Krimi Loutkař z pera německé autorky Mariny Heib bude pravděpodobně správnou volbou pro milovníky rázných a přímočarých detektivek nezpomalených dlouhými popisnými pasážemi. Choromyslného vraždícího medika s perverzním smyslem pro humor je také potřeba zastavit co nejrychleji – než přijde brutálním způsobem o život další „nedokonalá“ dívka. Podle čeho si vrah vybírá oběti? Co zabité dívky spojuje? Před vrchním komisařem Christianem Beyerem a jeho skupinou stojí nelehký úkol. Zabiják postupuje chladnokrevně, je precizní (jak se na Německo sluší), nadprůměrně inteligentní a nedělá chyby. Charakteristická je pro něho i jistá hravost. Často svými činy odkazuje k filmu (Metropolis), literatuře (Mary Shelley a falešné jméno Frank N. Stein) a muzice (Tom Waits, Depeche Mode). Krom toho má i trochu zvrácený smysl pro humor: s oblibou rozesílá poštou vakuově balená srdce svých obětí s popiskou „vnitřní hodnoty“.
Zakonzervovaná těla zbavená srdce, krve a veškerého ochlupení, silně na bílo napudrovaná, se šlendriánskou jizvou na hrudi – to je vrahova vizitka. „Odlidštěné“ mrtvé taky rád s pomocí drátů jako umělec různě aranžuje. A do ruky jim dává zrcadlo.
Kniha je rozdělená do čtyř kapitol, v nichž autorka čtenáře zavede nejen do Hamburku, Mnichova, Berlína nebo třeba Dűsseldorfu, ale také do Londýna či Lucemburska. I tam totiž vedou od mrtvých studentek – loutek – nitky až k pachateli, kterého čtenář na rozdíl od komisaře Beyera zná téměř od začátku knihy.
Jistou dávku napětí a překvapení však ani tak krimi nepostrádá. Linii oficiálního pátrání příjemně komplikuje souběžné a velmi neformální vyšetřování soukromého detektiva Howely a poslední střípky do mozaiky případu zapadnou skutečně až v samém závěru.
Loutkař je další z variací na téma, kam až člověka může dohnat hledání svého obrazu, sounáležitosti, druhého já, ale také bezohledná honba za postavením a penězi. Marina Heib v knize otevírá také problematiku umělého oplodňování a pokroku v oblasti genetiky, zmiňuje takzvané homunkuly a „třetí pohlaví“.
Takže? „Zacpěte si uši, abyste neslyšeli ten výkřik.“ Oči vám zvědavost zavřít nedovolí…
Marina Heib (1960) pochází ze Sárska. Po studiích orientalistiky a filozofie odešla v roce 1988 do Hamburku, kde se živila novinařinou. Loutkař je v pořadí čtvrtou knihou z její krimi série s vrchním komisařem Christianem Beyerem, která vzniká od roku 2006. Kromě psaní se věnuje i tvorbě televizních scénářů.
Knihu vydalo nakladatelství Deus v roce 2011. překlad Jiří Malý, 346 stran.
Foto: Deus, www.marinaheib.de
Hodnocení: 70%
| < Předchozí | Další > |
|---|
„Mám ráda role, které mají duši, ať jsou tiché, křehké, nebo silné a zraněné zároveň. Fascinují mě příběhy, které bojují se svým vnitřním světem, ale neztrácejí naději,“ přiznává Lucie Ottová, která nejen hraje na sc...
Spisovatelská a manželská dvojice Jiří W. Procházka a Klára Smolíková se před časem rozhodli tvořit společně. Jejich prvním společným literárním dítkem se stala Mrtvá šelma, která si získala pozornost mnoha fanoušků moderní české ...
Milovníci klasické fotografie mohou jásat. Topičův salón představuje expozici vybraných snímků z archívu Alexandra Paula. Černobílé, esteticky bohaté snímky představují detailní náhled na tvorbu jednoho z nejplodněj...
Daniel Majling je autorem hry Láska! Prsty! Salman Rushdie!, kterou uvede v premiéře v sobotu 4. června ve Studiové scéně Divadlo na Vinohradech. Představení, které se hraje v překladu a dramaturgii Vladimíra Čepka, režíruje Barbora Mašková a vin...
Druhý díl filmu Piráti z Karibiku s názvem Truhla mrtvého muže je možná nejzajímavějším pokračováním z celé filmové série.
