Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Již v dětství ji bavily knížky a hodně četla, a protože ji vždycky zajímaly lidské příběhy, a taky chtěla pomáhat lidem, vystudovala psychologii, která je, jak sama říká, krásná a zajímavá věda. Je autorkou řady populárně naučných článků a od roku 2015 také autorkou knížek pro děti. Začalo to Pirátem jménem Šampaňský, která má i svou audio verzi. Kromě knížek pro děti píše Petra Štarková rovněž sci-fi povídky a v roce 2024 by jí měl vyjít román pro dospělé.

V prvním třídě základní školy jste si začala psát deník a první příběhy jste napsala v době 10 až 12 let během svého pobytu v nemocnici. Pamatujete si, o čem byly a co vás ještě kromě psaní bavilo?

Myslím, že to psaní deníku v šesti letech vydrželo zhruba jedno odpoledne. Pokud si vybavuju, měla jsem tehdy silný zážitek s návštěvou zubaře. V nemocnici, kde jsme se s dalšími dětmi bavili tím, že jsme vymýšleli příběhy, které napsané kolovaly po oddělení, myslím největší úspěchy slavila hororová verze Červené Karkulky (která ostatně sama o sobě asi původně bývala spíš hororem než příběhem pro malé děti). A jinak – kromě psaní mě bavilo všechno to, co tehdejší děti: bývali jsme celá odpoledne venku, léta jsme trávili na koupalištích a zimy na kopci, kde se sáňkovalo. Ale už tehdy mě bavily knížky, pamatuju si, že jsem hodně četla.

Co vás přivedlo ke studiu psychologie?

Vždycky mě zajímaly lidské příběhy, a taky jsem chtěla pomáhat lidem. Postupně mě začalo fascinovat poznávání hlubin lidské psychiky, zdrojů motivace, objevování síly, která dokáže dát lidem impuls ke změně nebo ke zlepšení situace. To bylo asi tak to hlavní. A taky samozřejmě vždycky tvrdím, že jsem nutně potřebovala vysokou školu, na které není matematika. Na druhé straně jsem se tam naučila statistiku a potom léta zpracovávala statistiky hovorů, problémů a typů klientů pro linku důvěry. Ale ten zájem, řekla bych, trvá – jinak bych jako psycholožka nemohla pracovat. Psychologie je krásná a zajímavá věda. Myslím si, že by se měla ve školách více učit, protože její znalosti můžou přímo ovlivnit kvalitu života, což se o některých dalších předmětech, které jsou součástí povinné školní docházky, dá říct jen stěží. Mimo jiné i proto jsem napsala knížku o psychologii určenou přímo dětem. Jmenuje se Jak to chodí v lidské hlavě.

Jako psycholožka jste působila v pedagogicko-psychologické poradně, v ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež, také na lince důvěry. Dnes máte soukromou praxi a působíte i jako soudní znalkyně v oboru psychologie. Čím vás práce psychologa naplňuje? Je to ta možnost pomoci dětem a dospívajícím s jejich problémy?

Nepracovala jsem vždycky jenom s dětmi nebo dospívajícími, prakticky od začátku jsem fungovala jako psycholožka i pro rodiče, pedagogy a personál. Vlastně i teď jsou mými klienty dospělí a děti tak zhruba napůl. Ono to často i souvisí – mnohdy má třeba dítě problém, protože dospělí si nerozumí, nebo mají nějaké potíže oni sami. A naopak, rodiče výchovně náročných dětí sami trpí tím, že jejich děti mají své problémy.

Jste autorkou řady populárně naučných článků. Za to, že jste začala psát pro děti, může vlastně váš syn, který vám jednou řekl: „Mami, a když ty pořád píšeš, proč nenapíšeš něco pro děti?“ A syn si vybral, že by chtěl knížku o pirátovi. A v roce 2015 jste se představila jako spisovatelka knížkou věnovanou těm nejmenším Pirát jménem Šampaňský. A knížka se dostala do katalogu Nejlepší knihy dětem. Byla to dobrá volba, že jste se rozhodla pro psaní knížek pro děti?

Já jsem se dopředu nijak vědomě nerozhodla, že budu psát především pro děti. Prostě to nějak vyplynulo ze situace. Po dokončení knížky Pirát jménem Šampaňský jsem si chtěla splnit sen a napsat knížku o psychologii, určenou přímo dětem. Což se mi podařilo – vyšla už o rok později. Pak přišla dohoda s nakladatelstvím Pasparta o spoluvytváření knižní řady Má to háček, ke které se později přidal Albatros. No, a vzhledem k tomu, že já víc jak jednu knihu ročně obvykle napsat a vydat nestihnu, jsem se stala autorkou pouze dětských knížek. Ale to se možná změní už příští rok: k vydání připravujeme s nakladatelstvím Motto můj první román pro dospělé.

Při psaní příběhů hodně čerpáte ze svých zkušeností a inspiruje vás často to, co se děje kolem. Připravujete nový příběh?

Připravuju vždycky několik nových příběhů. Jenom některým z těch příběhů se stává, že na ně třeba roky nesáhnu. Zrovna teď je kromě knížky, u které probíhají korektury (ten první román pro dospělé) a příběhu pro děti ve formě pracovních listů nejblíž k dokončení příběh pro dospívající nebo starší děti o složitostech života v patchworkové rodině. Inspirují mě k jejímu psaní příběhy, které slýchám ve své soudně-znalecké praxi při řešení úskalí porozvodové péče. A pak taky mám „v šuplíku“ ještě jeden rukopis, který svého nakladatele zatím teprve hledá.

