Kultura21.cz

Advent – čas rozjímání. Pojďme chvíli rozjímat, vzpomínat a připomínat časy dřívější i budoucí se spisovatelkou Renátou Šťastnou. Protože se s Renátou nějaký čas známe, v rozhovoru si tykáme – snad nám to čtenáři odpustí.

Renáto, ty ráda vzpomínáš, však na svém kontě máš dvě „vzpomínací“ knihy. Co tě přivedlo k tomu, abys je vytvořila?

Já moc ráda vzpomínám, to víš. Mám spoustu zápisků, postřehů, vždycky si zapíšu, co je pro mě důležité a už se mi to v životě mnohokrát vyplatilo. K napsání a vydání první retro publikace Vzpomínkomat mě přivedla pozice šéfredaktorky webových stránek Starý páky, kde bylo retro na jednom místě. Vzpomínali jsme na lentilky, pionýry, mléko v sáčku, na školní houby nebo punčocháče. Když jsem přebrala tu pomyslnou židli po mém předchůdci, našla jsem v korespondenci zprávu od nakladatelství Albatros Media, v níž psala tehdejší redaktorka, že se jim stránky líbí a rádi by se domluvili na spolupráci, protože by se jim líbilo poskládat knihu ze vzpomínek. Pro mě to byla obrovská výzva a pustila jsem se do práce. Odevzdala jsem rukopis v termínu a při korekturách se ukázalo, že můj předchůdce všechny příspěvky, které dával na web, jen kopíroval z internetu, především z Wikipedie, a to bylo pro nakladatelství samozřejmě nepřípustné. Byla jsem opravdu zklamaná a styděla se, ač jsem to vůbec netušila. Strávila jsem na tom čtyři měsíce intenzivní práce a představa, že bych to hodila do koše, hodně bolela. A potom se mě zeptali, jestli, když dostanu nějaký čas navíc, dokážu poskládat knihu z vlastních vzpomínek. Řekla jsem ano a v tu chvíli se rozeběhla úplně nová éra mojí tvorby. A tak je Vzpomínkomat, který vyšel v roce 2017 v nákladu patnáct tisíc výtisků, z přibližně osmdesáti procent složený z mých vzpomínek od roku mého narození, tedy 1971, až do listopadu 1989. Zanedlouho mě oslovilo nakladatelství AOS Publishing a v roce 2018 vyšla sestřička Vzpomínkomatu, kniha Retro/ Republika. Je na stejné téma, ale trochu jinak poskládaná. Mám ji samozřejmě stejně ráda, ale Vzpomínkomat byl prostě první. Nedávno jsem se dozvěděla, že je kniha vyprodaná a dost mě mrzí, že už Albatros Media neuvažuje o dotisku. To je pro mě bolestivá informace, protože přijet na besedu se čtenáři bez knihy, o které mluvím, to je stejné, jako kdyby můj kolega kytarista přijel bez kytary. Stále ještě věřím, že se nějaká cesta najde. Pořád má mezi čtenáři úspěch a je vyhledávaný, alespoň takové informace mám od čtenářů, kteří mi píšou.

Vycházela jsi jen ze svých vzpomínek?

Vzpomínkomat je z velké části poskládaný z mých vzpomínek, Retro/ Republika je na tom podobně, jen je koncipovaná trochu jinak. Měla jsem krásné a pestré dětství, jezdila na pionýrské tábory, s rodiči jsem stavěla dům a stála fronty na banány, střední školu jsem navštěvovala v předrevolučních letech, a i teď je moje odpověď na tvoji otázku velmi strohá, ačkoli bych se ráda rozpovídala. Ale pak by nezbyl čas na další otázky.

Pokud vím, jsi pilná sběratelka, prozraď nám, co vše se dá sbírat?

Dnes už sběratelka nejsem, je to poměrně čerstvá informace. Rozhodla jsem se věnovat svoji sbírku nově vznikajícímu retro muzeu a jsem přesvědčená, že moje kousky přinesou radost široké veřejnosti. To mi dává smysl víc, než aby byly zamčené v mém sklepě. A co se dá sbírat? Ze zkušeností vím, že cokoli. Jako holka jsem sbírala ubrousky, dodnes mám sbírku cukříků, kterou neustále rozšiřují moji kamarádi, takže vlastně nejsem sběratelka, tahle sbírka se sbírá sama.

