Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Audioknihu BABIČKA POZDRAVUJE A OMLOUVÁ SE od Fredrika Backmana, autora celosvětově úspěšného románu MUŽ JMÉNEM OVE, načetla Valerie Zawadská. Hravé, jímavé a humorné vyprávění líčí neobyčejný vztah babičky a vnučky, ale také ukazuje, že i zdánlivě banální věci a všední osoby v našem okolí skrývají svůj vlastní velký příběh. Jak probíhá takové natáčení a jaká úskalí jsou s interpretací spojena, prozrazuje herečka v následujícím rozhovoru.

Jak se vám celý příběh babičky a její vnučky líbí?
Líbí se mi to ohromně a neskutečně. Když mi to režisér minulý týden předával, řekla jsem si – vyspím se na to a až zítra se do toho vrhnu. Ráno v 8 hodin 5 minut jsem si v klidu sedla ke kafíčku a ve 12 hodin 5 minut jsem dočetla. Mezitím jsem plakala miliónkrát, protože je to tak dojemné, tak citově zabarvené, tak úžasně napsané, že… jsem chtěla být ta malá holčička. Je to nesdělitelný pocit a opravdu nádherný text.

Příběh vypráví vypravěč a důležitou roli v něm má právě babička, nicméně často se na události dívá očima její vnučky. Takže jste nakonec tou malou holčičkou opravdu musela být. Jak se vám to dařilo?
Jeden můj kolega vždycky v divadle říkával: Citem – máš-li. Hraj tak divadlo, funguj tak na jevišti, prostě existuj. A tohle vyjádření se mi hrozně líbí, protože jinak k tomu ani přistupovat nelze. Není to tak, že bychom si s režisérem vymýšleli a nějak to složitě barvili: teď mluví holčička, teď mluví Britt-Marie nebo někdo další. Ten projev je trošku utlumen, ale stejně se člověk po té dlouhé a náročné přípravě do těch postav nějak ponoří. Protože ví, že Britt-Marie má spíš uštěpačnou polohu hlasu, maminka je hrozně milá, babička je osobitá… Ovšem pak je potřeba hovořit také za Alfa, nebo Vlčí srdce, nebo tu za chudinku paní „černou sukni“.

A jaká je tedy ta zmíněná příprava?
Vzpomínám si, když jsem před lety začínala v Českém rozhlasu, měla jsem to štěstí, že jsem seděla ve studiu a natáčela vedle barda – Pepíka Somra. Tak jsem mu koukla do textu a on tam měl všelijaké kličky a čárky. Úplně jsem se lekla, že takhle důkladně já připravená nejsem. Nebo Alfréd Strejček, ten byl v tomhle úplně dokonalý. Vůbec jsem nechápala, jak se v tom počmáraném papíru může vyznat. Až mi došlo, že každý máme nějaký vlastní přístup, každý herec se připravuje jinak. Třeba já si jen občas dělám nějaké spojovací čárečky, vykřičníky, uvozovky a podobně. Ale většinou moje příprava spočívá v tom, že čtu: znovu a znovu a znovu a znovu. Maximálně si po straně poznamenám pocit, jaký zrovna v dané pasáži vnímám.

Kolikrát tedy text nakonec přečtete?
Než jsme začali točit, tak jsem tenhle román přečetla třikrát. A ještě si to každé dopoledne před odpoledním natáčením připomínám dalším čtením.

A co mimo pracovních textů čtete ve volném čase?
Já čtu ráda. V tom příběhu Babička pozdravuje a omlouvá se je nádherná pasáž o zmiňované „černé sukni“, kdy za ní Elsa přijde do ordinace a je vyděšena tím kvantem knížek, které tam má, když by se všechny vešly do čtečky. A ta paní jí krásně vysvětluje, že má ráda knihy. Že je ráda drží v ruce a ráda si jimi listuje. To je nezaměnitelný pocit, který je důležitý i pro mě. Čtu všechno. Vzhledem k chystanému pořadu jsem teď četla o Edith Piaf, pak mi na nočním stolku leží Malý princ kvůli divadlu. Pak se mi na chalupě povaluje tuna knížek po kamarádce, která se provdala do Anglie a nechala tady svou knihovnu, kterou mi věnovala – což je nádhera. Takže detektivky, historické romány, naučná literatura, všechno. Co nesmí chybět, je poezie. Skácel, Mikulášek, Cvetajevová, Seifert…  K letošním Vánocům jsem dostala dvě krásné detektivky – Joa Nesbøho a Agátu Christie. Po svátcích jsem pak měla čtyři dny volno a hned jsem přečetla čtyři knihy, které měly každá kolem šesti set stránek. Já jsem totiž opravdu vášnivý čtenář.

Často čtete v rozhlase, nebo ztvárňujete různé role v dramatizacích, zkusila jste si dokonce i part mimozemské kněžky v audioknize MYCELIUM: Jantarové oči. Je to ale poprvé, co čtete celou audioknihu sama?
V tomhle je to pro mě premiéra, přestože vlastně bydlím nedaleko studia vydavatelství OneHotBook. Poprvé jsem ale dostala možnost číst úplně sama celou audioknihu. Navíc s vynikajícím režisérem Michalem Burešem, i se skvělým zvukařem a ještě k tomu s takhle úžasným textem.

V čem je to náročnější, než jednotlivé role?
Teď budu neskromně tvrdit, že to pro mě není náročné, i když je. Ale právě proto, že je to tak krásná knížka, tak to pro mě vlastně náročné není. Ale samozřejmě to náročné je, protože jde o velké kvantum textu, které se musí vstřebat a vložit do mozku tak, aby to všecko fungovalo.

A jak se vám líbila postava samotné titulní babičky?
Řeknu to jednou větou: Chtěla bych být takovou babičkou!

Valérie Zawadská (*1958)
Po maturitě získala angažmá v Severomoravském divadle v Šumperku jako elév, o rok později nastoupila na DAMU v Praze. Následovala divadelní angažmá v Západočeském divadle v Chebu (1982-1986) a v Městských divadlech pražských (1986-1993). Od 90. let je na volné noze, hostuje v několika divadlech a kromě filmu či televize se věnuje též práci pro rozhlas. Hrála téměř v šedesáti filmech, inscenacích a seriálech, ale popularitu jí získal zejména dabing, za který obdržela několik ocenění TýTý i Cen Františka Filipovského. Pro vydavatelství OneHotBook se již zhostila také role mimozemské kněžky v audioknize Mycelium: Jantarové oči (2014).

Foto: Robert Tichý
www.onehotbook.cz