Mrazík s pendrekem v ruce jako strážce Potěmkinovy vesnice současnosti

Mrazík s pendrekem v ruce jako strážce Potěmkinovy vesnice současnosti

Tisk

mrazik perexKniha s rudou obálkou a žlutým písmem hovoří již svým vzhledem. A kdo se začte, záhy pochopí, o čem je řeč. Brilantně napsaná publikace ukazující skutečnou pravdu Potěmkinovy vesnice jako předobrazu současného Ruska. Novinář Alexandr Mitrofanov velmi trefným způsobem přibližuje události kolem politiky Vladimíra Putina, občas zabrousí do minulosti a celkově vykresluje obrázek Ruska, na který nám kniha umožňuje podívat se bez příkras. Publikaci vydalo nakladatelství Prostor.

Je beznadějné doufat ve změnu Ruska k lepšímu, když to lepší budeme chápat jako přibližování se euroatlantické demokracii. Snažil jsem se v této knize vysvětlit, proč si myslím, že na to již nemá Rusko „Lidi“. Může si za to samo, ale během záchvatů imperiální horečky, kterým podléhají kremelští vůdci a s nimi značná část obyvatelstva, vždy hrozí, že to odnesou nevinní v jiných částech světa. Včetně nás v Česku. Mnozí, kteří v to nevěřili, se snad přesvědčili, že to tak je, po odhalení kauzy Vrbětice.

Anotace knihy:

Autor ve své nové knize popisuje jevy typické pro současnou ruskou společnost a politickou sféru a dokládá je na nedávných událostech. Vysvětluje, proč je prakticky nemožné, aby v Rusku fungovala demokracie, z jakého důvodu v této zemi dochází k policejním represím nebo odkud pramení expanzivní ruská mentalita. Všechny své teze opírá o reálná fakta z minulosti. Při analýze stavu nynějšího státu se tak autor vrací především k sovětské éře, v níž má současné Rusko kořeny. Kromě konkrétních událostí čerpá i z knih či filmů, z vyjádření odborníků a v neposlední řadě z vlastních zkušeností, jež nasbíral za 22 let života v Sovětském svazu.

O autorovi:

Alexandr Mitrofanov (1957) je český novinář a publicista s ruskými kořeny. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Je držitelem ocenění Novinářská křepelka (1994), získal Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Je autorem či spoluautorem knih Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sbornících Bludné cesty sociální demokracie (2005), Proč? (2018) a Nesamozřejmý národ? (2019). Od roku 2014 má na portálu Novinky.cz pravidelnou rubriku Očima Saši Mitrofanova. Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.

Ukázky z knihy:

Polodivocí, hloupí, těžkopádní lidé ruského venkova vymřou, všichni ti téměř strašní lidé, o nichž jsem psal výše, a na jejich místo přijde nové plémě, lidé gramotní, rozumní, bodří. Podle mého názoru to nebude příliš milý a sympatický ruský lid, ale konečně lid věcný, nedůvěřivý a lhostejný ke všemu, co nemá bezprostřední vztah k jeho potřebám. A přesto se Gorkij neudržel a napsal tuto větu: Ať už se lidé řídí jakýmikoli idejemi, ve své praktické činnosti stále zůstávají zvířaty. To jsou slova z roku 1922. Na počátku roku 2021 je naplnili státní ozbrojenci v ulicích ruských měst.

(...)

Jednou z nočních můr průměrného obyvatele Ruska je setkání s policií, ať už dopravní nebo kriminální. Všeobecné mínění ji přirovnává ke stejně rozvětvenému světu mafie a kriminálníků. Když tyto řádky píšu, vyplouvá z hlubin mé paměti padesát let stará vzpomínka na jedno z es staré galerky, která se v Rostově pohybovala kolem naší školy. Říkali mu Gafan a byl to krutý a hnusný týpek.

(...)

