Zpověď – Z děcáku až na přehlídková mola

Zpověď – Z děcáku až na přehlídková mola

zpoved200„Jsem přesvědčená, že jsem byla v dětském domově a prožila všechny ty okamžiky právě proto, abych dnes mohla pochopit ostatní opuštěné děti a abych jim mohla nabídnout pomoc, jsem jedna z nich, a i když existují nepochybně děti, které mají silnější příběhy nebo smutnější, tak věřím, že má kniha zvedne ze židle třeba i jen jedno dítě a řekne si: ´Nezáleží na tom, kdo je má matka či otec, záleží na tom, KDO JSEM JÁ!´“

 

 


Ani nevím, proč jsem tak dlouho chodila kolem téhle knihy, na jejíž přední straně obálky je portrét blondýnky s výrazně nalíčenými rty a na straně zadní najdete výše uvedenou myšlenku autorky. Krátký název Zpověď úplně zastínil dovětek Z děcáku až na přehlídková mola. Netušila jsem, co se na 250 stranách skrývá, a tak nějak mě ani nelákala, nevyzývala mě k přečtení. Přitom má pěknou, barevnou a na omak velmi příjemnou obálku. Ležela mi na skříňce a já jsem kolem ní chodila bez povšimnutí. A pak to asi uzrálo. Vzala jsem ji do ruky a přečetla ji jedním dechem. A klidně přiznám, že jsem u ní i brečela, obzvlášť některá místa byla velmi emotivní.

Veronika Kašáková je jednou z mnoha dívek a dětí, které, z nějakého důvodu tráví nebo strávily část svého života za zdmi dětského domova. Je ale jedinečná v tom, že našla sílu, odvahu a odhodlání, aby svůj příběh řekla ostatním. Bez příkras a bez obalování bolestivých momentů do pozlátka, které by ty chvíle prázdnoty, víry a zklamání ukázaly jako ne tak bolestivé. Dnes je to úspěšná mladá žena, která ví, co je v životě důležité, která ví, co chce a jde si za tím. Ne však za každou cenu, ale s pokorou a úctou. Dnes ví, že se musí spolehnout hlavně sama na sebe, že se musí mít ráda, věřit si a nestavět si sama v sobě překážky. Nebylo to ale vůbec jednoduché přijmout tyto postoje jako přirozenou součást života. Musela ujít dlouhou cestu, která byla hodně, hodně trnitá.

Veronika se narodila pár dní před listopadovými událostmi v roce 1989 a její bratr Karel o dva roky dříve. V té době bylo mamince sedmnáct a tatínkovi devatenáct let. Maminka vyrůstala v rodině, kde se pilo, bez pořádné výchovy, zásad a řádu. Vyrostla do krásné dívky, která však, po vzoru svých rodičů, měla blíž k lahvi, než k lidským hodnotám. Měla ráda večírky a svobodu a toho se nechtěla vzdát ani po sňatku s otcem svých dětí. To manželství ale nemohlo fungovat. A tak otec odešel a děti byly často doma samy, dvouletý Kajík se staral o malou Verunku, zatímco jejich matka si užívala v náručích mužů, s alkoholem a drogami. Brzy se stala situace neúnosnou a matka i s oběma dětmi se musela vystěhovat z bytu. Když byly Verunce 3 roky, zakotvila jejich rodina bez otce v Klášterci nad Ohří, kde byly děti vystaveny příšerným podmínkám – bez jídla, tepla, vlastně i skoro bez matky, po jejímž boku se zanedlouho objevil nový přítel. Matka s ním otěhotněla a on byl na děti zlý. Veronika vzpomíná, jak si už tehdy úplně jasně uvědomovala pocit, že někomu překáží, vadí a měla obrovský strach.

Nechci vyprávět příběh, chci nastínit, s čím musely ty malé dětské mozečky pracovat. Místo toho, aby šly děti vstříc šťastnému životu a jako nepopsané listy papíru zaznamenávaly to nejlepší a správné, vznikaly v jejich hlavách čmáranice a temné stíny, se kterými žijí dodnes. Nejhorší, na co ale Veronika vzpomíná v souvislosti s jejich matkou, byl okamžik, kdy je nechala sedět jako tří a pětileté děti v taxíku, řekla taxikáři, že si jen pro něco skočí a už se nevrátila. A pak přišel život v dětském domově ve Vysoké Peci.  

zpove

 