Letos jsi vydala novou knížku A slunce jako kdyby zhaslo – v ní také vzpomínáš?

Samozřejmě. Vzpomínání k mému životu patří a tady vlastně vzpomínám sto pětkrát. I když je tu několik úvah a zamyšlení, připomínky mých prožitků převažují. Jak veselé, tak i smutné. A tady se vracím k tomu, co jsem už říkala, že si zapisuji postřehy, pocity a prožitky. Tak vznikají moje literární útvary, které jsou zatím, jak se říká, „v šuplíku“, ale věřím, že jejich čas zase přijde.

Tvoje fejetony, postřehy, úvahy procházejí časem tvého života, nač vzpomínáš nejraději?

Já vzpomínám tak nějak na všechno. Na dětství, na školu, na kamarády, s nimiž jsme jezdili na pionýrské tábory na řeku Střelu. Moc ráda vzpomínám na roky, kdy jsme s rodiči stavěli dům ve středočeských Statenicích. Bylo mi čtrnáct let a byla to obrovská zkušenost. To nebylo jako dnes, kdy koupíš všechno, na co si vzpomeneš, stáli jsme fronty na cihly, na hurdisky, na obkladačky… Jsem ráda, že jsem to mohla prožít. Člověk je tak nějak pokornější a skromnější, protože zkrátka nezažil ten nadbytek. Ale vrátím se k tvojí otázce: ve svých fejetonech a úvahách vzpomínám hodně na dětství mého syna, během kterého se urodila řada vtipných příhod, zamýšlím se nad vším, co mi přijde do cesty. Tak například v povídce Květina se zamýšlím nad krásou růže a na besedách ji čtu vždycky jako poslední, protože si ji vždycky přeje Honza, nevím, proč se mu tak líbí, ale říká, že ji úplně zbožňuje.

A kdo tě přivedl ke psaní jako takovému?

Na tuhle otázku najdeš odpověď v mojí povídce Proč píšu v knížce A slunce jako kdyby zhaslo. Ale to asi není odpověď, kterou čekáš. Zkrátka: psát mě naučila paní učitelka Davidová v první třídě a pak už to šlo samo. Prvními výtvory byly zápisy v čtenářském deníku a psaní pro mě byla vždycky přirozená součást života. Když jsem byla malá, maminka mi hodně četla, potom jsem četla já svojí o skoro devět let mladší sestře Janě a od čtení byl kousek k psaní vlastní tvorby. První delší prózu jsem začala psát ve třinácti letech, je to dívčí románek, avšak nikdy knižně nevyšel. Ale já věřím, že jeho čas se blíží.

Své knihy představuješ na besedách se čtenáři – povídáš si s nimi ráda?

Moc ráda si povídám s našimi posluchači a čtenáři. Ráda poslouchám jejich postřehy a příběhy, ale zjišťuji, že často nejsou nastaveni na dialog. Přijdou na besedu s tím, že budou poslouchat moje vyprávění, a tak trochu se stydí mluvit. Zatím jsem je vždycky rozpovídala. A potom se rozcházíme s oboustranně dobrými pocity z příjemně strávené hodiny a půl. Několik besed jsem zpestřila i přítomností ilustrátorky titulní strany poslední knihy, třináctileté Rozárky Stojanové,

Zaskočila tě nějaká otázka, prosba, žádost?

Tak ani ne snad zaskočila, spíš překvapila. Byli jsme na besedě v Domě čtení v Ruské ulici v Praze. Složení diváků bylo různorodé a všichni pozorně poslouchali. Jedna paní třímala v ruce blok a nespustila ze mě oči. Pokaždé se zhruba v polovině besedy ptám, jestli je tu někdo, kdo se sám věnuje tvorbě. V tu chvíli se zvedl les rukou a postupně jsem se dozvěděla, že je tu mimo jiné student fakulty žurnalistiky, účastník kurzů tvůrčího psaní a zmíněná dáma právě studuje Univerzitu třetího věku a všichni sem přišli pro návod, jak napsat knihu. Tohle mě překvapilo, v tu chvíli jsem si uvědomila, že je pro mě náš pořad velmi zavazující, ti lidé sem přišli pro informace, a právě ta paní s blokem neskrývala zklamání. „Přišla jsem si pro návod, jak mám napsat tu svoji knihu, na kterou se dlouho chystám,“ řekla mi. A přitom vždycky říkám, že já nemůžu nikomu říkat, co a jak to má dělat, jen říkám, jak to funguje mně. Tak tohle mě překvapilo, protože jsem netušila, jak mohu motivovat lidi bez rozdílu věku.

