Kultura21.cz

Jako divadelní herečka se představila na různých scénách. Před kamerou si zahrála nejen v domácí, ale také v zahraniční produkci. Je velkou milovnicí poezie a řadu let se věnuje dabingu. Vyzkoušela si práci produkční a asistentky režie. Několik let učila nejen herectví na Mezinárodní konzervatoři v Praze. A každá z profesí, které si Alice Šnirychová vyzkoušela, ji obohatily.

Pocházíte z Olomouce a vyrůstala jste se dvěma sourozenci a jméno Alice jste dostala po své mamince. Jaké bylo období vašeho dětství? Co vás bavilo? Čím jste chtěla být?

Do svých patnácti let jsem vyrůstala v Olomouci ve velmi pevném vztahu rodičů. Přestože ono období po okupaci 1968 nebylo jednoduché, rodiče (a především tatínek) neustoupili ze svých zásad a světonázoru. Tank s dělem namířeným do oken našeho bytu zanechal na mě silný dojem na celý život a také to upevnilo i můj světonázor. Odmítnutí tatínka dostavit se na „prověrky“ i nám dětem udělalo kaňku v posudcích. Velký vliv na mě měla také babička Matylda, která mě naučila velmi laskavou formou spoustu věcí – vařit, plést, háčkovat a mít radost z dobře odvedené práce. Snad i proto mě vždy bavilo zkoušet všechno nové – klavír, keramika, dramatický kroužek a hlavně atletika. Navíc jsem měla na starosti brášku, který byl o dvanáct let mladší. Sestra se již připravovala na střední školu, a tak to bylo na mě. V té době jsem stále neměla jasno, co dál. Věnovat se herectví nebo atletice?

Co vás přivedlo ke studiu zvukové techniky na Střední průmyslové škole filmové v Čimelicích? A kdy jste se rozhodla pro herectví, které jste vystudovala na DAMU v Praze?

Ke studiu na SPŠ Filmové mě přivedla náhoda. Onemocněla jsem hnisavou angínou, a jelikož bráškovi byly dva roky, byla jsem v nemocnici. Kde vedle mě ležela na pokoji Milica Pechánková. Ona mě nasměrovala na tuto školu. Nechtěla jsem totiž na gympl ani na konzervatoř. A tak myšlenka, že můžu poznat práci nejen u filmu z více úhlů, byla pro mě velmi lákavá. Nejen díky mému prospěchu, ale prý (podle jedovatého sdělení ředitelky Základní školy, že se musím dostat z vlivu rodičů a internátní škola je řešení) jsem se na Filmovku dostala. Od 2. ročníku se studium dělilo na produkci a techniku. A tak jsem zvolila techniku, jelikož tento obor jezdil na praxe (ČST, Barrandov, Koliba …), kdežto produkce nejezdila nikam. Chtěla jsem poznat práci na place – být při tom. Od 3. ročníku jsem zvolila obor Zvuková technika.

V Čimelicích jsem také založila a vedla Divadelní soubor a školu také reprezentovala poezií – účastnila jsem se různých recitačních soutěží (poezie je moje velká láska) a také díky tomu jsem poznala spoustu zajímavých lidí – např. Vladimíra Justla, Luďka Muhlsteina, Radovana Lukavského atd., kteří na mě měli obrovský vliv, a to také ovlivnilo a dodalo mi odvahu podat přihlášku na DAMU.

Jako divadelní herečka jste hrála na různých scénách – v HaDivadle (tehdy ještě v Prostějově) - Lehká múza, Triptych, Ztráty a nálezy, …, v Divadle v Šumperku (Dům na písku, Brouk v hlavě, Ostrov žebráků), v Uherském Hradišti (Past na myši, Velká mela), ve Viole Praha (Slova a tóny), v Divadelním spolku Kašpar (Sestup Orfeův), ve Společnosti Vandy Hybnerové a Saši Rašilova (Poslední 2 cigarety), ve Volném spojení režisérů (Konec krále Filipa, Ó velký Buddho, pomoz jim, Čaroděj ze země Oz). Splnila jste si své herecké sny na scéně? Na kterou ze svých rolí nejraději vzpomínáte?

Otázka splnění hereckých snů se nedá zodpovědět. Každá role, kterou nejen na jevišti ztvárňujete je snová. Žijete život někoho jiného a tím se stáváte bohatší o další zkušenost, kterou ve svém „obyčejném“ životě nedostanete. Snad jedna zkušenost mě obohatila a poučila nejvíce – v absolventském představení na DAMU Dostojevského „Ves Stěpančikovo“ jsem dostala roli slečny Pelerynové – stárnoucí alkoholička, chudinka a ošklivka. Tenkrát ještě chodili ředitelé a režiséři z divadel tzv. „nakupovat“ nové herce. Tak na tohle mě nikdo „nekoupí“ - letělo mi hlavou. Zkoušení jsem flákala, dalo by se říct, že bojkotovala. Jeden den byl ale rozhodující – sedím v šatně, koukám do zrcadla a jsem ze svého přístupu k roli zoufalá. Tak to teda ne!! Zamalovala jsem si obočí, přidělala pod nosem fousky, vlasy spoutala do trčícího hrozícího „prstu“ na temeni a hle – slečna Pelerynová na mě mrkla. Kostým pak vše dovršil. Tato role byla pro mě v celém mém nejen divadelním životě tou nejdůležitější – pochopit a objevit, že dávám život někomu jinému a ztotožnit se na těch několik hodin s jiným člověkem. A o to jsem se vždy snažila. Nejít na prkna nebo před kameru za „sebe“.