Ještě než jsem začala psát tuhle recenzi, viděla jsem Veroniku Kašákovou v Show Jana Krause a v pořadu 13. komnata Veroniky Kašákové. Je to usměvavá a sebevědomá žena, která se nechová výstředně a nesnaží se na sebe za každou cenu upoutat pozornost. Sama o své knize mluví spíš jako o deníku. A vystihla to docela přesně. Uspořádala svoje vzpomínky krok za krokem, chronologicky, rozdělila je do kapitol, které za sebou plynou tak, jak šel její život. Byly v něm černé propasti i růžové chvíle. Když jsem to četla, párkrát mě napadlo, že je to jako ode zdi ke zdi. Ale tak to opravdu bylo. Jeden den byla na dně a potom, se stalo něco, co ji vyhouplo na vrcholek. A tak to šlo – nahoru, dolů – tak jako to bývá v životech mnoha z nás. Veronika často použila formulaci „to byl nejhezčí den v mém životě“. Vždycky když přišel nějaký úspěch, ona se vznášela a přiznala, že do té doby nic hezčího nezažila. A jak stárla, vzdělávala se a poznávala život, přišlo takových dnů nepočítaně. Samozřejmě, logicky to tak muselo být. Od dětství měla vedle sebe Kajíka, který byl pro ni nejdůležitější člověk v jejím životě, brala ho jako ochránce a věděla, že pouto mezi nimi nemůže nikdo přerušit. Mnoho let žila v přesvědčení, že jejich matka nežije. Oblíbila si tety v domově a ona byla u některých také velmi oblíbená. Byla tam ale jedna teta, která ji brala jako něco víc, než jako chovanku. Veronika se kamarádila s její dcerou a teta si ji brávala domů, a to byly Veroniky nejšťastnější chvilky v životě. Potom se ozvala její matka. Přijela se za ní dokonce i podívat a slíbila, že za ní zase přijede. Přijela za dvanáct let.  

Dlouho bych mohla mluvit o pocitech, které mě provázely, když jsem tuhle knihu četla. Běhal mi mráz po zádech a plakala jsem, proklínala její matku a držela palce, ať se s Kajíkem nikdy neztratí. Styděla jsem se za jejich matku a obdivovala Veroniku za to, že i přes všechna příkoří a utrpení, které sourozenci díky matce zažily, ji neustále vyhlížela a byla rozhodnutá jí odpustit. Měla jsem vztek na jejich otce, který si vzal k sobě Kajíka a Veroniku nechal v domově, neměl pro ni slova uznání, ponižoval ji a dával najevo, že je úplná nula a neschopná, živil v ní její už tak nízké sebevědomí, a když potom začala k otci jezdit na návštěvy, byla tak vystresovaná, aby neudělala chybu, že jich nasekala mraky. A pokaždé za to dostala ošklivě vynadáno. Jenže Veroniku to nepoložilo. Zatnula zuby a vybičovala se k výsledkům. Vystudovala střední školu, a splnila si sen – dostala se na přehlídková mola a do finále Miss 2014. Ale to jsem hodně přeskočila. Za vším byly hodiny a hodiny dřiny, úsilí, slz a přesvědčování sebe sama, že ke svému snu můžeš dojít, když to opravdu chceš. „Nehledejme štěstí, ale rozdávejme ho, ono se vám vrátí!“ To je motto, kterým se řídí, a jak sama říká, stoprocentně se to vyplácí.

Kniha z dílny Nakladatelství CooBoo obsahuje v zadní části obsáhlou obrazovou přílohu s popisy, najdete tu autentické záběry z Veroničina života, včetně společných fotek s maminkou a tatínkem. Veronika na život v dětském domově moc ráda vzpomíná. Prožila tam dlouhých šestnáct let a byla tam šťastná. Vyzkoušela první lásku, první pusu, první cigaretu … A to tom všem vypráví. Nejen, že má talent zaujmout svou povahou, velkým srdcem a empatií, ona má i dar pro vyprávění. Její kniha se čte sama, všechny události jsou srozumitelně podané a emoce z nich cítíte na každé stránce. Asi nejobtížnější období, které na ni čekalo, bylo bezesporu tehdy, když dětský domov a měla začít žít samostatně. A cesta zpátky není. Najednou byla sama, chyběla jí společnost dětí a tet, ta jistota jídla a teplé postele, nevěděla, co kolik stojí, nevěděla, že musí platit zdravotní a sociální, nevěděla o životě „venku“ vlastně vůbec nic. A postihly ji i dopady této nevědomosti, dluhy, exekuce, úplné dno. Ale vždycky se našel někdo, kdo jí pomohl, aby se postavila na svoje nohy a dala věci do pořádku. A dnes je to ona, kdo chce pomáhat a ukázat, jak po té složité cestě jít, aby to bolelo co nejméně. Daří se jí to. Splnila si další sen!

