Kultura21.cz

Na slovíčko jsme tentokrát pozvaii umělce Michala Singera, o jehož poslední výstavě s názvem Argonautika se v poslední době hodně mluvilo. Jak ho tento epos oslovil a jak dílo vznikalo, si můžete přečíst v první části rozhovoru. Dále se dozvíte zajímavé věcí o malbě, barvách a Michalově přístupu k životu.

Vaše poslední výstava zpracovává epos Argonautika o plavbě pro zlaté rouno. Bylo těžké vžít se do pocitů a nálad mořeplavců?

Podle mého soudu nejde v tom textu ani moc tak o nějakou plavbu po moři, jako kupř. v dětských dobrodružných knihách anebo verneovkách apod. Jde zase o věci lidské a ryze lidské, hlavní protagonisté jsou zasaženi šípem lásky, oslepnou z toho a šílí, spalující vášeň je pohání napříč vším dosažitelným nesmyslem, který vrcholí vraždou Apsyrta, Medeina bratra. A ani takováhle hrůza vlastně nestačí k tomu, aby se nějak zásadněji vzpamatovali, takže hora dalších, úsudkem zamilovaností nepotrefeného člověka nepochopitelných, činů roste málem až do nebe, aby se s nalezením rouna konečně zřítila. Což neznamená jiného, než že se věci, osoby a děj konečně začnou vynacházet v těch pozicích a proporcích, které jim za střízliva přináleží.

Jak vzniká takové dílo podle báje? Čtete a text a v hlavě se vám rodí barevné obrazy či se jedná o složitější proces?

Text jsem četl několikrát. A na jeho okraj si dělal poznámky. Tu jenom něco podtrhl a zvýraznil, jindy udělal kresbičku zvící velikosti poštovní známky. Potom jsem se dal do prací, které byly příliš popisné a vlastně, co se týče námětu, málo přínosné. Nakonec jsem se rozpomněl na jednu starou dobrou techniku, které jsem se věnoval před lety a dotáhl ji za sebe k jisté uspokojivosti. Čímž se věc konečně povznesla, odpoutala od země, aby si nakonec volně a nezávazně a plachtila nekonečným ovzduším starého dobrého Říma.

V roce 2002 vám vyšla kniha Shell - námořnická trilogie. Máte tedy k námořníkům blízko? Proč? Čím vás lákají?

Námořník dře jako kat, přitom stále podniká něco poměrně riskantního. Což je dáno tím, že se dobrovolně vydal na pospas živlu nad jiné nebezpečnému – vodě. V mnohém se totéž děje v uměleckém životě. Pokud vezmeme v úvahu, že naše emoce mají základ ve vodní, čili značně prostupné a poddajné entitě.

Jak byste sám charakterizoval Váš styl? Na mnoha místech bývá označován jako „nespoutaný“. Jste také takový? Kde berete sílu a energii?

Jejej, tohle mohu docela obtížně posoudit. Tak jako každý jiný žiju a maluju jak nejlíp umím. Kdyby to šlo jen trošičku jinak, zajisté bych to tak dělal. V jistém smyslu jsem úplně normálně u zdi, nemám moc prostoru, z čehož se jednou raduji, podruhé vztekám.

Vaše obrazy jsou hodně barevné – má pro vás každá barva nějakou symboliku nebo je jen navzájem ladíte? Jaká je vaše nejoblíbenější barva?

V druhé části otázky jste to přesně trefila. Mě vůbec nezajímá barva jako taková, žádnou neupřednostňuji a ani nemám nějak výrazněji oblíbenou. Zajímá mne pouze jejich vzájemný sklad a to v duchu výroku Herakleita z Efesu: nezjevná harmonie lepší než zjevná. Víte, já si dokonce myslím, že v podstatě barvy nesnáším, tak jako je mi vlastně i protivný (od slova naproti) život sám. A svět a bůh a vesmír…. Výsledkem celého plahočení otroka bavlníkovými plantážemi barvy není jiné přání, než barvy zhasnout, život zlikvidovat a jednou provždy už mít konečně ode všeho definitivní pokoj. Jenomže tentýž a výše již zmíněný myslitel k tomu trefně dodává: „I ječný nápoj se rozkládá, nehýbe-li se jím“. Anebo Ramakrišna zase až podezřele lapidárně praví: je to všecko jako s prádlem. Namočit, vytáhnout….

