Kultura21.cz

Štěpánka Cimlová (*1987) je influencerka a učitelka s bezmála 20 let praxe ve státních a soukromých vzdělávacích institucích v Česku a v zahraničí. Jako studentka prošla školskými systémy Kanady, USA a Francie. Jako učitelka českou základní školou, střední školou a učilištěm. Učila angličtinu, ekonomiku a informatiku. Jako součást managementu školy působila také na konzervatoři nebo na škole v indických Himálajích, za což byla oceněna audiencí u Dalajlámy. Kromě výuky zároveň přes 10 let pracovala v hudebním managementu a produkci. Vzděláním je manažerka (Vysoká škola ekonomická) a učitelka pro druhý stupeň a střední školy. V současné době provozuje hudební školu, kde vyučuje hru na klavír dle vlastní úspěšné metodiky Barevné klávesy. Na sociálních sítích je známá jako Štěkánka the Učitelka. Jejím tématem je osvěta o právech dětí ve školství a upozorňování na toxické pedagogické jevy.

Ve znamení Nepálu se u vás neslo i letošní léto. Můžete nám na úvod prozradit něco z aktuální cesty?

Letos jsem si libovala, jak už všechno znám, že je nějaký podezřelý klid, a tak jsem se, ač akutní nesportovec, přihlásila na akci s názvem Sportovní himálajská výzva. Aktuální skóre je takové, že jsem při testovací jízdě na motorce skončila ve stoce a rozbila motorku, což se v historii neziskovky prý stalo jenom párkrát, vlastně skoro vůbec. Zítra se chystáme na rafty, Indus je obrovská řeka, lidi se obvykle hodně bojí, ale jediné větší nebezpečí prý je, že člověk uvízne pod převráceným raftem. Nicméně se to prý stalo jenom párkrát, vlastně skoro vůbec. Tak uvidíme.

Tento rozhovor se váže k vaší knize Můj kousek Himálaje, která vyšla v květnu. Jakou z ní máte radost? Jak se jí daří?

Mám z ní radost dvojnásobnou, protože jsem jednak pyšná na to, jak pestrý příběh se nám podařilo dát dohromady, a jednak ráda za to, že se ozývají čtenáři a všechny ty detaily, vtípky a mikropříběhy v knížce objevují. Přijde mi, že v ní každý vidí něco jiného, někoho baví, jak všechno dramaticky prožívám, jiný oceňuje místní reálie, dalšímu sedí můj humor a už máme i první fanoušky romantické linie, což mě fascinuje, protože když se podívám na sebe a hlavně na druhého pana protagonistu, tak se musím smát. Jací my jsme romantičtí hrdinové! Ale když je to sepsané, tak holt asi jsme.

A jaké jsou na knihu ohlasy? Především by mě zajímalo, jak se na ni tvářili lidé, o kterých píšete? Vzali to všichni?

Zdá se, že vzali. Ohlasy jsou většinou takové mile nostalgické. Jak plyne čas, lidi zřejmě zapomněli na různé ponorkové tenze a konflikty ve skupině a knížku berou, alespoň pokud vím, jako hezkou vzpomínku na prožité dobrodružství. Že se někdy odchyluje od reality, respektive, že jsme každý realitu vnímali trochu jinak, bylo jasné dopředu, a tím, jak je knížka upřímná a bytostně moje, tak myslím, že nikoho, kdo mě zná osobně, nijak zásadně nepřekvapí.

Moc se mi líbilo, jak jste si opravdu zakládala na autenticitě a nebála se být naprosto otevřená. Ale nemůžu se nezeptat, neměla jste z toho obavy? Nebála jste se, co na to poté lidé řeknou, nebo že můžete mít nějaké problémy?

