Divoké papíry od Marosi di Giorgio jsou malba textem

Neděle, 06 Srpen 2023 06:00 Martina Čápová

Divoké papíry

Marosa di Giorgio (1932-2004) byla Uruguayská poetistka a novelistka. Je považována za jednu z nejznámějších literárních hlasů Jižní Ameriky. Její styl psaní je velmi expresivní a metaforický. Využívá prvky surrealistické imaginace, ženského hlasu a propojuje je s dětským viděním světa. Teď u nakladatelství Fra vychází její první překlad do češtiny Divoké papíry.

Poprchávající kamélie a bytosti s králičí hlavou nás zvou do magické zahrady venkova

Divoké papíry jsou básně ve volném verši neboli básně v próze. Lze na ně ale také pohlížet jako na lyrické fragmenty plné magie. Když autoři píší o dětství, často se jedná o nástroje úniku do pohodlí dětské nevědomosti. Nicméně Marosa di Giorgio svou dětskou imaginaci využívá opačným způsobem. Její lyrika vyvolává znepokojivé obrazy a pocity. Jde o proplétaní snových výjevů a halucinací střídající delirium. Naivní pohled využívá k pohádkové atmosféře, aby ji rozbila znásilňujícími vizemi reálného světa.

Může se zdát, že její psaní je oslavou fantazie pro imaginaci samotnou. Nicméně pokud se podíváme na dějiny Uruguaye 19. a 20. století, jsou plné bojů o nezávislost jak na intervenující Brazílii, tak proti kolonialistickým tendencím Evropských států. Nakonec vnitřní pnutí vyústilo v občanskou válku a následnou dlouhodobou destabilizaci země, kde se střídali autoritáři a vojenská síla.

V 70. letech pak Uruguay ovládla na dvanáct let diktatura, kde otevřený politický odpor v literatuře byl trestán. Dalo by se tedy pomýšlet na to, že Marosa využila silný metaforický jazyk a estetickou formu k druhu literárního vyjádření, v době, kdy je upírána svoboda slova. Navíc by bylo naivní si myslet, že do textu neproniklo nic z této společenské reality a mezigeneračních traumat. Marosa di Giorgio si bravurně hraje s vizemi tak, že čtenář není schopný rozlišit, co vyvěrá z imaginace, a co se zakládá na realitě. Texty tak pulzují smyslovými vjemy a vzpomínkami – smyšlenými i těmi jež se staly, pokroucené dětskou myslí.

Z knihy budete mít utkvělý pocit, že pokud si nesednete do vlhké trávy v potemněle zahradě, dostatečně nenasajete potenciál magičnosti celé knihy. Je s podivem, že u nás básně od Marosi di Giorgio do této doby nevyšly a dočkáváme se jich až nyní.

Ukázka z knihy:

Náhle, uprostřed noci, se tajemně, potichu, zjevil motýl. Usadil se na okraj hrnku, a popřel tím závažné zákony.
Měl na sobě šaty, moderní, veliké, skoro beztvaré, nebesky zelené, s temnějšími nebo stříbrnými puntíky.
Nechtěla jsem na něj upozorňovat, protože jsem se bála druhého stolovníka. Že by přimáčknul cigaretu, zapálil ten závoj.
Bála jsem se druhého stolovníka, a bojím se všech.
Motýl neodlétal.
Lehce jsem se chvěla; ten druhý se choval neurčitě.
Abych té situaci učinila přítrž, navrhla jsem: „Pojďme si zatančit.“
A potom: „Pojďme do zahrady.“
A náhle jsem řekla: „Přeji si, aby Irma už byla pryč.“
Nechtěně jsem mu dala jméno Irma a promluvila jsem nahlas. Můj společník odpověděl:
„Ale vždyť to byl chlapec.“
Jako by nic jsem se zeptala: „Kdo?“
„Ten s tou nebeskou košilí, na tvém hrnku.“