Kultura21.cz

V říjnu 2026 se stane Česká republika čestným hostem Frankfurtského knižního veletrhu, nejvýznamnějšího světového setkání knižního průmyslu. Při té příležitosti vám v rámci naší spolupráce přinášíme sérii rozhovorů s osobnostmi české literatury – nejen s autorkami a autory, ale i agentkami, agenty či nakladateli.

AI dnes proniká do stále více oborů a knižní svět není výjimkou. Na nedávný workshop, který jsme s právničkou a výzkumnicí Veronikou Macurovou Křížovou na toto téma společně připravili, teď volně navazuje i tento rozhovor. Veronika v něm shrnuje, co může AI nakladatelstvím a autorstvu přinést, kde se naopak otevírají právní, etické i reputační nástrahy, proč je v Česku její využívání zatím spíš opatrné a jak se může role těchto nástrojů v nakladatelské praxi dál vyvíjet.

Veroniko, ve své profesi se specializujete na právo a umělou inteligenci. Jak jste se k tomuto oboru dostala?

Mám mnohaletou zkušenost jako advokátka se zaměřením na právo duševního vlastnictví a ochranu osobnosti. Vždycky mě zajímaly technologie, tvorba, kreativní průmysl a umění. Na UC Berkeley jsem dělala postgraduál z práva a technologií a umělá inteligence tak spojila všechny mé dosavadní profesní i soukromé zájmy. Nyní maximálně čerpám ze svých dosavadních zkušeností a s velkým nadšením nabírám nové, protože tržní, technologický a do určité míry i regulační svět AI se opravdu velmi rychle vyvíjí.

AI se často prezentuje jako cesta k efektivitě. Nemůže to ale ve výsledku znamenat tlak vydávat ještě víc titulů a dál zrychlovat produkci – a tím přispívat k už tak přesycenému knižnímu trhu?

Domnívám se, že tato hrozba existuje. Jsem přesvědčená, že AI lze efektivně, bezpečně a eticky využít ke zjednodušení interních procesů, administrativy a hledání nových cest zejména k mladým čtenářům, jejichž čtenářské zvyky se mění. AI ale přináší nové možnosti i pro přesah knižních příběhů. Je ovšem třeba mít na paměti etické principy a možné právní výzvy, spojené zejména s generativní AI.

Máte povědomí o tom, do jaké míry česká nakladatelství AI v současnosti používají? Co podle vás aktuálně nejvíce brání širšímu využívání AI nástrojů v české nakladatelské praxi?

Ze svých zkušeností mohu říci, že je to malé povědomí, nejasně strukturovaná AI transformace, obavy a finanční důvody. Podle mého názoru je dobré si právě sítem principů zodpovědné AI prohnat možnosti práce s AI, které budou mít skutečný přínos, ať již interní, či pro čtenáře, a poté si s jasně danými pravidly odzkoušet několik pilotních PoC (PoC (Proof of Concept): pilotní ověření proveditelnosti – malý test/prototyp, na kterém se ověří, zda má řešení smysl před širším nasazením) a v osvědčených postupech rozvíjet vybraná konkrétní užití AI, která lze škálovat nebo podle možností postupně doplňovat o další.

Jaké jsou podle vás hlavní přínosy umělé inteligence pro nakladatelství, potažmo autorstvo?

Urychlení a zlepšení dostupnosti výzkumu, zjednodušení administrativy, snížení množství podkladů a dat, se kterými denně pracují. Možnost rychlého odzkoušení různých kreativních konceptů a vizualizace tvůrčích návrhů do představitelné podoby, opět s respektem k tvůrčím profesím, etice a právu.

Na co si při využívání AI dát pozor – ať už jde o právní povinnosti, GDPR, etické zásady nebo reputační rizika?

Na některé věci je skutečně třeba dát si pozor. Vyjmenovala jste několik z nejpodstatnějších oblastí. Já bych dodala už jen zachování osobní tvůrčí integrity a odstupu od AI ve smyslu povědomí o povaze této technologie, tedy nespoléhat na ni nekriticky, chápat, proč se chová určitým způsobem z technických či komerčních důvodů, nevnímat ji jako svébytnou entitu a nenavázat se na konkrétní systém příliš ani emočně, ani profesně.