A na druhou stranu, inspirovali tě tví posluchači na besedě?

Ano, úplně přesně si vzpomínám na reakci paní starostky v Tursku, která za mnou po besedě přišla a děkovala mi, že jsem shrnula přesně to, jak vše cítí ona a jen to nedokázala pojmenovat. Děkovala mi asi pětkrát, že jsem ji utvrdila v tom, že její myšlenky jsou správné. Podala mi ruku a řekla: „Určitě pokračujte, pro mě byl dnešní večer celkem zásadní!“ Tohle jsou okamžiky, které naopak zase utvrzují mě, že to, co dělám, má význam, a že mohu pomoci jiným lidem.

Představíš nám svého parťáka, se kterým jezdíte po knihovnách?

Mým parťákem, jak říkáš, je Honza Paulík, buštěhradský rodák, můj spolužák ze základní školy v Buštěhradě, excelentní kytarista, a hlavně dobrý kamarád. A je velmi aktivní. Posud sama: jezdí na besedy se mnou, už pětadvacet let hraje ve skupině Knezaplacení, kterou zakládal, vystupuje s Honzou Brožem ze skupiny Devítka s komponovaným pořadem recitace a kytary, s flétnistkou a zpěvačkou Lenkou Musilovou pořádají výchovné koncerty pro základní a mateřské školy. K tomu se aktivně věnuje prstové technice hraní na kytaru, takzvanému fingerpickingu, a každou volnou chvíli cvičí a cvičí. A při tom všem ještě chodí do zaměstnání. Vedle toho, že je opravdu mistr svého nástroje, je výborný vypravěč, bavič a bravurně improvizuje. Například na jednu besedu nám přišla maminka s třemi malými dětmi a Honza, aby je zabavil, zahrál několik dětských písniček a pár minut se věnoval jen těm děvčátkům. Bylo to milé a vkusné. Další důkaz toho, že naše besedy jsou pokaždé úplně jiné.

Co stihnete do Vánoc a kam poputujete dál?

Po podzimní šňůře deseti vystoupení jsme si řekli, že do konce roku už budeme jen odpočívat, abychom byli svěží do nadcházejícího roku. Hned v lednu totiž vystoupíme ve Statenicích a potom poputujeme třeba do Přední Kopaniny, Hostivice, Velkých Přílep, Holubic, Modřan, Letňan nebo Hostouně, a to jistě není zdaleka všechno. Rádi bychom se podívali i dál, o naše vystoupení projevili zájem třeba v Hronově, Hradci Králové nebo v Jincích. Takže nás čeká krásný rok. Hlavní je ovšem, abychom byli zdraví, to je nejdůležitější!

Na závěr mi prozraď, jak si užíváš advent a sváteční dny, které právě všichni prožíváme?

Adventní čas se snažím trávit bez shonu, kterému spousta hospodyněk propadá v okamžiku, jakmile se zavřou dveře za čertem a Mikulášem. S rozsvícením stromů na návsích a náměstích přichází, pro mě, nostalgická doba, světýlka za okny a padající sníh, kterého máme letos požehnaně, mi vhánějí slzy do očí, a v tuto dobu, víc než kdy jindy, mám jedno nesplnitelné přání. Abych se mohla ještě aspoň jednou vidět s těmi, kteří už tu nejsou a tolik mi chybí. Vím, že život jde dál a smrt k němu patří, ale bývám tak nějak naměkko. I o tom píšu v mojí poslední knize, za kterou děkuji Nakladatelství JaS. Však poslední povídka A Slunce jako kdyby zhaslo je přesně o tom, co mě provází už třicet let. A když si takhle sedím u pohádek se svařákem, pletením a dvěma psy v klíně, rozjímám a jsem vděčná za to, že mám oba rodiče, že jsou zdraví a v plné síle i v pokročilém věku, že mám zdravého syna a rodinu, na kterou se můžu vždycky spolehnout. Protože rodina je to nejdůležitější, co na světě máš!

Děkuji za příjemné povídání

Jana Semelková