Název: Zpověď – Z děcáku až na přehlídková mola
Autor: Veronika Kašáková
Žánr: Autobiografie
Graficky upravila: Linda Marečková
Fotografie na obálce: Renata Prokopová
Fotografie v příloze: z archivu Veroniky Kašákové
Odpovědná redaktorka: Karolina Medková
Technický redaktor: Lubomír Kuba
Vydalo: Nakladatelství CooBoo, ve společnosti Albatros Media a.s., Praha 4
Rok vydání: 2015, 1. vydání, 19 164. publikace
Počet stran:  247 + 16 stran přílohy fotografií, vázaná
ISBN: 978-80-7447-768-3
Hodnocení: 100 %


 

Přihlášení



Soutěže

Za časů ušatých čepic…

Jo, jo, to bývaly časy. Venku nasněžilo, mráz lezl za nehty, děti sáňkovaly a koulovaly se, oblečení samý sníh a boty promáčené, dobře bylo. Prý tehdy světem chodil medvědář, který na poutích a jarmarcích předváděl svého medvěda.
Jonathan Livingston

Krása vsakující se do míst, kde žijeme...

Začala bych duchem místa. Odkazem mých předků. Nalezením svých silných míst. A začala kolem sebe tvořit krásu, která se podle autorky bude vsakovat do místa, na kterém žijeme. Zamyslela jsem se. Znáte ty lidi, kteří umí udělat domov kdekoliv? U kterých je vám krásně, protože z ničeho udělali mnoho? Tak tady bych si byla jistá, že tito lidé vědí, kam náleží.
GRADA
Banner
CBDB.cz - Databáze knih a spisovatelů, knihy online, ebooky zdarma, eknihy ke stažení

Videorecenze knih

Rozhovor

Rád se nechám překvapovat, tvrdí herec, šansoniér a filmový historik Jiří Bartoň

Barton rozhovor perexHerectví, zpěv, moderování, besedy, pedagogická činnost… I když Jiří Bartoň vystudoval filmovou a divadelní historii,věnuje se už mnoho let herectví a to nejen v divadlech. Už před časem nastudoval šansonový recitál, objevil s...

Hledat

Sylva Lauerová: V románu Hodina zmijí své pokušení hrát si se čtenáři posouvám až k hranici dokonalosti

Fanoušci spisovatelky Sylvy Lauerové se po třech letech konečně dočkali a jejich radost může být hned dvojnásobná. Je to jen pár týdnů, co vyšla její sbírka poezie s názvem Klóketen a nyní se na knižních pultech objevil i nový román Hodina zmijí.

Z archivu...

Čtěte také...

Na světě je spousta lidí, kteří touží být strojem

byt-tak-strojem 200V nakladatelství Práh vyšla zajímavá kniha Být tak strojem s podtitulem Putování mezi kyborgy, utopisty, hackery a futuristy, kteří řeší skromný problém lidské smrtelnosti.

 

...

Literatura

Dva silné sociální příběhy z Brazílie – zcela jiné a přesto podobné

brazil200Kniha Dva bratři, film Campo Grande. Oba příběhy jsou zcela odlišné, odehrávají se v jiném období i místě Brazílie. Přesto lze najít spojující linku – sociální rozdíly, které mají obrovský vliv na život a šance lidí.  

...

Divadlo

Divadlo Archa: Kdo je srab a kdo je hrdina aneb představení Vadí-nevadí.cz

arc 200V září a říjnu můžete zavítat do divadla Archa na dokumentárně divadelní inscenaci Vadí–nevadí.cz od autorů Jany Svobodové a Philippa Schenkera. Ti spolu s hudebníkem Janem Burianem a videoartistou Jaroslavem Hrdličkou postavili na náměstí...

Film

Andrzej Wajda: polský úděl

zeme200K devadesátinám žijícího, i mezinárodně uznávaného klasika mezi polskými filmaři ANDRZEJE WAJDY nachystalo pražské archivní kino Ponrepo rozsáhlou přehlídku jeho tvorby, pokrývající druhou půli května a celý červen 2016. Šest desetiletí se diváci setkáva...