Kultura21.cz

Violoncellistka a spisovatelka jsou dvě profese Zuzany Dostálové, členky Českého národního symfonického orchestru, podle které má hudba velmi blízko k literatuře. Letos se na knižních pultech objevila její další kniha Tichý nájemník.

Vyrůstala jste v uměleckém prostředí. Tatínek Zeno Dostál byl filmový režisér, scénárista a spisovatel. A vy jako malá holčička jste psala básničky a krátké povídky, které jste si ukládala do šuplíku. O čem jste psala? A co vás ještě bavilo?

Ano, psala jsem básničky a krátké povídky, a dokonce jsem psala i detektivky. Dodnes se tomu divím, protože tento žánr jde mimo mě, navíc jsem byla jako dítě dost bázlivá, měla jsem respekt ze tmy a docela neblaze jsem snášela samotu. Verše byly takovým mým vysvobozením z reálného světa. Pohybovala jsem se na hraně virtuálních fantazií, hodně zde figurovala láska a příroda. A hlavně, básničky se mi musely vždycky rýmovat. Neexistovalo, aby nějaké slovo vyčnívalo, aby neměla sloka rytmus. To mi určitě zůstalo. V textech to považuji za to nejdůležitější. Co mě ještě bavilo? Hodně jsem cvičila na violoncello a dost kreslila. Nejdřív tužka, pak uhel a nakonec olej. Můj dědeček byl mimo jiné malíř a zbyla mi po něm celá malířská výbava, stojan, palety, štětce, terpentýn a několik metrů plátna. Učila jsem se je napínat na rámy. Bavilo mě ale i pročítat tatínkovy scénáře, představovala jsem si, jak by scény vypadaly, kdyby se rozpohybovaly, a toužila natočit svůj vlastní film.

Foto: Marta Nováková

V šesti letech jste začala hrát na housle a o rok později na violoncello. Čím vás tento hudební nástroj tak zaujal, že jste hru na něj studovala nejen na Pražské konzervatoři, ale také na Hudební fakultě JAMU v Brně?

Mám dvě sestry, jedna dostala pod bradu housle, druhou posadili ke klavíru a na mě zbylo violoncello. Vlastně se to nabízelo. Sice jsem byla nejmladší a nejmenší a dostala největší nástroj, ale vzniklo tak sesterské trio, které se stalo v té době raritou. Jezdily jsme po soutěžích a chodily na koncerty podobného, již vyzrálého smyčcového tria bratří Kaňků. Je pravda, že jsem na své první cello čekala rok, nebylo bohužel na skladě, a tak jsem vyplnila čas hrou na housle. Přiznávám tedy, že jsem si cello sama nevybrala. Teď bych ale neměnila.
Jako violoncellistka jste hrála v Agon Orchestra, Why No Patterns a od roku 1996 jste členkou Českého národního symfonického orchestru. Jaké to je být součástí velkého orchestru?

Mám to štěstí, že jsem v životě dostala příležitost hrát stabilně jak v komorním, tak symfonickém orchestru. Obě tělesa nabízejí jiný umělecký záměr, jiný repertoár, jiný zvuk a trochu jiný přístup. Být součástí velkého orchestru znamená podílet se na interpretaci velkolepých děl, setkávat se se skvělými sólisty a dirigenty. To přesně poskytuje Český národní symfonický orchestr. Nadto se tento orchestr věnuje i jazzové a filmové hudbě. Má neuvěřitelně široký a barevný repertoár. V příštím roce například přiveze do Prahy vynikajícího dirigenta Richarda Balcomba, se kterým v Obecním domě odehrajeme hudbu amerického skladatele, klavíristy a aranžéra Burta Bacharacha na koncertě Burt Bacharach Night. Těším se ale i na legendární projekt Hollywood Night, který proběhne pod taktovkou úžasného dirigenta Chrise Egana. Pokud se ohlédnu do nedávné minulosti, dostala jsem příležitost od Jana Hasenöhrla, ředitele ČNSO, předvést svůj román Soběstačný v projektu Listováni Lukáše Hejlíka na festivalu Prague Proms. I to je důkaz toho, jaký má tento orchestr žánrový rozsah.

Psaní jste ale úplně neopustila a stalo se vaší další profesí. Nejdříve jste v roce 2014 na Facebooku založila skupinu Povídky ze zdi. Co vás k tomu vedlo?

Myslím, že kdekdo si v dětství psal básničky do šuplíku, nebyla jsem výjimka. Kolem mých osmnáctin jsem ale přestala. Napsala jsem ještě později několik hudebních textů, což mě neskutečně baví, a plně se věnovala už jen hudební kariéře. Znovu jsem objevila chuť psát až s Povídkami ze zdi. Mohly za to sociální sítě, konkrétně Facebook. Napadlo mě ho využít ke společné tvorbě. Založila jsem projekt, kde se psaly povídky a jiné literární útvary formou štafety. Oslovovala jsem spisovatele, básníky, dokumentaristy, novináře, zkrátka tvůrčí osobnosti. Pořádala jsem veřejná čtení a doprovázela naše povídky na violoncello. Vzniklo jich přes padesát a podílelo se na nich několik desítek autorů. Dokonce jsem si vysloužila přezdívku „buditelka“, což bylo pro mě úsměvné, neměla jsem ještě žádné svoje ucelené texty. V hlavě se mi ale rodila moje první kniha.

