Kultura21.cz

Rozměrné plátno Nesení kříže od nizozemského malíře Pietera Brueghela (má úctyhodný rozměr 124x170 cm a vystavuje je vídeňské Kunsthistorisches Museum) pochází z roku 1564 a zachycuje v renesančních kulisách biblický výjev s Kristem vlekoucím z posledních sil kříž. Avšak tento skutek nepoutá pozornost, tu si nárokuje do popředí umístěná figura osudu odevzdané, posmutnělé Panny Marie utěšované dalšími třemi postavami.

Celý výjev zaplňují desítky rozličných postaviček včetně jezdců v pozadí, jakési rámování dotváří rozeklaná vysoká hora s větrným mlýnem posazeným na její špici, čnící v levé horní části obrazu, a stejně vysoký, ovšem nesrovnatelně útlejší kůl s kolem, na němž dosud tlí zbytky odsouzence, při samém pravém okraji. Tyto vertikální dominanty jakoby shlížejí na drobné hemžení, které obraz zaplňuje.

Polský režisér Lech Majewski se ve filmu Mlýn a kříž, uvedeném na festivalu v Karlových Varech i na Febiofestu, pokusil domyslet, co vše tato malba obsahuje, jak reaguje na malířovu současnost, trýzněnou krutostmi španělské nadvlády. Volně fabuluje události, jichž se malíř stává svědkem (Brueghela ztělesnil Rutger Hauer), aby je přetavil do biblické podoby. Rozehrává tříšť osudů snad každé z postav na obraze zachycených, ukáže kácení dřeva použitého na stlučení kříže, nahlíží do útrob mlýna, do tváří tam přebývajících lidí a zejména do detailů olbřímího soukolí roztáčeného čtyřmi plátnem potaženými lopatkami, které se v jednom okamžiku zastaví v nakloněné poloze připomínající kříž.

Značnou pozornost věnuje i malířově rodině obdařené spoustou dovádějících dětí. Ukazuje prostý život vesničanů vystavených vojenské zvůli (muž, jenž se náhodně připletl jezdcům do cesty a skončí smrtelně ztlučen, vojáci jej přivázaného k vozovému kolu vztyčí pro výstrahu ostatním). Zachycuje rovněž osudy buřičů odsouzených k potupné a bolestivé smrti na kříži - a nachází v tom zjevnou novozákonní paralelu. A zaznamenává rovněž, jak zrádce, za mrzký peníz nebožáka vydavší nepříteli, si sám béře život.

Dění se odehrává téměř beze slov, meditativní verbální vsuvky, zpravidla nad množstvím přípravných kreseb, vede malíř se svým vznešeným aristokratickým přítelem (Michael York). Němou postavu trpící matky popraveného ztvárnila Charlotte Ramplingová. Dovíme se tak nejen úvahy o životě pod cizáckou knutou, ale také zaznějí důležité Brueghelovy postřehy o významech, které chce do svého obrazu začlenit, Brueghel vysvětluje zamýšlenou kompozici svého chystaného obrazu, objasňuje smysl uplatněné kompozice včetně obou výškových bodů - skálu s mlýnem, jakoby nahrazující boží nadhled, nazývá "stromem života", zatímco popravčí kůl s kolem označí za "strom smrti".

Režisér (a spolukameraman) Lech Majewski se ovšem nespokojil s pouhým oživením motivů, které s obrazem více či méně volně souvisejí. Hned na počátku do Brueghelovy malby prolíná příslušně kostýmované postavy v týchž gestech a pozicích (a později dění jakoby zastavuje ve znehybněném postoji, kdy v pozadí se neklidně komíhá jedině kůň s jezdcem v sedle). Navazuje tak na poetiku pradávných "oživlých obrazů", jak se uplatňovaly v začátcích kinematografie. Poté si všímá jednotlivých vyskytnuvších se figur, provází je do jejich domovů - a to i v těch případech, kdy je na obraze nespatříme, jako v případě mlynáře a jeho rodiny, setrvávajících důsledně v bezpečné, téměř nadoblačné výšině.

Pozoruhodné je ovšem začlenění obzoru včetně tyčící se hory s mlýnem, to tvoří společně s plochou rozprostírající se před ní pozadí téměř každého záběru, někdy je spatříme i zevnitř místností skrze okno. Počítačově řešené prolnutí reálného prostoru zaplněného selskými stavbami, případně městskou dlažbou a šlechtickým palácem, s prvky přenesenými z Brueghelovy malby, je vskutku unikátní. V exteriérech se režiséru daří navodit styl Brueghelových ponurých obrazů, studících právě pro absenci slunečního svitu.

Zachmuřená skalnatá krajina, v níž snad ani na okamžik nepromžikne slunko a nespatříme stín vrhnutý chumlem prolétajících se postaviček, ovšem silně kontrastuje s výjevy zasazenými do interiérů. Majewski totiž dosti protismyslně volí rembrandtovský šerosvit, nechává zařízení místností, postavy i jejich tváře nořit se do přítmí, zdůrazňuje předěly mezi osvětlenými částmi předmětů či osob, nejzřetelněji asi ve mlýně, kde pohybující se pruhy světla a stínu přebíhají po mlynářově tváři. Musím ovšem uznat, že předmětná rekonstrukce doby (upozorním aspoň na stoly, lavice i peřiny na postelích) i dobové zvyklosti jsou postiženy naprosto věrohodně, počínaje výskytem domácího zvířectva (tele, drůbež) v obytných místnostech a konče častým drhnutím prkenné podlahy a prahů, dětskými hrami či přípravou pokrmů.

Mlýn a kříž patří mezi díla výtvarně experimentující. Poskytuje nevšední emotivní zážitek povlovným nořením do tajů jednoho obrazu, pokouší se, bohužel ne vždy důsledně, přenést Brueghelovu poetiku do filmového média. Snímek tak získává pečeť výlučnosti, nelze na něj přímočaře navazovat. Avšak smyslem pro výtvarnou stylizaci zajisté okouzlí.

Mlýn a kříž / The Mill and the Cross / Młyn i krzyż
Polsko-Švédsko, 2010, 92 minut
Režie: Lech Majewski
Scénář: Michael F.Gibson, Lech Majewski
Kamera: Lech Majewski,  Adam Sikora
Hudba: Lech Majewski, Józef Skrzek
Hrají: Rutger Hauer (Pieter Brueghel), Michael York, Charlotte Ramplingová, Joanna Litwinová, Dorota Lisová
Uvedení: Febiofest

Foto: Febiofest, empik.com, flickriver.com