Když píšu, myslím na čtenáře, jde mi o to, aby si knížku užili hlavně oni. Myslím také na to, že knížka tu bude několik, možná desítky let, takže ochudit příběh jenom proto, že by se někomu možná trochu šláplo na kuří oko, se mi nechtělo. Zároveň si nemyslím, že bych o někom psala něco vyloženě zlého, respektive jsem to s nikým zle nemyslela. Šlo mi o vykreslení charakterů, situací a pocitů, které si čtenář může představit a může tak dobrodružství prožít s námi. No a když šlo o skutečně citlivé osobní informace, tak jsem je s lidmi samozřejmě konzultovala. Nejvíc zásahů se, celkem předvídatelně, dělalo kolem zmiňované romantické linky, kterou jsme společně přepsali asi dvacetkrát, než jsme se jakžtakž shodli.

Měla jste v tomto ohledu i nějaké brzdy, nějakou vnitřní stopku? Něco, co už jste prozradit nechtěla, co jste věděla, že raději zamlčíte?

Ano, právě zmiňované citlivé osobní nebo rodinné informace, které mi někdo sdělil důvěrně, věci, které se sdílely na večerních svěřovacích kruzích anebo některé mé osobní pocity, které mi přišly natolik švihlé a specifické čistě pro mě, že jsem je vynechala, protože jsem nechtěla čtenáře zahltit nekonstruktivními pitomostmi, které vyplodil můj mozek. Myslím, že stačí, že se jimi zahlcuji sama. Ale cokoliv mi přišlo, že mohou zažívat i ostatní, jakkoliv nepříjemného či trapného, jako strach nebo právě zamilovanost jsem bez okolků sdílela, protože to považuji za lidské a normální. Není se za co stydět a třeba někomu pomůže vědomí, že v tom není sám.

V tomto ohledu mě překvapilo, jak jste se bez okolků věnovala i osobním věcem, například vztahům. Jaké to pro vás bylo, psát o tom, co cítíte? Byla to trochu i terapie?

Bohužel nebyla. Naopak mám pocit, že bych po dopsání knížky terapii potřebovala. Byl to strašně náročný proces. Terapeutickému psaní popravdě po téhle zkušenosti nerozumím, kýžený účinek, asi úleva, nebo nějaké vypořádání se s událostí, se u mě nedostavil. Asi neumím vypnout marketéra v sobě, když vím, že text budou číst další lidé, a že je především pro ně určený. Takže hlavně tvořím srozumitelný a úderný příběh, a když se do toho ještě potřebuji vypořádat s tím, co se skutečně stalo, abych měla nadhled, našla pointy a určila priority, tak to dokáže hlavu slušně zatížit až přetížit.

Více o knize najdete v naší recenzi: Upřímná a zábavná kniha o školách v Himálajích

Jela jste vlastně tehdy do Himálaje s tím, že z těchto pobytů napíšete knihu? Pokud ne, kdy tato myšlenka vznikla?

Poprvé jsem do Himálaje jela už v roce 2012 a knihu jsem neplánovala. Jak jsem ale domů posílala e-maily, zjistila jsem po čase, že si je rodina tiskne a distribuuje po širokém okolí jako nějaký časopis. Když mi pak někdo, koho jsem sotva znala, přes facebook napsal „kdy bude další díl?“, nejdříve jsem se trochu urazila s tím, že přece nejde o žádné díly, ale moje reálná životní dramata, ale velmi rychle mi došlo, že pokud o mém textu takhle lidé uvažují, asi bych ho měla vydat. Tuto první knížku možná znovu vydáme, protože to bude vlastně takový prequel k aktuálnímu příběhu. No a vloni i letos už jsem jela s jasným plánem knížku napsat.

A bylo i něco, co vás na tvorbě knihy odrazovalo? Nebo naopak lákalo? Jak jste se k tomu stavěla?

Měla jsem obrovský iracionální strach, jestli vůbec zvládnu vyplodit potřebné množství stránek, do toho jsem si přivezla tropickou horečku dengue, která mi zatemnila mozek, takže jsem tímto strachem byla paralyzovaná téměř dva měsíce, než jsem sebrala dost síly na to zasednout a během zhruba dvou měsíců ve dne v noci nabouchat celý příběh do počítače. Samozřejmě jsem v půlce zjistila, že toho naopak mám moc, a že budu muset zhruba o polovinu krátit, takže jsem vyškrtala spoustu nedůležitých blbin, které mi připadaly vtipné a přitom až tak vtipné nebyly.

