Kultura21.cz

Hodina začíná s malým zpožděním, neboť předešlá se protáhla, tím pádem se posunula přestávka. V soukromé základní škole Cesta k úspěchu na pražském Břevnově totiž nemají zvonění. Nechtějí děti přerušit v momentě, kdy je výuka baví, dodělají proto zadané téma...

V první třídě právě začíná hodina matematiky, třídní učitelka Jana Pajkrtová odříkává číselnou řadu, děti stojí a na koho ukáže, ten doplní. "Jedna, dva, tři..." "Čtyři." "Sedmnáct, šestnáct, patnáct..." "Čtrnáct." Kdo se splete, sedne si. "To se stává, příště si třeba zase sedneš poslední," říká učitelka chlapci, který si sedá. "Dokázal jsem to," raduje se kluk, který zůstává stát až do konce.

Učitelka zasedá ke klavíru, ťuká do kláves a děti počítají. Každý podle toho, jak mu to jde nejlíp, někdo na počítadle, někdo v duchu, někdo si píše čárky, někdo počítá na prstech rukou. Když Pajkrtová doťuká první číslo, ještě to zopakuje, pak řekne plus a ťuká další, opět dvakrát, pak řekne zase plus (případně mínus) a ťuká opakovaně třetí číslo. Děti si zapisují a pak vypočítají výsledné číslo.

Ve třídě je v tu chvíli deset dětí, učitelka pak jde za každým zvlášť, některé děti sedí v lavici, jiné na koberci, během výuky se mohou napít nebo oznámit, že si odskočí na toaletu. Většina jich spočítá příklad dobře, někdo se splete o jedno číslo dolů či nahoru. Pak hádají, co učitelka ťukala za písničku. "Ano, Kočka leze dírou," říká. A všichni si ji společně zazpívají.

Přesah do jiných předmětů
"Tím máme přesah do hudební výchovy, hodinu prolínáme třeba i s češtinou," říká nám Pajkrtová. Na tabuli vypisuje slova lízátko, zmrzlina a čokoláda a děti při tom upozorňuje, že se nemá zapomínat na háčky a čárky, dopisuje je poctivě na závěr, až slovo napíše. K nim píše ceny - 12 Kč, 14 Kč, 20 Kč. Dětem jsou rozdány papírové drobné a ony dávají dohromady, co by si mohly koupit za 110 korun a kolik by jim případně zbylo. Některé děti "utratí" vše, jiné si nechají rezervu. Každý opět počítá podle své metody. Hodina utekla jako voda, už se přetahuje, teprve až je hotovo, končí se.

Děti učitelce tykají, říkají jí Jano, při hodině jim mimoděk dává i rady do života, třeba když vybírá zpět papírové penízky: "Dej mi je, prosím, do obálky." "Žebrákům nedávám," oponuje dítě. "A teď si představ, že bys byl žebrákem a nikdo by ti nepomohl!" reaguje pohotově Pajkrtová. Ticho. Je vidět, že chlapec se zamyslel... Podle zakladatele školy Stanislava Svobody je třeba rozvíjet v dětech především to, co jim jde, což neznamená, že by se nic ostatního neměly učit. "Na vysvědčení dáváme slovní hodnocení, z testů děti dostávají procenta. Známky mi přijdou schématizující, je to honba za jedničkami, přitom výkony jsou komplexnější, je třeba dát dítěti zpětnou vazbu," říká.

Bohatost slovníku, způsob vyjadřování...     
Liší se nějak dnešní generace nadaných dětí od generací předešlých? "Především se liší prostředí, ve kterém nadané děti vyrůstají. Generace před dvaceti lety to měla jinak. Proměnilo se společenské prostředí, nikoli ale prostředí školské. To byl důvod, proč jsem před třinácti lety školu Cesta k úspěchu zakládal. Když můj starší syn nastoupil do první třídy, bylo to třicet let poté, co jsem do ní nastoupil já, a zjistil jsem, že se nic moc nezměnilo, že škola stále lpí na stejných postupech, akcentuje to, co dětem nejde, a to, co jim jde, nepovažuje za tak důležité. Dnes jsou nové výzvy a možnosti, a záleží na tom, jak jich využijeme, jak budeme nejen s nadanými dětmi pracovat, aby to bylo jim i společnosti k užitku," odpovídá našemu portálul Svoboda.

Jak se u malých dětí, které nastupují do první třídy, pozná, že jsou nadané? Posuzují je na základě testů? "Na intelektové nadání dítěte může rodiče upozornit bohatost jeho slovníku, způsob vyjadřování, smysl pro humor, rychlost, s jakou chápe, zvídavost a podobně. Děti do školy přijímáme na základě vstupního testu a pohovoru s rodiči a s dítětem. Rozvíjíme nadání v oblasti verbální i neverbální inteligence, mohou to být specifické akademické vlohy (matematika, přírodověda, apod.), může to být i talent ve hře na nějaký hudební nástroj. Škola se věnuje mnoha oblastem, na prvním stupni dětem nabízíme širokou vzdělávací škálu. Nabízíme i odpolední kurzy a zájmové aktivity: sportovní, umělecké, jazykové i odborné," říká ředitel.