Co je vaší největší múzou a inspirací? A máte něco, co je nedílnou součástí vašeho ateliéru? Nemyslím tím jen malířské potřeby, spíše nějaký předmět, … A co nějaké rituály?

Jestli je mi sympatický nějaký bůh, či přesněji řečeno princip, z celého toho pantheónu ryze lidských představ, přání a předsudků, potom je to bůh Šiva – věčný a nekompromisní ničitel. Teprve likvidací povstává pravé tvoření a největší umělci či filozofové, ale také architekti či módní návrháři, byli vždycky paliči, rebelové a likvidátoři. Tomuto bohu obětuji svoji osobu, malbu, ateliér, nábytek, sny, představy a vztahy, kam přináleží především vztah k sobě samému. Toto já je totiž, při jenom trochu zevrubnějším obeznámení se životem jako takovým, velice přeludné a nereálné povahy. Je třeba mu nevěřit či, přinejmenším, držet si od něj odstup a životem a tvorbou směřovat k tomu, aby už konečně dostalo šach a následně i mat.

Ještě by mě zajímalo, jak je to s názvem obrazu – co je první? Řeknete si „tak, teď namaluji …“ a jdete na to, nebo je to přesně obráceně, že se podíváte na hotový obraz a teprve pojmenováváte?

Jakožto inkarnace Šivy Nátarádži, který tančí svůj šílený a svobodný tanec po žárovištích, doprovázen démony a běsy, si tohle dělám jak chci, úplně volně, bez záměru i cíle. A také oproštěn od jakékoliv píle…

Jakého dalšího malíře kromě Vincenta Van Gogha obdivujete? Zastáváte názor, že umělci musejí být tak trochu šílení nebo žít ve svém světě?

Obdivuji každého umělce, třeba i lidového anebo dítě, který dokáže provést ten zásadní alchymický úkon: duchem, nápadem, zážehem či jiskrou oživit ten nesnesitelný a nesmyslný paskvil, jímž je nám souzeno se trmácet – hmotu. Z čehož vyplývá i odpověď na druhou část otázky: šílení vůbec nejsou umělci a další jim podobní. Praštění jsou přece – ti všichni ostatní….

Vystudoval jste filozofii a politickou ekonomii a nyní jste malíř. Pomohly vám tyto obory alespoň v životě, když už se jim nevěnujete?

Stále se filozofií a ekonomií, resp. studiu spíše těch poslednějších dílů Marxova Kapitálu, zabývám. Je to jediný lék na vyčůraný stav soudobé společnosti, kterou ovládá lůza, zatímco vytrvale přehlušuje hlasy těch poctivějších a slušnějších. Tak to ale bylo i v dobách dřívějších, stejně jako bude i v těch poslednějších. „Jak se časy mění“, zněl nápis na zdi jedné zbraslavské hospody, „co bývalo, to už není. Minulé je, co se ztratí, budoucí zas, co se vrátí“.

Už dvě desetiletí jste na volné noze - dovedete si představit, že byste byl v běžném pracovním poměru? Dá se uměním v dnešní době uživit?

Moje práce je pro mě natolik reálně založený a také vybudovaný pracovní proces, že jej vlastně ani není možné nějak měnit. Jak říká kterýsi vojevůdce v Grabbeho divadelní hře: ústup není možný ze dvou důvodů. Za prvé nám jej neumožní naše čest a za druhé něco tak prostého, jako třeba – les. Součástí takového šířeji založeného tvůrčího procesu jsou např. i takové minority, jako je třeba moment vlastního narození. Anebo i usmrcení.

Děláte i obrazy takzvaně na přání? Že bych za vámi přišla, řekla, že chci dárek pro přítele, dodala další informace a těšila se na mistrovské dílo?

Potom bych vás prostě a jednoduše zařadil do pořadníku. Kupříkladu hned za položku Argonautika.

Na závěr vás poprosím o nalákání na vaše výstavy a vzkaz pro čtenáře.

Srdečně vás zvu na každou další výstavu, o které se doslechnete. Slibuji vám, že vás zase jednou čeká obdoba námořnické plavby na směšné kocábce mravenčího jedince, který sebe tak troufale označuje hommo sapiens.

Díky za rozhovor!

Zdroj foto: Michal Singer