Jak jste na knize Můj kousek Himálaje pracovala? Respektive, co vám dalo nejvíce práce? Dát vše dohromady, vzpomínat, nebo spíše úpravy?

Nejvíce práce mi dala mentální příprava. Měsíc jsem ležela, protože mi bylo špatně, druhý měsíc jsem chodila po lese, desítky kilometrů denně a nechala mozek prostě jen tak běžet a defragmentovat, jak starý disk v počítači. Chroupal a chroupal a po měsíci ze mě vypadl hotový příběh. Dokud nebyl celý hotový v hlavě, tak asi nebylo možné ani začít psát, či co. Měla jsem samozřejmě spoustu textových, obrazových i hlasových poznámek z léta, ale nepoužila jsem z toho překvapivě vůbec nic.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Získejte originální cestopis Můj kousek Himálaje

Můžete našim čtenářům, kteří se ke knize ještě nedostali, popsat nějaký zážitek? Nebo něco pro vás nezapomenutelného?

Největší zážitek byl, když jsme se poněkud neplánovaně vyrazili prozkoumat školu v odlehlé oblasti Nepálu zvané Dolpo. Do vesnice nevede cesta, šli jsme tam tři dny pěšky. Šli jsme z 2 000 m nadmořské výšky do 4 200 m po horské stezce, kde nás míjeli akorát místní obyvatelé, profesionální nosiči a karavany oslíků a koňů se zásobami. Viděli jsme, jak žijí negramotní obyvatelé údolí, jak násilně se chovají ke svým dětem a jak víceméně všichni dospělí pijí alkohol evidentně ve velkém. A kdykoliv jsme potkali někoho z vesnice, kde je ona vyhlášená škola, působil jako člověk z jiného světa. Vzdělaný, sebevědomý, se smyslem pro humor. Tehdy jsem pochopila, jak obrovský, hmatatelný dopad na životy lidí má vzdělání.

Když se zamyslíte, co vás nejvíce baví na tom, být jako influencerka v Himálajích? Co je na tom podle vás nejlepší?

Strašně mě baví sbírání příběhů přes den, kdy chodím do výuky nebo různě pozoruju lidi, mluvím s nimi, točím, zažíváme věci a děláme u toho všemožné srandy, a celou dobu se mi v hlavě skládají různé varianty příběhu, co bude dobrý obsah, co ne, co s čím jak zkombinovat, jakou pointu kde najít. Baví mě, když situacím nemusím ani pomáhat, ale prostě se stanou a já jsem u toho a mám to natočené a hned vím, že to bude hit. Rozvojová země vám takových momentů přichystá opravdu hodně. Letos bylo krásné, že spoustu práce s přemýšlením, co by byl dobrý obsah, za mě odváděli sami dobrovolníci a doslova mi skákali před kameru s nápady. To mě někdy až dojímalo. Byla jsem taková centrála volovin, nic mi neušlo.

Popište nám na závěr, co může udělat člověk, kdyby chtěl podpořit Himalájského patrona, nebo například také vyrazit do Nepálu?

Neziskovka nabízí spoustu možností, jak v Nepálu, tak v Indii. Momentálně podporuje tři školy a jednoduše řečeno sbírá buď peníze nebo know-how na jejich podporu. Takže buď se můžete stát pravidelným dárcem, kdy každý měsíc pošlete nějakou částku (je jedno jakou, hlavně že je pravidelná a dají se podle toho plánovat dlouhodobé projekty), nebo samozřejmě můžete vyrazit do Himálaje buď jako dobrovolník-učitel na 14 dní nebo na delší dobu s nějakým individuálním projektem, můžete jet také na benefiční kurz tibetské medicíny s opravdovým tibetským doktorem a nebo se účastnit sportovní himálajské výzvy, kdy si na vás vaši přátelé vsází, jestli splníte náročné disciplíny (jízda na motorce, rafting a výstup na šestitisícovku) a vsazené peníze se potom darují podporované škole. Ať už se rozhodnete jakkoliv, spousta zábavy a zážitků je garantovaná.

Děkuji moc za rozhovor!

Zdroj foto: David Turecký