Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Historik JAROSLAV ČECHURA (*1952) se cíleně věnuje sociálním a hospodářským (mikro)dějinám zejména jihočeského (schwarzenberského) regionu. Podrobně se seznámil s bezednými archivy, jejichž písemnosti mu dovolují rekonstruovat dávno zasuté události. Přibližuje všední život jak lidí setrvávajících v poddanském područí, tak fungování šlechtických hospodářství, jak to zajišťovaly davy úředníků, kteří na nejrůznějších úrovních sloužili a účty skládali své vrchnosti. Ranému novověku se přitom věnuje od počátků své profesní dráhy: o některých publikacích jsme již na těchto stránkách psali, ať již se týkaly Čechurových textů ZDE: Sedláci si dělají, co chtějí, Jak naši předkové smilnili v době temna nebo těch, které vznikly na jeho počest – Jdi svou cestou a nech lidi mluvit.

K jeho nejnovějším pracím patří dvě monografie, vydané nakladatelstvím Karolinum. Čechura je sepsal na základě pečlivého studia archivních materiálů, aniž by přitom opomněl zdůraznit, že v minulosti zveřejněné doklady byly pouhými jednotlivinami, které tím pádem vzbuzovaly nepřesnou či dokonce mylnou představu o době, z níž pocházely; protože obsahovaly ponejvíce normativní požadavky, vytvářely iluzi o tvrdých životních podmínkách a tuhém sešněrování, i když skutečnost mohla být značně odlišná, jak napovídají stohy listin, které Čechura prozkoumal.

Jak vrchnost hospodařila na svých panstvích
Hned v úvodu první z hodnocených knih, která se nazývá Krizový management barokní ekonomiky?, si přečteme výmluvný citát od historika Josefa Pekaře (1870-1937), jeden z Čechurových duchovních předchůdců, jehož před více než stoletím proslavila Kniha o Kosti. Pekařův postřeh je lakonický, a přitom plně výmluvný ve svém sdělení: „Teorie nezřídka projevují podivuhodnou neznalost věcí.“ Proto se Čechura vyhýbá vytyčování teoretických konstrukcí, možná by bylo možné vyčítat mu, že se nechává zahlcovat bezbřehou materií všedního dne. Jeho líčení je ovšem poutavé i názorné současně.

Kniha se soustředí na dvě centra schwarzenberského majetku, která dohlížela na žádoucí hospodářský chod – jednak v Třeboni, jednak na Hluboké (nad Vltavou). Od 18. století se rodové državy dále výrazně rozšířily, avšak to již kniha nepostihuje, uzavírá své vyprávění přibližně rokem 1720. Čechura své pojednání rozčlenil do jedenácti kapitol. Nejprve se dotknu dvou posledních, protože právě ty objasňují autorův přístup k tématu, vysvětlí nakládání jak s prameny, tak s dosavadními modely, jak fungoval šlechtický velkostatek. Seznámíme se s typy pramenů, které Čechura prozkoumal, ať již to byly hospodářské vizitace, korespondence nebo knížecí nařízení a instrukce. Také jsou přiblíženy představy čelných českých historiků (Josef Kalousek, Kamil Krofta, Václav Černý), kteří se v minulosti cíleně věnovali právě roli velkostatků a s jejichž koncepcemi se Čechura nyní vyrovnává.

Předchozí kapitoly popisují dění na obou panstvích, všímají si role hejtmanů, postihují snahy o částečnou modernizaci hospodaření. Také zohledňují dramatické dění kolem roku 1680, a to jak v souvislosti s morovou epidemií, tak selských povstání, které se tehdy rozhořely. Od nejvyšších sfér sestupují k těm nejnižším: probírají robotní povinnosti i zajišťování zvířecích potahů, potřebných k jejich naplnění. A shrnuté poznatky vypovídají třeba také o mzdách čeledi na jednotlivých dvorech.

