Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Patrik Madle svou dosavadní studijní i profesní cestu zasvětil marketingu a oblasti komunikace. Z literární tvorby se již od dětství věnuje psaní krátkých i delších šuplíkových povídek. Se svou poezií získal třetí místo v literární soutěži Příbram Hanuše Jelínka. Je nadšený z psaní kratších i delších scénářů. Jeden právě bojuje v soutěži Filmové nadace. Ve své tvorbě rád experimentuje s různými žánry. Rád píše mysteriózní povídky. Nyní vydal knihu Seznam zapomenutých dětí, o které se více dozvíte právě v tomto rozhovoru.

Ve vaší knize v zapadlé obci naleznou dělníci při opravách kostela zrezivělou skříňku se seznamem zapomenutých dětí. Kde jste se inspiroval k sepsání takového příběhu? A jak vás napadla taková zápletka?

Mám rád mysteriózní až hororové příběhy. Hodně inspirace nacházím třeba ve starých filmech a na starých fotografiích, mají svou nezaměnitelnou atmosféru a klidně i ten nejmenší detail ve filmu či na fotografii může být tím inspirujícím spouštěčem. Tento příběh vyšel z mé představivosti, rád přemýšlím o starých věcech a jejich životních příbězích. Hledal jsem spojení historie se současností. Vykreslil jsem si horskou vesničku se starým kostelem, který se právě opravuje a v jeho zdech je skryté tajemství. Tím objevem se příběh rozjíždí a přináší řadu otázek, na které musí hlavní hrdinové najít velice rychle odpovědi.

Měl jste ji dlouho v hlavě, nebo jste nechával tento nápad a námět zrát?

Občas mívám takové záblesky, že mi stačí slyšet hudbu nebo vidět něco na ulici a hned si představím, jak by mohl děj pokračovat. Podobné to bylo i se Seznamem zapomenutých dětí. V představách se mi začalo něco rýsovat, věnoval jsme tomu pozornost a příběh postupně vytvořil. Navíc si všechny myšlenky zapisuji a pak je z čeho vybírat.

Příběh se odehrává v malé horské vesnici. Kde se taková vesnice nebo její předloha nachází?

Chtěl jsem vytvořit neutrální místo, aby si ho každý čtenář mohl co nejlépe přizpůsobit a dobarvit podle svých představ. Proto jsem používal vymyšlené názvy měst a obcí. Zdůraznil jsem jen pochmurnost a tajemnou atmosféru míst.

Musel jste kvůli psaní provádět i nějaké rešerše? Něco si ověřovat a podobně?

Hodně v knize popisuji období první světové války. Studoval jsem dějiny umění, takže po stránce architektonické či odívání jsem představu měl. Musel jsem však ověřit některá historická data a také se podívat na obrázky historických lokomotiv, o kterých je v knize také řeč.

Přečtěte si recenzi knihy: Když se ve vesnici začnou dít divné věci…

Byl jste při psaní ovlivněn i nějakým vyprávěním například někoho z vaší rodiny?

Konkrétní historku, která by měla podobnost s příběhem jsem neslyšel, ale přijímám mnoho různých příběhu, vyprávění a legend, nejen z rodiny. Někdy stačí jízda vlakem nebo autobusem a hned je námět na světě. Tohle všechno mi pomáhá formovat vznikající příběh. Občas si taky říkám, že moje představivost nemá žádné limity. 

Jak se vám psalo? A jak moc vám při psaní pomohla vaše kariéra v marketingu?

Kniha se mi psala velice dobře. Před psaním jsem si ujasnil hlavní kostru příběhu, hlavní postavy, lokalitu, klíčové momenty. Poté jsem kostru více a více obaloval obsahem, jednotlivými momenty, charakteristikou postav až byl příběh dokončený.

Marketing je o kreativitě, stejně jako tvůrčí psaní. Vnímám to jako takový vyvážený most mezi oběma oblastmi. V obou případech je potřeba být kreativní a práce vám nesmí zevšednět. V práci píšu odbornější texty, přemýšlím, jak komunikovat produkty a služby, ale při psaní knihy je to hodně podobné, jen jiné prostředí, jiný děj a třeba i jiná cílová skupina a samozřejmě nejste ničím limitováni. Je na vás, o čem a pro koho budete psát.

Proč jste se rozhodl pro vydání zrovna v Pointě? Byl jste spokojený se spoluprací?

V Pointě se mi líbil skoro až samoobslužný model výroby a vzniku knihy. Sám jsem v minulosti pracoval v nakladatelství a vím, že když člověk začíná a nemá ještě jméno, tak není lehké něco vydat. Ve spolupráci s Pointou je výhoda, že můžeme svou práci dát přečíst beta čtenářům, kteří vám dají zpětnou vazbu a hned máte představu o tom, zdali by se knize mohlo mezi čtenáři dařit. Další lekci vám dá redaktor, kterého si pro spolupráci vyberete. Ten už jde více do detailů a jeho rady a doporučení jsou v mnoha případech k nezaplacení.

Chystáte další knihy? Třeba i většího rozsahu? A co sbírka poezie, nebo nějaký filmový scénář? Jaké máte plány?

Scénářem to všechno začalo. Psal sem ho pro jednu soutěž, ale nakonec jsem se rozhodl více zaměřit na psaní knih. Knihy vnímám jako základ všeho, ze kterých pak mohou vzniknout jakékoliv další formáty, třeba i scénář. Aktuálně finišuji s rukopisem o chlapci z jednoho malého francouzského městečka šedesátých let, který se marně snaží najít jednu důležitou osobu. Je to takový poetický příběh, ale s vražednou zápletkou. Rád bych knihu ještě letos vydal.

Jak byste v závěru nalákal k přečtení Seznamu zapomenutých dětí?

Věřím, že si kniha sama najde cestu ke svým čtenářům. A pokud mohu knize k té cestě ke čtenáři pomoci, tak by se měla zastavit u domu, bytu nebo chalupy toho, kdo rád řeší neřešitelné případy spojené s neobjasněnou historií, která měla být už hodně dlouho zahrabána pod velkou vrstvou zeminy. Kniha se čte jedním dechem, když se čtenář zdrží ve vaně, na balkoně v proutěném křesle nebo pod peřinou v posteli, tak velmi rychle zjistí tajemství, o kterých jsem nikomu nikdy neřekl a vepsal je přímo do stránek této knihy.

Děkuji za rozhovor!