Kladení důrazu na to, co dítěti jde
Škola tedy rozvíjí u žáka to, co mu jde? "Rozvíjeno je samozřejmě vše podle rámcového vzdělávacího programu a našeho školního vzdělávacího programu. Důraz ale klademe na to, co jim jde a nenápadně rozvíjíme to, co jim tolik nejde. Neočekáváme, že když někomu příliš nejde psaní a takzvaně škrábe, že z něj bude krasopisec," vysvětluje Svoboda.

Tedy pozitivní motivace? "Pro nás je nejdůležitější motivace vnitřní, na čemž je postaven i náš školní vzdělávací program. Tedy nevyvíjet vnější tlak "tohle musíš splnit", ale podpořit přirozenou zvídavost dítěte, kterou je běžná škola schopna zabít. Naši žáci a žákyně chodí do školy s nadšením, že se budou učit něco nového. Abychom jim usnadnili vstup do školy, založili jsme nultý ročník pro děti od čtyř do šesti let, které se již v mateřské škole nudí. Součástí programu jsou vzdělávací bloky, přírodní vědy, matematika, jazykové bloky v češtině i v angličtině s rodilým mluvčím, tělesná výchova, výtvarné činnosti. Děti jsou z toho nadšené," říká.

Učitel si musí umět přiznat, že neví všechno
Je těžké učit nadané děti? "Je to velmi náročné, ty děti mají mnoho otázek, stále další a další, mají i takové dotazy, na které je obtížné odpovědět. Klade to vysoké nároky i na osobnost učitele nebo učitelky, schopnost přiznat si, že všechno nevím, v dnešním světě totiž nikdo neví všechno. Schopnost přijmout, že některé děti toho vědí víc než učitel. Pokud se tomu věnují intenzivně už v raném věku, jsou schopné si do hloubky danou problematiku nastudovat, pak je potřeba vést s nimi diskusi, povídat si a nebýt dotčen. Individuální přístup je zásadní, mezi dětmi jsou rozdíly a i u jednoho dítěte může být jedna oblast napřed ve srovnání s oblastmi jinými."

Co domácí úkoly? "Ty dětem nedáváme. Mohou dostat oblasti k rozvoji, pokud mají zájem, hledat informace doma, na počítači, v literatuře... Ale že by se zaškrtávalo v učebnici, "doma uděláš to a to", co by pak děti řešily s rodiči, to ne. Začínáme v devět hodin, po vyučování jsou ještě odpolední kurzy, anglická herna, to je natolik intenzivní program, že doma by měly děti odpočívat, hrát si, povídat si s rodiči... Klienty navíc nechceme zatěžovat tím, že budou doma s dětmi dělat úkoly. Od toho je škola," vysvětluje Svoboda.

Nesrovnáváme děti mezi sebou
Jak bylo vidět při hodině matematiky, děti nejsou ani zkoušené u tabule. "Zkoušením jsou u nás již zmíněné písemné testy, k tabuli dítě může jít, když něco řeší, ne že je zkoušené," říká Svoboda.

Nedá mi nezeptat se, zda když nadané děti chodí do speciální školy, nechybí pak v běžných třídách jako tahouni? "Na to odpovím velmi striktně. Nadané dítě je dítě samo o sobě, nikdo nemá právo ho používat jako nějakého tahouna. Nadané dítě má právo být vzděláváno podle svých schopností, nikoli být využíváno pro někoho jiného. Nechť je tahounem každý sám sobě. Ani my nesrovnáváme děti mezi sebou - "Franta to spočítal, ty Maruško ne, koukej dohonit Frantu...". Ať se každý srovnává sám se sebou, co uměl před půl rokem, co nyní a co chce umět v budoucnu. Je právem rodiče vybrat pro dítě školu, která mu nejvíce sedne," odpovídá.

Státem nadiktovaná inluze vede k exkluzi
Co nadané dítě z rodiny, která si nemůže dovolit platit školné? "Tito rodiče musí hledat školu státní nebo se stipendijním programem, která maximálně vyjde vstříc vzdělávacím potřebám nadaného dítěte. Rád bych ještě připomněl, že dítě, které je nadané, má speciální vzdělávací potřebu. Škola pro nadané děti je proto speciální nabídka, která této potřebě odpovídá. Není to něco nepatřičného nebo nějaké elitářství," říká.

Hodně se mluví o inkluzi, děti s mentálním postižením mají také specifické potřeby, a je trend dávat je do jedné třídy s jinými dětmi, nikoli je separovat. Není tohle separace druhým směrem? "Ne. Jde o uspokojení speciální vzdělávací potřeby. Říkám od začátku, že takto státem nadiktovaná inkluze povede k exkluzi. A je to tak, některé děti již utíkají z inkludovaného systému do exkluzivních škol. Jinak, co se týče integrace dětí, které mají odlišnost, té jsem příznivcem, ale mělo by to být na rodičích, na školách, ne nadirigované státem. A ani my se do určitě míry inkluzi nebráníme. Pokud dítě třeba hůř píše, má dyslexii či dysgrafii, a je nadané, naše škola si s tím samozřejmě poradí," uzavírá Svoboda.

Foto: archiv Soukromé základní školy Cesta k úspěchu v Praze, www.cestakuspechu.cz