Jak si žilo poddané obyvatelstvo na schwarzenberském panství
Druhá kniha se nazývá Neklidné století a je sevřenější, zahrnuje toliko Třeboňsko, ovšem v širším časovém rozestupu, a to již od roku 1590 (kdy ještě vládli Rožmberkové) až do roku 1710, tedy do doby, těsně předcházející rozšíření schwarzenberského panství o eggenberské državy. Jakousi primární svorkou veškerého dění se tak Čechurovi stávají válečné události – nejen katastrofický dopad třicetileté války, ale také ničivých tažení, která jí předcházela. Jmenovitě se jedná o pasovský vpád, který musel svými penězi zažehnávat poslední Rožmberk Petr Vok.

Autor se zabývá především zničujícím dopadem dlouhotrvajících bojů na venkov, propadající se do všeobecné zkázy. Opakovaně se vrací k postavení sedláka v oněch děsivých dobách, vysvětluje, co vlastně obnášel termín „člověčenství“, které na poddané dopadalo, obhlíží bezpočet zpustlých gruntů i zběhlých hospodářů. Přibližuje sociální zvyklosti sedláků, nucených vyrovnávat se s nepříznivým společenským vývojem. Naznačuje, že situace na vesnících se proměňovala, jiná byla v první půli 17. století, kdy válečné ohně vzplanuly nejmohutněji, jiná se vyvinula v mírové druhé polovině téhož věku, kdy již pracovalo na odstranění škod. Stačí srovnat počty obyvatel: roku 1600 mohlo na třeboňském panství žít až 10 000 lidí, o půlstoletí později - poté, co se s konečnou platností přehnaly válečné vichry - klesl jejich počet na polovinu (v tomto případě se ovšem nezapočítávaly děti mladší sedmi let). Nalezneme i přehledné tabulky s obchodními aktivitami.

A s potěšením se zase vnoříme do poutavé závěrečné kapitoly, která se opět věnuje archivním pramenům. Dovíme, že informace lze čerpat ze široké nabídky: vedle pozemkových knih se vynořují soupisy poddaných, robotní seznamy, matriky, výhosty a zhosty (pokud netušíte, oč se jedná, vysvětlení přirozeně naleznete v knize), dále účetní materiály, urbáře a také záznamy o dluzích, půjčkách a nedoplatcích. Rovněž nalezneme listiny, které se týkají živelních pohrom a vojenských aktivit, neboť válčení potřebovalo další a další šiky mladých mužů. Ve stručnosti je přiblížena tříšť jmen a osudů především poddanského obyvatelstva.

Při poznávání historie už nevystačíme s jednoduchými tezemi
Obě knihy dosvědčují Čechurovu svrchovanou erudici, byť místy zbytečně ztěžklou a jakoby školometnou, utopenou v záplavě dílčích údajů, které vytvářejí místy až nepřehlednou mozaiku dění i postav s ním souvisejících. Navíc musím podotknout, že obě obálky s týmž schwarzenberským znakem jsou si zbytečně podobné a dokonce by mohly vést ve vzájemné záměně. Lituji jedině, že tuzemští historici – včetně Čechury – upřednostňují průzkum šlechtických (případně církevních) panství, zatímco města coby pozemkoví vlastníci a majitelé poddaných vesnic zůstávají stranou. Pokud bych setrval u jižních Čech, zajímala by mě třeba počínání někdejšího královského města Písku a životní podmínky těch, kteří mu byli poddání. Lišilo se jejich postavení i vládnoucí poměry od situace, jaká vládla na šlechtických majetcích? Jak a nakolik si města vynucovala plnění robotních povinností? Jak vnímala své poddané? To jsou všechno okruhy, které zatím čekají na zpracování…

Jaroslav Čechura: Krizový management barokní ekonomiky? Panství Třeboň a Hluboká nad Vltavou za prvních Schwarzenberků (1660-1720)
Vydala Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, Praha 2019. 333 strany
Foto: Karolinum
Hodnocení: 80 %
Krizový management barokní ekonomiky? - Karolinum

Jaroslav Čechura: Neklidné století. Třeboňsko v proměnách válečného věku (1590-1710)
Vydala Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, Praha 2021. 413 stran
Foto: Karolinum
Hodnocení: 90 %
Neklidné století - Karolinum