Arab mi šahá na babu...
Banner

Arab mi šahá na babu...

arabove200 Ne, tento příspěvek se nebude týkat hravého Nohavicova popěvku, nýbrž dvou knížek, které se snaží mapovat, kam se arabský, či šířeji muslimský, svět v posledních letech vlastně pohnul, kam až se vyostřil konflikt nikoli jen protikladných, ale hlavně ve své mimoběžnosti neslučitelných světů. Obě publikace nabídla Academia: v ARABSKÉM JARU, vydaném v krátké době již podruhé, zkoumá Miloš Mendel historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě (jak praví podtitul knihy), v druhém spisku se Rainer Hermann táže, zda je KONEČNÁ STANICE ISLÁMSKÝ STÁT?

 

Když v roce 2011 začaly Blízkým východem otřásat nepokoje, kdekdo na Západě vítal „arabské jaro“ jako úsvit nových šťastnějších zítřků. Když davy v ulicích arabských měst protestovaly proti tamním tyranským, byť více či méně sekulárním, režimům a volaly po svobodě, sotva kdo tušil, že jejich představa svobody se diametrálně liší od významu (v našem civilizačním okruhu) běžně tomuto slovu přisuzovaného. Jenže zavádění demokracie „západního typu“ vedlo jedině k tomu, že k moci se dostávaly konzervativní náboženské síly, že dosud fungující státní útvary se začaly rozpadat, pohlceny – jako v případě Sýrie – nekončící válkou všech proti všem. Mendel píše, že „v jednotlivých islámských zemích se opět do popředí dostávají staronové loajality k velkorodině, kmeni, etnicko-konfesionální pospolitosti.“

Mendel nejprve rozebírá historické pozadí v důsledku ničivých změn, k nimž v některých případech pomohl i sám Západ (bombardování Libye), přibližuje situaci v jednotlivých zemích, obšírně se věnuje náboženské identitě Arabů, kdy islám prostupuje každodenní počínání věřícího natolik, že Evropan setrvává v úžasu, neboť u křesťanství bylo možné pozorovat něco podobného naposledy v dávných dobách, kdy bylo státním náboženstvím. Rozdílné koncepce náboženské víry jako ryze soukromé záležitosti na jedné straně a proti tomu jako všeobjímajícího hybatele veškerého dění nemají společného jmenovatele: Mendel odkazuje na názory arabských historiků a politologů působících na Západě, podle nichž islám není se západním sekularismem kompatibilní. (s.128) To bychom měli považovat za základní sdělení, neboť domyslíme-li je, pak rozdělování islámu na „hodný“ a extremistický je veskrze iluzorní.

Vražedné útoky z poslední doby, s nimiž mlčky solidarizuje nezanedbatelná část islámské populace, jsou toho důkazem. Ani muslim zdánlivě socializovaný ve společnosti (či dokonce absolvent křesťanské školy!) totiž nezaručuje bezpečí, neboť jinověrce – nemluvě o ateistech – je třeba hubit, aby mohli být podmaněni. Nemělo by se zapomínat, že muslimové se už dvakrát pokusili dobýt Evropu - nejprve táhli přes Pyrenejský poloostrov, podruhé přes Balkán, než byli zastaveni u Vídně. Nyní hrozí, že díky své početnosti, která v příštích desetiletích bude díky vysoké porodnosti mohamedánské populace ještě narůstat, se mohou stát významnou politickou silou, která se k moci dostane „demokraticky“, případně kterou uhrane nějaký charismatický vůdce, jako se to kdysi u německé menšiny v Československu podařilo Hitlerovi, a vyzve je ke sjednocenému odporu. Ostatně varovná podobenství o podmanění západní civilizace cizorodou věroukou přinášejí i některé romány: Podvolení (Michel Houllenbecq), Tábor svatých (Jean Raspail), Mešita Notre Dame v Paříži (Jelena Čudinovová), 2084 – Konec světa (Boualem Sansal). Některé vyšly či vyjdou i v českém překladu.

Produktem Arabského jara je v konečném důsledku rovněž Islámský stát coby zosobnění toho nejhrůznějšího, zkrvavělého, ovšem v jeho představě jediného správného pojetí islámu, jak dovozuje Rainer Hermann ve svém pojednání Konečná stanice Islámský stát?, dovedenému až k teroristickému útoku na satirický časopis Charlie Hebdo. Liší se od ostatního islámského terorismu: na ovládaných územích cíleně buduje státní strukturu, organizuje školství, daňový systém, prodej ropy, určuje existenci každého jednotlivce na svém území. K pozemnímu výsadku – po smutných zkušenostech z Afghánistánu či Iráku – se nikdo na Západě nemá, letecké údery sotva postačí. Dále se tak prohlubuje odvěký pocit muslimů, že západní bezbožníci opět ubližují jejich světu. Hermann nachází podobnost s „naší“ třicetiletou válkou a znepokojeně se táže, co nastane poté, kdyby se Islámský stát přece jen zhroutil. Navrhnul bych jinou paralelu: když se v Rusku zmocnili moci bolševici, děsící celou Evropu, západní státy se pokusily okamžitě je zničit mohutnou vojenskou intervencí, aniž by uspěly…

