Rozložíš paměť Marka Torčíka je smutným obrazem české společnosti nultých let

Středa, 20 Březen 2024 06:00 Martina Čápová

Rozložíš paměť je autobiografický román stylizovaný do autofikce. Marek Torčík zde popisuje, jaké je to dospívat v průmyslovém Přerově, v sociálně slabé rodině. Vyrůstá s matkou samoživitelkou, která splácí dluhy svého manžela. Celý román je rámován poetickým jazykem, ostatně Torčík je původně básník.

„Proč si prostě nenajde lepší práci?“

Marek Torčík ve svém románu dává hlas své matce, prostřednictvím níž velkou část knihy popisuje jaké problémy potkávají pracující třídu – jde o knihu depresivní, která neustále stojí na hraně mezi beznadějí a pudem sebezáchovy k životu. Ustavičné čekání na světlé zítřky, které nenastávají a prostým přežíváním ze dne na den. Všudypřítomná chudoba, rasismus a traumata vhání postavy do kruhu agresí, závislostí a bezmocného vzteku. Marek Torčík některé symptomy rozepisuje a pojmenovává, jiné pouze naznačuje. Výborně například popisuje, proč se cítíme být někým lepším, podle toho, koho volíme, jakou máme práci, co máme na sobě, kým ve svých očích jsme. Psychologicky zkoumá celou dělnickou třídu a později také střední třídu, do které se v pozdějších letech postupně dostává. V jejich kontrastu tak vystupuje i vzájemné nepochopení existenčních otázek, ale i závist a zlost. Je to román tedy ve skrze politický a společenský.

Torčík ze specifické du-formy vyprávění popisuje své dětství a dospívání s neustále unavenou maminkou, která po práci v optické dílně musí vykonat i druhou směnu v podobě starosti o domácnost a dospívajícího syna. Chudoba se v tomto světě dědí a i od Marka se očekává, že půjde v rodinných stopách a zůstane maximálně s maturitou. Nicméně jeho nakonec částečně zachraňuje jeho odlišné vnímání, jak přemýšlí o světě, a částečně odlišná sexuální orientace – každá jinakost se totiž ve světě maskulinní agresivity trestá násilím a šikanou. To jej ostatně spojuje s Édouardem Louisem, k němuž je Rozložíš paměť připodobňována. Torčík také specifikuje hierarchii a princip násilí a usazuje jej do českého kontextu, avšak tady ta podobnost poměrně rychle končí.

Všudypřítomný strach, aby se chlap nestal symbolicky ženou

Muži mají neustále hluboce vštipovanou symbolickou obavu, aby se nestali ženou. A tento strach se promítá do veškerého chování, včetně postoje k homosexualitě. Rozložíš paměť není primárně založena na LGBT+ tématice, jak by se mohlo zdát. Ano, Marek je gay, ale celé se to točí především kolem principu, že muži a celá maskulinní kultura se bojí, aby se nestala ženou. Každé projevy jemnosti, mlčenlivosti, bolesti a podobných atributů u mužů jsou vždy hodnoceny z hlediska dostatečné maskulinity. Pořádnej chlap musí být vždy silný, bezcitný a žádná „citlivka“, sebemenší zakolísání se trestá agresí a násilím. Nejistota se tu maskuje útokem. „Musíš zatnout zuby a vydržet to“ je heslem, avšak ani jedna z postav to nezvládá. Muži nedostávají očekáváním a nízké sebevědomí si zvyšují ponižováním ostatních a především pak žen a „zženštilých“ mužů a utápí své pochyby a traumata v alkoholu.

Neméně se tu trestá i odlišnost barvy pleti. Romové jsou tu nakonec ti nejhorší, na nichž se ukazuje, že někdo může být ještě níž ne my. Obrazotvorně pak působí scéna, kdy se Marek s romským kamarádem Mariánem objeví na hřišti a sledují fotbal. Cizí muž k nim přijde a pronese: „Už aji sem nám ty černý huby musí lízt.“ Jakoby naše společnost byla nejraději za apartheid romské populace.

Melancholické tóny, poetický jazyk a metafory vody

Vzpomínky se zde převalují jedna přes druhou, vzpomínání je tu jako „vyplavování“. Navazují na sebe jen v souhře volných asociací. Co je tu ostatně často přítomno, jsou hrátky a stylizace s tématikou vody a její tekutostí. Torčík zobrazuje, jak může být celá minulost a vzpomínky kluzké a paměť nestálá, což dává také výraz celé knize, která se nelineárně rozvíjí do různých meandrů a říčních odtoků. Nastiňuje zajímavé paralely s překrýváním vzpomínek a vyprávění druhých na stejné události.

Sebeoslovující forma vypravěče tu působí jako odosobňující efekt. Všechna ta bolest a únava z všudypřítomné tíhy bezmoci, bezpráví a zloby pak umožňuje i samotnému čtenáři mít jistý nadhled na depresivní bezvýchodnost všech událostí, co se zde dějí. Tato forma však nemusí sednou každému. Nakonec je tento druh psaní v du-formě málo používaný a proto i dosti originální.

Asi jediná výraznější výtka je, že na některých místech du-forma vypravěče přechází do osoby, při níž oslovuje druhé, což pak působí značně zmateným dojmem a najednou nevíme, o kom postava Marka mluví – zda oslovuje sám sebe či se otáčí na druhé.

Rozložíš paměť si rozhodně dejte, jen pozor, má tendence stahovat rychle dolů ke dnu kvůli událostem, které se v románu dějí – všudypřítomná melancholie, smutek a frustrace obalují celý román. Tyto emoce jsou také nejcharakterističtější pro celou autofikci a do čtenáře se vsakují postupně a o to tíživěji. Tento druh literatury v českém prostředí hodně chyběl. Naštěstí Rozložíš paměť nepůsobí jako nápodoba, vyumělkovanost nebo nabubřelost autora, jak se nám vtírá s českým autofikčním románem.

Rozlozis pamet