Jak se v českém právním prostředí posuzuje otázka autorských práv u tvorby s využitím AI? Kdo je v takovém případě považován za autora či autorku?

Stále jde o ne zcela jednoznačnou otázku, kde se setkáte s různými právními názory, mimo jiné i pro složitost, kdy nelze paušálně hodnotit ani všechny typy „děl“, ani postupy práce s AI; různé druhy děl mohou být hodnoceny různě. Ve vztahu k literárním dílům lze vycházet ze známého českého judikátu, který postavil najisto, že autorem díla může být pouze člověk. Zajímavá situace je u děl asistovaných, kdy se i já osobně přikláním k názoru, že za určitých okolností, kdy je prokazatelné, že AI byla využita pouze jako asistenční nástroj a hlavní tvůrčí vklad je lidský a rozpoznatelný ve výsledném díle, šlo by hypoteticky takové dílo považovat za autorské dílo.

Myslíte si, že by nakladatelství měly mít vlastní interní pravidla nebo kodex pro využívání AI? Jaké základní principy by podle vás měl takový dokument obsahovat?

Domnívám se, že by to mohlo přispět k lepší orientaci v práci s AI i transparentnosti inovačních iniciativ vůči veřejnosti, což by mohlo být po mnoha stránkách přínosné. Vytvoření takového kodexu by vyžadovalo hlubší diskusi, zohledňující mnoho aspektů nakladatelské činnosti od práce s autory, přes proces výběru a práce s vybranými díly až po marketing, specifika jednotlivých žánrů, trhů i cílových skupin až po otázky etické, právní a technologické. Základem by měly být principy RAI (RAI (Responsible AI): principy zodpovědného používání umělé inteligence (např. bezpečnost, transparentnost, ochrana soukromí a odpovědnost)),nicméně, jak jsem již uvedla, jednalo by se o komplexní proces.

V jakých oblastech mohou autorky a autoři AI nejlépe využít? (např. marketing, korektury, překlady…)

Částečně jsem odpověděla již výše: výzkum, korektury, sledování konzistentnosti příběhových detailů a logických návazností, možnost vedení dialogu, který podporuje tvůrčí uvažování o tématu, trénování pitchingu, úprava copy pro sociální média, pokud autor pracuje na profesní self-promotion.

V čem se podle vás liší přístup k AI v českém nakladatelském prostředí oproti jiným zahraničním trhům (např. v Evropě nebo ve Spojených státech)?

To je velmi složitá otázka. Nemám k dispozici aktuální studie ze všech těchto trhů, ale obecně lze říct, že na jednu stranu se v USA liší přístup například od Evropy jak k autorskému právu, tak i do značné míry k právu na ochranu osobnosti (right of publicity), na druhou stranu se však obecně trh potýká se stejnými výzvami, které s AI souvisí. Ilustrovat to lze na výzkumu o užívání AI v nakladatelské činnosti, prezentovaném v předběžné podobě na posledním knižním veletrhu ve Frankfurtu, nebo na mimosoudní dohodě ve věci Bartz v. Anthropic. Globálně jsou výzvou právní nejistota, paušální nedůvěra vůči AI a zároveň tržní tlak kombinovaný s excesy při vývoji i užívání AI, které zneužívají práci autorů a potažmo také nezřídka práva nakladatelů. Lze se zamýšlet, zda se jedná o kapitolu, kterou časem nahradí prostředí přiměřeně transparentní a etické.

Když se podíváte pár let dopředu: jakou roli by podle vás AI mohla mít v českém nakladatelském sektoru?

Jistě by mohla uvolnit nakladatelům ruce od administrativní zátěže. Umím si AI představit také v editorské činnosti a přípravných fázích práce s rukopisy. Zajímavou oblastí budou audioknihy a rozšiřování dalších způsobů užití literárních děl. Autentická lidská tvorba by však neměla nikdy ztratit na své hodnotě. Jsem přesvědčená, že autentický obsah bude mít pro čtenáře i budoucí generace nezastupitelnou kulturní, psychologickou i dokumentární hodnotu. Odlišit tento obsah od literatury generované AI bude jedním z největších úkolů, které stojí před námi.

Autorkou rozhovoru je Karolína Tomečková a Veronika Bartošová

Zdroj foto: Czechia 2026

Více informací: www.czechia2026.com