Objevila jste se také ve filmech jako Konec starých časů, Obecná škola, Kráva, Duše jako kaviár, Saxana - veletrh strašidel, Pohádkář, Jan Palach …) Také v populárních seriálech – Ulice, Vyprávěj, Ordinace v Růžové zahradě, Expozitura, Modrý kód. Také jste hrála v zahraničních filmech – Medium, Casanova, Mladý Mussolini, Indiana Jones, The Raggedy Rawney, Poslední rytíři … Jak jste se dostala do zahraničních filmových produkcí? Jak vás to herecky obohatilo?

Do zahraničních filmů jsem se dostala díky FS Barrandov – hereckému rejstříku a jiných castingových agentur. Jsem za to velmi vděčná – potkala jsem se s osobnostmi jako Louise Fletcher, Mylene Farmer, M. Owen, Giorgio Caputo, Bob Hoskins a dalšími. Práce se zahraničními produkcemi je fascinující. Nikdy mi nedali najevo, že jsem „jen do počtu“, váží si každého. Péče o herce je unikátní. I malá role je důležitá!

Velice bohatá je vaše dabingová práce a nadabovala jste přes 150 rolí. Jak jste se k dabingu dostala? Co vás na něm stále baví? A jaké role ráda dabujete?

Do světa „dabingu“ mě uvedl režisér Zdeněk Štěpán a tento obor herectví mě velmi zaujal. Tato disciplína je velmi náročná – ztotožnit se s postavou, ale i respektovat původního herce. Obraz, sluchátka, text – to vše sledovat a nepokazit. Je mi velmi líto, že dnes se moc spěchá – (je málo času si s rolí pohrát, pochopit situace, psychologii nejen postavy, ale celého snímku) – vždyť čas jsou peníze, a hlavně nějak ubývá skvělých režisérů. Je velký rozdíl v přístupu v různých studiích. Čeští „režiséři“ mě obsazují především díky mé fyziognomii – podobnost s původní herečkou. Zahraniční zadavatel požaduje hlasový casting.

Pravidelně jste zasedala v předsednictví poroty udělující Cenu Františka Filipovského za dabing a v roce 2010 jste zavedla Cenu diváků. Co vás k tomu vedlo?

Za mého předsednictví v odborné porotě Cen F. Filipovského jsme prosadili Cenu diváků pod záštitou společnosti Intergram. Dlouho jsem uvažovala, že by měl mít možnost vyjádřit svůj názor i divák. Diváci měli možnost hlasovat na stránkách Dabingfóra. Naposledy se tak stalo za rok 2020. Zdali bude tato cena ještě někdy obnovena, není jasné. Také se nám v roce 2011 podařilo zrealizovat „Dětskou cenu“ za mimořádný herecký výkon „Kouzelný prsten“- jejím garantem – Ondřej Kepka a Prezidium Herecké asociace. Tato cena může a nemusí být udělena. Některé dětské výkony jsou opravdu ocenění hodné.

V letech 2009–2017 jste působila jako pedagožka na Mezinárodní konzervatoři v Praze. Čím vás tato pracovní zkušenost obohatila? Zahrála jste si někdy se svými bývalými studenty?

Vzdělávání nových hereckých kolegů mě do jisté doby velmi bavilo. Kladla jsem především velký důraz na češtinu a smysl textu!! Ať šlo o činoherce či zpěváky. Učila jsem nejen na Oddělení Hereckém, ale i na Rockovém a Klasického zpěvu. Bohužel se dnes především díky angličtině Český jazyk velmi zanedbává. Frázuje a intonuje se nečesky, a to mě štve. Vždyť čeština je tak krásná a pánové Werich, Čapek, Horníček, Lukavský a další by se opravdu neradovali. Škoda! Chápu, že vývoj nezastavíš, ale aspoň na divadle (pokud se jedná o „klasiku“), ve sdělovacích prostředcích a třeba i u dobrých představitelů naší země by se přece čeština mohla udržet. Podmínky na MKP mě ale po letech zcela vyčerpaly a nesplňovaly moje představy a hodnotné práci. Proto jsem smlouvy neobnovila a raději (opravdu velmi ráda) pracuji individuálně se zájemci z jakéhokoliv okruhu – adepti herectví, influenceři, tiskoví mluvčí, zpěváci i cizinci toužící se naučit správně česky. Každý potřebuje jiný přístup a postup.

Se svými studenty jsem se zatím na jevišti ani před kamerou či mikrofonem nesetkala. Ale věřím, že není všem dnům konec.

Vyzkoušela jste si také práci produkční a také asistentky režie. Jaká to byla pro vás zkušenost? Co vám to dalo?

I tyto další profese mě velmi obohatily. Zkusit si práci s kolegy i z druhé strany. A tak se mi aspoň za mé produkční éry v několika dabingových studiích podařilo hodně kolegů obsadit a hlavně pochopit, co vše mají profese, stojící na druhé straně společného výsledku, na svých bedrech a jak jim kolikrát někteří herečtí kolegové mohou komplikovat život.

Alice Šnirychová:

• Narodila se 16. 2. 1957 v Olomouci.
• Vystudovala Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích a herectví na DAMU v Praze.
• V letech 1977–2002 používala jméno Alice Dvořáková
• Je matkou dcery a syna.

Zdroj foto: archiv Alice Šnirychové