Jenže běžného čtenáře by více než teoretizující rozpravy zajímalo, proč se migrační vlny hrnou výhradně do Evropy a nikoli do blízkých souvěreckých zemí, proč muslimové skálopevně islám považují za nadřazený jakémukoli jinému vyznání či právní soustavě (však také za odpadlictví je trest smrti!), proč v hostitelských zemích vytvářejí do sebe uzavřená, sekulárnímu okolí nepřátelská společenství, která se řídí vlastními pravidly, náboženskými i zvykovými? Jaká je jejich mentalita, jaké je jejich reálné smýšlení? Opravdu nemají smysl pro humor, neřkuli pro sebeironii? Začínají si nárokovat, abychom je neprovokovali svým oblékáním, zvyklostmi. Svou představu o necudném, mravně prohnilém, trestuhodně bohatém Západu si zjevně vytvářejí na základě doslovně odečítané dráždivé fikce, jakou šíří reklamy a filmy nejen hollywoodské či smyšlenky na sociálních sítích.

Orientalista Petr Pelikán coby konvertovaný muslim v Deníku (http://www.denik.cz/z_domova/arabista-petr-pelikan-kdo-kamenoval-zeny-doma-bude-to-chtit-delat-i-u-nas-20160603.html) poznamenává, že „nejde totiž o to, jak moc islám propaguje sám sebe, ale jak moc potlačuje někoho, kdo má jiný názor.“ Fotografka a cestovatelka Dana Kyndrová svůj skeptický náhled na islámskou kulturu podkládá mnohaletou zkušeností: „Neexistuje tam vděk, velkorysost je považována za slabost. (…) To nejsou jen názory agresivních islamistů, ale i běžných muslimů.“ (Týdeník Rozhlas 35/2016,s. 14) Zatím se musíme spokojovat s pouhými střípky, ucelenější shrnutí, které by se vyhýbalo unáhlené zášti a nenávisti, prozatím chybí.

Miloš Mendel: Arabské jaro. Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě.

Vydala Academia, Praha 2016, 351 stran.

Hodnocení: 80 %

http://www.academia.cz/arabske-jaro.html


arabove01


Rainer Hermann: Konečná stanice Islámský stát? Selhání státu a náboženská válka v arabském světě.

Vydala Academia, Praha 2016, 1126 stran.

Hodnocení: 70 %

http://www.academia.cz/konecna-stanice-islamsky-stat.html

 

arabove02


 

Přihlášení



Soutěže

Má cesta za štěstím - autobiografie Mistra

gottPrávě vychází unikátní autobiografie největší legendy české a československé hudební scény všech dob. Autentický obraz fascinující životní dráhy výjimečného umělce s mezinárodním renomé, který na hudebním nebi začal zářit ve svých dvaceti letech.
SUPRAPHON

V hlavní roli Tomáš Holý a jeho nesnadný život i tragický konec

Český spisovatel, básník a držitel Magnesie Litera – Kosmas Ceny čtenářů za rok 2018 Ota Kars přichází s již druhou knihou o jednom z nejslavnějších českých dětských herců. V hlavní roli Tomáš Holý, tentokrát prostřednictvím krásně zpracovaného grafického románu.
Nakladatelství Argo
CBDB.cz - Databáze knih a spisovatelů, knihy online, ebooky zdarma, eknihy ke stažení

Rozhovor

Ozvěny ze Světa knihy/ edice ČT

CT Krysaci oceneni perex20. mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy Praha 2014 je sice již minulostí, ale protože zde zástupci redakce Kultury21 objevili spoustu novinek a skvělých knižních titulů a navíc se potkali s koleg...

Hledat

Videorecenze knih

Vymazlené dítě harfistky Jany Bouškové – sólové album Má vlast

Dokážete si představit harfu jako plnohodnotný sólový nástroj, který dokáže znít jako celý symfonický orchestr? Harfistka Jana Boušková pojala tuto otázku jako výzvu a v průběhu čtyř let upravila vybrané skladby českých velikánů, jakými jsou Smetana, Dvořák a Suk, do zcela unikátní podoby.
Supraphon

Z archivu...

Čtěte také...

Každý má nějaké touhy

touhy 200Touhy, to je teprve třetí kniha slovenské spisovatelky Táni Keleové-Vasilkové, která však v češtině vychází až nyní. Oproti ostatním jejím knihám má o něco víc stránek, ale nudit se u ní nebudete.

...

Literatura

„Hovno“ se neříká

merde200„Knížka, bez které se tento rok neobejdete“ stojí na obálce téhle knihy. Merde!  Já už teď mohu s jistotou říci, že bych se bez ní obešla. Její autor, Angličan Stephen Clarke je především novinář. Sám roky ve Francii žil, proto je jeho kniha do značn...

Divadlo

Báby - tak trochu jiné divadlo

baby perexAsymetrická scéna. Miniaturní bába. Operní duet. Trocha tělesné akrobacie a velký boj proti nesmyslnému režimu. To všechno v sobě ukrývá nová inscenace Báby Divadla Na zábradlí. Pesimistickými a snad až místy surreálnými texty bojoval Daniil Char...

Film

Kino-Ikon osloví též českého čtenáře

Kino ikon perexV českém prostředí máme jediný veskrze teoretický filmový časopis, a sice Iluminaci. Tento čtvrtletník zhusta bývá obtížně stravitelný, takže nezasvěcený laik zděšen prchne, sotva se začte do prvních vět, navíc tento časopis je sotva sehn...