Žádný autor nedokáže překročit svůj stín. Nemůže udělat něco, co nemá v intelektuální výbavě, co se neshoduje s jeho vnímáním světa a také s tím, jak je zvyklý psát své texty. Kdybych si usmyslel, že tuto knihu budu koncipovat vědecky, umřel bych po prvních deseti minutách podobného sebetrýznění. Prostě na to nemám a nebavilo by mě to. Proto v této knize prosím nečekejte souvislý výklad ruských dějin do šířky a do hloubky. Jen jsem si uložil dobrat se kořenů Ruska v nejviditelnějších projevech jeho establishmentu a takzvaných obyčejných lidí.

Hodnocení knihy:

Autor čerpá nejen z tragické ruské minulosti, ale i z neméně tragické současnosti a bez skrupulí prorokuje neméně tragickou budoucnost Ruska. Nejen tragickou, ale také krutou. Sám v bývalém SSSR vyrůstal, takže dobře ví, jak je na tom jeho vlast, matička Rus. Velice se mi líbí jeho břitký a trefný způsob psaní, kterému nechybí ironie, satira i umění říci nehezkou, krutou a smutnou pravdu. Kniha začíná děním kolem Navalného, popisuje a vyzdvihuje události z dějin Ruska, zmiňuje socialistické velikány jakými byli Stalin či Lenin, popisuje také vlastní životní příběh a vzpomínky na dětství, kdy v Rusku vyrůstal. Nechybí konkrétní příběhy a výpovědi lidí, velmi drsné praktiky vykonavatelů a poskoků vládnoucí elity za účelem posílení moci, brutální poměry v ruských věznicích. Autor cituje Gorkého a zamýšlí se nad mnoha souvislostmi do důsledků.

Co prozradit více? Zkrátka a dobře si knihu přečtěte, měla by to být snad možná povinnost… Mně se četla velmi dobře a nejde jen o závažný obsah této knihy, ale musím i velice ocenit styl a způsob psaní autora.

Mrazík s pendrekem v ruce

Název: Mrazík s pendrekem v ruce
Autor: Alexandr Mitrofanov
Počet stran: 192
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2021
Hodnocení: 100 %

http://www.eprostor.com/cz/katalog-titulu/mrazik-s-pendrekem-v-ruce.aspx?referrerID=42


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

PETR HORKÝ: V ŠEDESÁTI BYCH CHTĚL VYPADAT JAKO PAN ZIKMUND V PĚTADEVADESÁTI

HORKY PEREXPetr Horký, režisér a dokumentarista, cestovatel a publicista, toho zažil tolik, že jednou on sám bude „výborným materiálem“ pro filmaře. Zatím je to ale on sám, kdo připravil dokument o výjimečném M...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Z archivu...

Čtěte také...

Jen dvě české zpěvačky zazářily v Carnegie Hall ne jednou, ale hned dvakrát

carnegje200Vystoupit v proslulé newyorské Carnegie Hall je snem a metou mnoha umělců, ale podmínky jsou tvrdé. I když se dramaturgie soustředí především na vážnou či komorní hudbu, nicméně šanci mají i špičkoví interpreti jazzu, rocku, popu či muzikálu. O to v...


Literatura

Nikdo nás nečekal

Nikdo nás nečekalAkademická malířka Helga Hošková – Weissová přežila holocaust. Ve své biografii vzpomíná na idylické dětství, které přerušila válka. Vypráví příběhy těch, kteří se nikdy ...

Divadlo

Když kamarádi už nejsou, co bývali

fuk 200Divadlo pod Palmovkou opět hraje po rekonstrukci ve svých prostorech. Jednou z premiér aktuální sezóny je i hra nizozemské autorky Marie Goos, která poukazuje na to, že časy a lidi se mění, i když byli skálopevně přesvěd...

Film

Velké (a všeobecně známé) filmy na velkém plátně

200fV posledních letech se zdálo, že záslužný klubový Projekt 100, který od roku 1995 každoročně pořádá Asociace českých filmových klubů, zajde na úbytě. Postupně se sice podařilo tradici oživit aspoň několika tituly, i když původní myšlenka zpřístupňovat u nás...