Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Líbí se mi okamžik, kdy mě nějaký nápad naprosto ovládne, a já mám pocit, že mě příběh pohltil a skutečně jím žiji,“ říká spisovatelka Jarmila Stráníková, jejíž třetí kniha, hororový román Meluzína se letos objevil na knižních pultech.

Narodila jste se v Jeseníku a dětství jste prožila na Moravě a ve Slezsku. Jak vzpomínáte na období svého dětství? Co vás bavilo a čím jste chtěla být?

Na dětství mám vzpomínky dobré i špatné, jako asi každý a opravdová odpověď by vydala minimálně na jednu knihu. Co se týče představ o mém budoucím uplatnění v životě, tam jsem asi vždy velice tápala. Ráda jsem vymýšlela a psala příběhy, malovala, tvořila, tancovala a zpívala. Jenomže jsem si neuměla představit, že by se něco z toho dalo proměnit na nějaké reálné zaměstnání.

Vaše první „šuplíková díla“ jste napsala již v dětském věku. O čem jste psala a máte je ještě?

Ano i ne. Něco jsem si schovala a do teď mě mrzí, že jsem některé své výtvory ještě jako dítě vyhodila, protože jsem si myslela, že nejsou dost dobré. Byla by to hezká památka. Něco málo mi ale zůstalo. Vždycky jsem měla tendenci stále dokolečka zdokonalovat jeden jediný nápad. Přibližně ve svých dvanácti letech jsem se inspirovala svou oblíbenou pohádkou Pocahontas a přišla s vlastním indiánským dobrodružstvím. Pořád jsem přepisovala, vylepšovala, rozšiřovala. Tvořila jsem vlastní knihu včetně titulní stránky tak, jak to jen dítě může zvládnout. Sama jsem si příběh ilustrovala. Teprve kolem patnáctého roku jsem se přesměrovala na upíry, anebo například záhady okolo Bermudského trojúhelníku. Má pozornost v té době ale neustále skákala z jednoho nápadu na druhý, a tak jsem nikdy nic nedokončila.

„Toužila jsem zažít skutečná dobrodružství, a protože mi můj život přišel obyčejný a nenacházela jsem v něm uspokojení, začala jsem si ta dobrodružství vymýšlet sama.“ A tak jste začala psát. Našla jste v psaní to, co jste hledala? Co vás na psaní baví?

Myslím, že jsem našla víc, než jsem čekala. Netušila jsem, že mé příběhy nakonec skončí na policích knihkupectví. A co mě na tom všem baví? Já vlastně ani nevím, jak to pojmenovat. Líbí se mi okamžik, kdy mě nějaký nápad naprosto ovládne, a já mám pocit, že mě příběh pohltil a skutečně jím žiji.

V dobrodružném románu Ve stínu války jste se inspirovala nejen historickými událostmi, ale i tajemnou pověstí, která krajem koluje, odehrávajícími se v Javorníku ve Slezsku za třicetileté války. Ve druhém románu Balada pro Emily jste děj zasadila do období po skončení druhé světové války do Sudet, kde dochází k násilnostem při odsunu Němců. A letos vám vyšel hororově laděný román Meluzína. Děj se odehrává ve starém, zašlém domě, v něž straší, patřícímu prokletému rodu Berglových, který si koupí nová majitelka Monika a zažívá věci, které nepředpokládala ani v nejdivočejších snech. Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát? Kde nacházíte inspiraci?

To je těžké říct. Většinou mě inspirují příběhy. U knihy Ve stínu války to byla pověst o sedlákovi Rischerovi a jeho zradě. Přemýšlela jsem, jak se to mohlo stát doopravdy a bez pohádkových bytostí. U Balady pro Emily šlo hned o několik opravdu těžkých životních osudů, které ve mně zažehly jiskřičku zájmu a jakmile jsem nad příběhem začala přemýšlet více do hloubky, už to nešlo zastavit. A Meluzína? Tam prostě přišel nápad a ten jsem rozvíjela tak dlouho, dokud nebyla kniha na světě. Pro opravdovou inspiraci je potřeba naslouchat lidem kolem sebe a pozorně se dívat.

V jednom rozhovoru jste řekla, že máte rozpracované mysteriózní fantasy inspirované slovanskou mytologii Tajemství Alatyru. Kdy se na ni můžou čtenáři těšit?

To bych také ráda věděla. Ráda bych řekla, že už příští rok, ale bohužel si tím nejsem ani trochu jistá. Je na tom stále spousta práce a ve skutečnosti pořád netuším, zda právě tento příběh nevyjde na dva díly. Každopádně když se nic nepokazí, měla by příští rok vyjít antologie s mou povídkou. Je inspirovaná Divokým odsunem – trochu duchařina, trochu historie a snad i něco k zamyšlení. Zatím, ale nechci prozrazovat více, ať to nezakřiknu.

Říkáte o sobě, že ráda rýmujete. Neuvažujete o tom, že byste napsala sbírku poezie?

Nemyslím si, že bych byla právě tento typ básníka. Moje říkačky a básničky jsou spíše hravé. Ráda je využívám ve svých knihách – písničky, věštby, strašidelné říkačky. Existuje tolik možností. Baví mě hrát si se slovy.

A jaká jste čtenářka? Máte oblíbené autory, žánr, knížku nebo literárního hrdinu?

Ráda čtu, to ano. I když pro všechno psaní mi někdy nezbývá čas. Můj vkus na knihy se hodně měnil. Vyzkoušela jsem spoustu žánrů a každý z nich mi něco dal. Čtu podle chuti a nálady. Kromě nějakých hodně zvrácených krváků a detektivek, které mě tedy netáhnou ani v nejmenším, jsem schopná přelouskat téměř vše. Mojí srdcovkou je ale fantasy (včetně romantasy, nebijte mě) a pak duchařský horor. Z hororu mám moc ráda Kariku (Trhlina, Strach), Klabouchová (Ignis Fatuus), a z fantasy Stehlíková (série Naslouchač), Rowlingová (HP), Anthony Ryan (Píseň krkavce) a mnoho dalších.

Máte ráda mytologii, starověk, mystiku a tajemno. Vykládala jste si taroty, a dokonce jste přišla s vlastním tajemným písmem. Co vás k tomu vedlo?

Vždycky jsem věřila a stále věřím, že existuje něco víc. Smrtí to prostě končit nemůže. Jsem hodně spirituálně založená, dám na intuici a jsem otevřená záhadám kolem nás. A právě díky tomu vlastně i pracuje moje fantazie, která dokáže oplést kdejaké tajemství příběhem. Vším, co v životě dělám (taroty, tajemné písmo, psaní, aj.) se pouze snažím přiblížit onomu příjemně mrazivému neznámu nejen kolem nás ale i ve svém vlastním nitru.

A co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte volný čas?

Někdy mám pocit, že už ani nevím, co to je. Dělám si legraci. Všichni musíme občas odpočívat, jinak bychom velice rychle vyhořeli. Ráda odpočívám u omalovánek pro dospělé. Mám spousty oblíbených autorů jako je například Johanna Basford, Hana Karzlon, Klára Marková, Kerby anebo Koldareva – neuvěřitelně talentovaní lidé. Když mi to ale už vůbec nemyslí, sáhnu spíš po gamepadu. Aktuálně mám rozehrané dvě hry – Witcher a Hogwards Legacy, fantasy je holt moje. A pokud chci odpočívat aktivně, vyrazím se svou chlupatou parťačkou Bellou na procházku do lesa či pracuji na zahradě, nebo se o to aspoň snažím. Žádná velká zahradnice totiž nejsem.

Foto: archiv Jarmily Stráníkové