Kultura21.cz

„Rolí mám opravdu nastudováno hodně – včetně méně známých nebo soudobých oper, které mě baví. Stále toužím po Dalile, to je moje vysněná role,“ přiznává operní pěvkyně Barbora de Nunes - Cambraia, kterou od října mohou diváci slyšet v roli Jeníčka v opeře Jeníček a Mařenka v Divadle J. K. Tyla v Plzni a od ledna 2026 také v Myslivečkově Tamerlánovi.

Odmala jste si ráda pobrukovala nějakou melodii a chtěla hrát na příčnou flétnu, ale místo toho, jste začala zpívat v pražském dětském pěveckém souboru Radost, kde jste zpívala přes sedm let. Jak na ten čas vzpomínáte? Čím vás zaujala právě příčná flétna? A měla jste čas i na jiné zájmy a koníčky?

Na působení v dětském pěveckém sboru Radost Praha vzpomínám s velkou láskou. Získala jsem tam pevné pěvecké základy, lásku k hudbě i spoustu nezapomenutelných zážitků – například každoroční stanová soustředění v Letařovicích, koncerty, soutěže a zájezdy. Příčná flétna mě fascinovala svým zvukem – už od mala jsem hrála na zobcovou flétnu, a tak se jako logické pokračování nabízela právě ta příčná. Jenže naši si tehdy nemohli dovolit dražší nástroj, a protože jsem stejně nejraději zpívala, dali mě do sboru. Zároveň jsem stíhala i jiné koníčky – hrála jsem tenis, basketbal a bavilo mě studium jazyků.

Sama ale pocházíte z lékařské rodiny, a jak jste v jednom rozhovoru řekla, hudební geny jste možná zdědila po dědečkovi, který hrával na klavír a před válkou chtěl studovat na konzervatoři. Neuvažovala jste, že byste šla také studovat medicínu? Byla jasná volba jít studovat na konzervatoř?

Přiznám se – nesnáším pohled na krev, takže medicína u mě nepřipadala v úvahu, i když si dnes někdy říkám, že by to možná byla zajímavá cesta. Hudba mě ale vždycky přitahovala jako magnet. Po letech ve sboru jsem začala chodit na soukromé lekce a systematicky se připravovala na konzervatoř. Už od dětství jsem snila o tom stát se operní pěvkyní.

Sólový zpěv jste začala studovat na konzervatoři v Praze, ale studia ukončila na konzervatoři v Plzni ve třídě prof. Jaroslavy Niederlové, která ve zpěvu velice ovlivnila. V jednom rozhovoru jste řekla, že vám také učarovalo výrazové umění Marie Callas a pěvecký přednes Vesseliny Kasarové, jejichž nahrávky se pro vás staly velkou inspirací. Jak k tomu došlo, že jste studia končila právě v Plzni?

Najít pedagoga, který vám opravdu sedne, není vůbec snadné. Po dvou letech na Pražské konzervatoři jsem odjela studovat do USA a po návratu pokračovala na soukromé konzervatoři v Praze, která však kvůli finančním potížím zanikla. Hledala jsem proto nové působiště – a tehdy jsem objevila Plzeň a úžasnou profesorku Jaroslavu Niederlovou, která mě zásadně ovlivnila.

Kromě studia na konzervatořích, jste absolvovala řadu mistrovských kurzů jak doma tak v zahraničí u Dagmar Peckové nebo José Cury. Jak vás tito hudební velikáni profesně ovlivnili? Jaké to bylo, když jste v říjnu 2016 zpívala na koncertě v pražském Obecním domě s José Curou?

Paní Pecková a pan Cura jsou mistři ve svém oboru, práce s nimi byla nesmírně inspirativní a v mnoha ohledech mě posunula dál. S Dagmar Peckovou jsme se věnovaly písňovému repertoáru, s José Curou pak čistě opeře. Závěrečný koncert v Obecním domě byl nezapomenutelný – byla to pro mě obrovská čest zazpívat si po boku takového pěvce právě moji milovanou Carmen. Navíc jsem tam poznala skvělé kolegy a kamarády, výjimečné sólisty.

Zpívala jste v Pražském filharmonickém sboru, na scéně Moravského divadla v Olomouc nebo Divadla J. K. Tyla v Plzni. V sezóně 2024/25 jste debutovala v Národním Divadle v Praze v roli Amanda v opeře Le Grand Macabre Gyorgy Ligetiho. Absolvovala jste řadu turné doma, ale i v zahraničí (Brazílie, Japonsko, Thajsko, Maroko, Izrael, Francie, Německo). Jaké jste vychutnala možnost zpívat ve Zlaté kapličce?

