesné klíče pro správné čtení. A mezi ně lze řadit početné ilustrace, vznikající převážně v 10. a 11. století jako obrazový doprovod k opisům výkladového textu o Apokalypse, sepsaného hispánským opatem Beatem. Eco tak nastoluje složitou otázku ikonografie raně křesťanské malby, zvláště pak v souvislosti s postižením pohybu - dvě ukázky, které nalezneme v Ecově knize (s.274-276), zde připojuji. Jenže šance vniknout do myšlení středověkého člověka hraničí s nemožností, vždy sem vnášíme naši vlastní interpretaci.

Eco si všímá mnoha zdánlivě nenápadných, ale přitom mimořádně vzrušujících drobností, na které během svých toulek po středověku narazil: věnuje se interpretaci středověkých textů, obhlédne dějiny denotace, tedy vlastnosti slov něco označovat či znamenat. Zmíní hledání dokonalého (prvotního) jazyka - mohla jím být hebrejština, kterou Bůh promluvil k Adamovi? Nebo jej obdařil jen obecnou gramatikou, jejímž prostřednictvím lze vytvářet všechny možné jazyky? A hledání významů, které si při běžném seznámení s textem nemusíme ani uvědomovat, dokládá na jazykových rozborech třeba Manzoniho románu Snoubenci.

Ecův soubor studií není snadné číst. Ale nabídne závratný pocit dobrodružství při odkrývání sotva tušených tajů skrytých v dávno odvátých časech, z nichž se vedle staveb dochovaly jen významově znejasněné texty a malby. Pobídka ke spoluúčasti na takové výpravě je ovšem neodolatelná.

Umberto Eco: Od stromu k labyrintu
Přeložili: Zora Obstová, Jiří Pelán, Gabriela Chalupská, Helena Giordanová, Pavel Štichauer a Martin Bažil.
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2012, 656 stran.


 

Přihlášení



Tetování jako rozsudek smrt

Kruté a napínavé. Tak lze stručně charakterizovat knižní detektivku „Inkoust – Tetování jako rozsudek smrti“, jejíž autorkou je Alison Belshamová, rodačka z města Hampshire ve Spojeném království, která žije a pracuje v Edinburghu. Kniha Zlín ve společnosti Albatros Media a. s.

Reniin deník- deník dívky, která milovala život

Renia si ve svých čtrnácti letech začne psát deník, který se stává jejím nejlepším přítelem. Jak sama říká, jemu může svěřit vše, aniž by se musela bát prozrazení nebo posuzování z jeho strany. Nemůže tušit, že kromě svých starostí a radostí, mu svěří i budoucí události, o kterých se jí nesnilo ani v tom nejhorším snu. Nakladatelství Zeď s.r. o.
CBDB.cz - Databáze knih a spisovatelů, knihy online, ebooky zdarma, eknihy ke stažení

Rozhovor

Rozhovor s Jiřím Danielom, bývalým vedúcim redaktorom Dikobrazu o legendárnom karikaturistovi Jiří Winterovi Nepraktovi (1924-2011)

Neprakta perexV tomto roku si kultúrna verejnosť v Čechách pripomína nedožité deväťdesiate narodeniny výtvarníka, ilustrátora a karikaturistu Jiřího Wintera Nepraktu. Známy karikaturista bol vedúcou výtvarn...

Hledat

Na svém albu oslavuje Lucie Bílá své autory - Ondřeje Soukupa a Gabrielu Osvaldovou

Jedenadvacet hitů a známých písní a závěrečná novinková nahrávka Salto mortale přináší album s všeříkajícím názvem Lucie Bílá/Ondřej Soukup/Gabriela Osvaldová. Album mapuje spolupráci výjimečných umělců, kteří si sedli umělecky a lidsky už začátkem devadesátých let.

Z archivu...

Čtěte také...

Údolí rozhodnutí znovu po čtyřiasedmdesáti letech…

udoli rozhodnuti200Rozsáhlá sága vyprávějící o osudech bohaté ocelářské rodiny Scottů byla poprvé vydána ještě během druhé světové války v roce 1942 a o tři roky později byl na motivy tohoto románu natočen úspěšný film. Americká autorka Marcia Davenp...


Literatura

Jedlá soda – Unikátní přírodní léčba

Jedla soda perexNakladatelství Jota vydalo první měsíc roku 2017 odbornou knihu Jedlá soda s všeříkajícím podtitulem Unikátní přírodní léčba. Tato příručka zaujme nejen  všechny příznivce zdravého životního stylu, čtenáře vážně nemocné, ale taky laick...

Divadlo

Rukojmí bez rizika

IMG 20170814 193557V letním období jsou v kamenných divadlech prázdniny, ale milovníci divadelních představení kvůli tomu smutnit nemusí, protože se mohou kulturním zážitkům oddávat mimo ...

Film

Bláznivé nebo geniální? Oldřich Kaiser a Jiří Lábus stříhají jednu rolu za druhou...

pension lola kaiser labusPension Lola (1993) je padesátiminutový televizní film dvou komiků, který působí trochu jako rarita. Oldřich Kaiser a Jiří Lábus v něm obsadili úplně všechny postavy ...