Vaše knížky byly také přeloženy a jen Bibu si možno přečíst ve španělštině, italštině, francouzštině a angličtině. Sbírka sci-fi povídek Seif vyšla ve francouzštině. Jako audioknihy vyšly – sbírka fantasy povídek Odkaz zpovědníka z Loudunu a sci-fi povídky Seif a obě načetl Vojta Hamerský. Dětskou knížku Pirát jménem Šampaňský načetl Otakar Sovina. Jak jste spokojená s jejich audio verzí? Neuvažujete, že byste některou ze svých knížek načetla sama?

Myslím, že načítat audioknihy by měli lidé, kteří to umí a rozumí tomu. Stejně jako kdyby prošlo zfilmování některé z mých knížek, nepředpokládám, že sama budu psát scénář nebo hrát hlavní roli. Namlouvání knížek do audio podoby je samostatný umělecký obor, má nějaké své zásady, pravidla své know-how, která já neovládám. Jsem ráda za své narátory a myslím, že jsem u všech svých knížek měla štěstí na to, že se povedlo převést je do zvukové podoby tak, že se to čtenářům líbí a hodnotí to kladně.

Čím je pro vás psaní? Je to spíše koníček nebo více práce?

To se nedá takhle rozdělit. Píšu ráda, ostatně jinak bych to nemohla dělat. Zároveň ale, pokud mám napsat knížku, která jednak bude vydána nějakým větším nakladatelstvím, jednak bude dobrá, něco těm čtenářům dokáže dát, tak musím psaní pojímat profesionálně. Psaní je zároveň životní styl – myslím, že většina autorů prostě nedokáže dlouhodobě nepsat.

V dětství jste ráda četla knížky Valji Stýblové, Vojtěcha Steklače, hodně vás ovlivnila pětidílná série Řídících Márinka, kterou napsala Marie Wagnerová Černá pod mužským pseudonymem Felix Háj. Co ráda čtete dnes? Sledujete dětskou literární tvorbu?

Literární tvorbu pro děti samozřejmě sleduji, ale přiznám se, že spíš, než že bych všechny ty nové knížky v poslední době četla, se k nim dostávám tak, že komunikuju s jejich autory a autorkami. Vídáme se na akcích, literárních festivalech, přednáškách a besedách, v lepším případě i na nějakém tom předávání knižních cen. Hodně se seznamujeme, komunikujeme spolu, vyměňujeme si zkušenosti, náměty, a o spoustě věcí spolu diskutujeme. Myslím si, že tahleta společenství spisovatelů jsou velmi důležitá – že právě tohle vytváří tu literární scénu jako takovou. Dalším prostorem, kde se můžeme setkávat je samozřejmě internet – mj. mám internetovou skupinu Čteme a píšeme knihy, která slouží k tomu, aby se mohli potkávat spisovatelé jednak mezi sebou a také se svými čtenáři a fanoušky.

Pokud jde o moje čtenářství, je to trochu složitější. Dřív jsem hodně četla, většinu takové té notoricky známé klasické literatury jsem přečetla už někdy během studia střední školy, takže potom už jsem vyhledávala spíš méně známe spisovatele. Kuriózní je, že zhruba v době, kdy jsem začala psát s vidinou vydávání, jsem přestala knížky číst. Nedá se říct, že úplně, sem tam si nějaký dobrý příběh přečtu, ale už roky nejsem takovým tím klasickým čtenářem jako dřív, který musí mít neustále v nočním stolku rozečtenou knihu a po pár dnech ji vyměňuje za jinou – to už takhle prostě není. Nejsem si sama jistá, čím přesně to je. Možná těch příběhů člověk dokáže nosit hlavě prostě jen určité množství a u mne s tím, jak přibývalo klientů a spolu s tím, jak rostly moje děti i jak přibývalo mých vydaných knih, jich už bylo prostě hodně. Ale nepopírám, že tam můžou být i jiné vlivy.

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

No, to je otázka, čemu přesně se říká volno. Když nepracuju, nepíšu, a nevěnuju se rodině, tak občas přednáším, dělám besedy nebo řeším další záležitosti spojené s knihami. Ráda se setkávám s lidmi, jezdím na fantasy akce a na knižní festivaly. Mám ráda i sport – z toho nejčastěji asi dělám D-Yogi Fly a bruslím. Jo, a taky ráda hraju počítačové hry a sleduju seriály.

Petra Štarková (1975):

• Vystudovala psychologii na FF Univerzity Palackého v Olomouci (Mgr.). Působí jako psycholožka v Brně, kde má soukromou praxi.
• Knihy – Pirát jménem Šampaňský, Jak to chodí v lidské hlavě (nominace na cenu Zlatá stuha), Lukáš a profesor Neptun, Můj brácha Tornádo, Pravidla skutečných ninjů, Bibu, Jak se dostal z maléru: Občanskoprávní průvodce pro děti od 8 let, Největší nemehlo pod sluncem. Sbírky povídek – SEIF, Odkaz zpovědníka z Loudunu, Morituri te maturitas, Návrat vlkodlaků.

Více informací na: www.petrastarkova.cz.

Foto: archiv Petra Štarková