Ten pocit se nedá vyjádřit slovy – byla jsem dojatá k slzám a nemohla uvěřit, že jsem se vlastní pílí dostala až na prkna Národního divadla. Když jsem poprvé vyšla na jeviště, sevřel se mi žaludek, a zároveň jsem cítila obrovskou vděčnost. Byl to jeden z největších zážitků mého života.

Máte bohatý operní repertoár. Zpívala jste např. Rosinu v Lazebníku sevilském, Neris v Medea, Královnu Gertrudu v Hamletovi, Káču v Čert a Káča, Olgu v Evženu Oněginovi. Cherubínu ve Figarově svatbě. Také jste zazpívala v klasických operetách (Netopýr, Polská krev, Modrovous). Splnila jste si své pěvecké sny? Jaké role ráda zpíváte a v čem vás mohou diváci vidět a slyšet?

Rolí mám opravdu nastudováno hodně – včetně méně známých nebo soudobých oper, které mě baví. Stále toužím po Dalile, to je moje vysněná role. Od října mě mohou diváci slyšet v roli Jeníčka v opeře Jeníček a Mařenka v Divadle J. K. Tyla v Plzni a od ledna také v Myslivečkově Tamerlánovi.

Co vás přivedlo ke studiu jazyků na FF UK v Praze, kde jste vystudovala italštinu? Umíte také anglicky, francouzsky a německy.

Jazyky mě vždycky bavily, a když jsem přemýšlela, kam na vysokou školu, volba padla na italštinu na Filozofické fakultě UK. Chtěla jsem mít i zadní vrátka – co kdybych někdy nemohla zpívat. Kromě italštiny mluvím anglicky, francouzsky, německy a portugalsky, trochu i španělsky. Učila jsem se i latinu. Myslím, že je důležité, aby pěvec rozuměl tomu, co zpívá.

Působíte také jako pedagožka a od roku 2015 učíte klasický zpěv, fonetiku, deklamaci a jevištní mluvu na Konzervatoři Teplice. Také jste vedla mistrovské kurzy na konzervatoři v izraelském Akku a v Brazílii. Co vás baví na pedagogické činnosti? Zahrála jste si svými studenty a sledujete jejich profesní dráhu?

Na pedagogické práci mě nejvíc baví individuální přístup – každý člověk je jiný a každý student potřebuje něco trochu jiného, i když technika je jen jedna. Mám radost, že mohu předávat své zkušenosti a zároveň se obohacovat díky studentům. Vedla jsem je i v představení Polská krev, které jsme třikrát uvedli – studenti mohli sledovat profesionály při práci a zároveň se aktivně zapojit. S mnoha absolventy jsem stále v kontaktu, docházejí na lekce a vystupujeme i společně. Jsem na ně opravdu pyšná.

Čím je pro vás hudba dnes? Posloucháte ji i v soukromí? A jak ráda trávíte chvíle volna? Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem?

Hudba je pro mě neoddělitelnou součástí života – nedovedu si představit být bez ní. Je zároveň mojí profesí i koníčkem. Poslouchám ji i v soukromí, ale umím si užívat i ticho a zvuky přírody. Málokdo by to možná čekal, ale jsem vášnivá motorkářka. Miluji ten pocit svobody, kdy člověk splyne s krajinou, jede s větrem o závod a vnímá svět jinak než z jeviště. Na motorce se mnou jezdí přátelé z různých profesí – obchodníci, řemeslníci, ajťáci … Když kempujeme poblíž míst, kde zpívám, často mě pak doprovází i na koncert. Je to krásné propojení dvou světů – operní noblesy a drsnějšího silničního dobrodružství. Možná mám opravdu dvě tváře – jednu v dlouhých šatech na pódiu a druhou v kožené bundě na motorce. A obě mě naplňují stejně.

Barbora de Nunes - Cambraia:

• Známá je také jako Barbora Polášková.
• Nominace na Cenu Thálie 2016 za titulní roli v Bizetově Carmen v inscenaci Slezského divadla Opava.
• CD - Amor eterno (2009), Umění milovati (2009), Písně Almy Mahlerové (2011), Tribute to the Jewish Soul (2015), Žítkovská bohyně (2017), Guitarra Cantante (2017), The Magic Wheel of the Zodiac (2017), Versi Santi (2021), Dejá vu (2022).

Více informací na: www.barboradenunescambraia.com

Zdroj foto: archiv Barbory Poláškové