Dva roky nato jste debutovala autobiografickou novelou Proč všichni odcházejí. A následují další – Hodinky od Ašera, Soběstačný, Karneval zvířat a letos vám vyšla kniha Tichý nájemník, v níž se věnujete tématu sebepoškozování. Podle čeho se rozhodujete, jaké téma ve svých knihách zpracujete? Jednou jste řekla, že sledujete z povzdáli všechno, co se kolem vás děje. Připravujete něco nového? Pokud ano, můžete načrtnout, o čem příběh bude?

Náměty ke mně chodí samy. A neustále budu opakovat, že dnešní doba jich nabízí nepřeberné množství. Nemusíme prožívat válku, ani období temna. I naše doba přináší témata a problémy, které společnost drtí, jen jsou jaksi pod povrchem. Lidem ztěžují život, dětem ničí dětství. To, že se veřejně neřeší, nebo jen minimálně, neznamená, že se samy vytratí. Naopak, mám za to, že jejich prohlubování jednou přinese velký společenský problém. Ano, pracuji na něčem novém, zatím bych nerada prozrazovala, snad jen to, že děj se odehrává opět v současnosti a má nakročeno do jiného uměleckého žánru.

Kromě samostatných děl, jste také spoluautorkou knihy Johana, kterou jste napsala s Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou. Jak ke spolupráci došlo? A jak se vám společná kniha psala?

Naše společná kniha Johana byla přirozeným vyústěním z projektu Povídky ze zdi. Čtenáři už nechtěli číst povídky jen na Facebooku, chtěli i papírovou podobu. A i já o tom přemýšlela. A protože se mi s Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou skvěle spolupracovalo, vybrala jsem si právě je pro knihu Johana. Dodržely jsme stejný koncept, každá napsala určitý počet normostran a předala příběh beze slova druhé. Já jsem jako vždy začínala. Měla jsem u Pavly a Aleny absolutní jistotu, že text nebude nadřazen jejich egu. Štafetové psaní je totiž o splynutí.

Jste violoncellistka a spisovatelka. A jak sama říkáte: „Hudba má velmi blízko k literatuře.“ Takže se vám obě profese doplňují a v každé nacházíte něco, co ta druhá nemá?

Ano, obě umělecké formy jsou si blízké. Nehledám něco, co ta druhá nemá, mám je natolik propojené, že nemohu ani bez jedné existovat. Myslím, že je to tak i v běžném životě. Vždyť i naše řeč, která se skládá ze slov, má určitou melodii a rytmus, dokonce i intonaci. To všechno propojuje celkovou srozumitelnost. Vypadá to složitě, ale je to vlastně docela jednoduché. Nechat text přirozeně plynout, rezonovat a dýchat.

Díky své profesi hudebnice hodně cestujete po světě a také tam píšete a knihy – Hodinky od Ašera jste dopsala v Norsku a Soběstačného v Krakově. A jaká jste čtenářka a jakou hudbu máte ráda jako posluchačka?

Byla jsem velká čtenářka, ale od té chvíle, co jsem se rozepsala, moje hromádka knih na stole roste. Když mám čas, přečtu si knihy na doporučení nebo knížky mých kolegů a kamarádů. Co se týká hudby, můj hudební vkus je hodně rozkročený, neškatulkuji, baví mě široké spektrum žánrů, a buď mě hudba zaujme, nebo ji přenechám jiným. Moje playlisty jsou zaplněny rockem, popem, jazzem, trip hopem, R&B, ale samozřejmě i klasickou hudbou. Je něco krásnějšího, než druhá věta ze Symfonie d moll Césara Francka? Franck ji dokončil v roce 1888, a kdyby ji někdo zkomponoval teď, byla by stejně nadčasová.

A co volný čas, jak jej ráda trávíte?

Vezmu si počítač a jdu pěšky do pár kilometrů vzdálené kavárny. Dokud nemám v nohách alespoň pět kilometrů, tak se nezastavím. Potom si sednu, objednám kávu a píšu. Večer jdu odehrát koncert. Umím ale také nic nedělat, i to je důležité. Jenom ležet a poslouchat hudbu. Psaní i hra na hudební nástroj je dřina, ale čím dál víc se ztotožňuji se slovy čínského filozofa Konfucia: „Zvolte si práci, kterou milujete, a už nikdy v životě nebudete muset pracovat.“

Foto: Anastasija Andreevna

Zuzana Dostálová:

• Narodila se 14. 6. 1976 v Praze jako dcera filmového režiséra, scénáristy a spisovatele Zena Dostála (1934 – 1996).
• Vystudovala hru na violoncello na Pražské konzervatoři a brněnské JAMU.
• Od roku 1996 je členkou Českého národního symfonického orchestru.
• Knihy – Proč všichni odcházejí (2016), Hodinky od Ašera (2018), Soběstačný (2020), Karneval zvířat (2023), Tichý nájemník (2025).

Foto: pokud není uvedeno jinak, tak archiv Zuzany Dostálové