Kultura21.cz

Na jevišti se poprvé ocitl ve svých šesti letech a divadlo jej od té doby nepřestává fascinovat. Vystudoval alternativní herectví. První angažmá získal v brněnském Divadle Husa na provázku. Pak byl v kladenském Divadle Lampion a spolupracoval s dalšími scénami. Vyzkoušel si různé profese kolem divadla, až se Jiří Hajdyla dostal k pozici uměleckého šéfa Divadla Polárka v Brně. 

Pocházíte z herecké rodiny a do divadla jste chodil odmalička a divadlo vás od té doby stále fascinuje, jak sám říkáte, jako celek. Jaké bylo pro vás coby malého kluka poznávat divadlo? Objevil jste na scéně v dětském věku? Co vás ještě bavilo?

Tak na začátku to bylo naprosto přirozené prostředí pro mě. Rodiče tam chodili často, od mala mě tam brali, všichni tam byli milí. Poznávat divadlo jako takové jsem začal v šesti letech, kdy jsem dostal díky rodičům dětskou roli v Národním divadle Moravskoslezském. Tenkrát mi herci Tomáš Jirman a Marie Logojdová hráli rodiče a já k nim dodnes mám takový blízký vztah a to zejména k panu Jirmanovi, který mi pak tátu hrál ještě minimálně v jednom dalším představení. Přemýšlím, jaké to pro mě bylo. Myslím, že mi to dávalo pocit výjimečnosti. Byl jsem omlouván ve škole, mohl jsem chodit pozdě spát a mé okolí to bralo jako velkou věc. Ale už tenkrát se ukazovaly i mé další talenty. Od druhého stupně ZŠ jsem inicioval různé divadelní představení, ta jsem vymýšlel, psal k nim scénáře, maloval kulisy, sháněl kostýmy a režíroval. Dokonce se mi jednou podařilo půjčit kostýmy přímo ze skladů České televize, protože jsem natáčel v pořadu, kde se používaly a já si pak tam na „drzovku“ zašel je půjčit, že je potřebuji do představení a oni mi říkali, že se půjčovat nesmí, já jim vysvětlil, že je potřebuji a oni mi je půjčili. Mohlo mi být tak kolem deseti…

Proč jste si zvolil studium alternativního a loutkového herectví na DAMU? Byl to ten zájem o divadlo jako celku ne jen o činoherní herectví?

Ono to bylo spíše naopak. Já jsem vyrostl v činoherním prostředí a mířil jsem samozřejmě na činohru. Očekával jsem, že s mými zkušenostmi to bude předem rozhodnuté a proto jsem si dal jen jednu přihlášku a to na činohru DAMU… No byl jsem hodně naivní. Vypadl jsem v prvním kole. Tvrdě jsem narazil a začal jsem věci přehodnocovat, zkoumat sám sebe, klást si otázky. Další rok jsem se na činohru dostal už mezi posledních 14 uchazečů, ale uspěl jsem nakonec až na přijímacích zkouškách na herectví alternativního a loutkového divadla. No a já se ocitl opět na začátku. Zjistil jsem, že všechno, co jsem si do té doby o divadle myslel, neplatí a začínal jsem znovu. Ne vždy to pro mě bylo lehké. Ne vždy to měli spolužáci se mnou lehké. Ale vždy jsem si zpětně všechno reflektoval a to mě posouvalo.

Druhou vysokou školou pro vás bylo vaše první divadelní angažmá v brněnském Divadle Husa na provázku pod vedením Vladimíra Morávka. Jak na tu dobu a pana Morávka s odstupem času vzpomínáte, jak vás profesně ovlivnil?

Velmi! Bylo to krásné, intenzivní období a to jak po stránce lidské, tak po stránce profesní. Ocitl jsem se v divadelním prostředí s velkou historií i silným tvůrčím duchem zároveň. Ta atmosféra tam byla nepopsatelná a dodnes z ní čerpám. Samozřejmě, že tam byly i věci, které ideální nebyly, ale ty s odstupem času jakoby nebyly. Na Vladimíra Morávka vzpomínám s vděčností, úctou a jistým soucitem. Když režíroval, tak jsem se ho bál, ale mimo zkoušky byl velmi milý. Často se mě ptal, zda jsem šťastný. Ale já se šťastný necítil. Byl jsem stále v módu, že si užívám, že jsem obdivován, ale ne vnitřně šťastný. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem pak Provázek opustil a začal hledat vnitřní naplnění.

Po Provázku jste působil v Kladně v Divadle Lampion a také spolupracoval s dalšími divadelními scénami. Začínal jste jako herec, prošel dalšími profesemi kolem divadla a našel se v režii. V této pozici jste podepsán pod tituly jako Carpet Diem, Čtyřhra, Gulliverovy cesty, Hárún a moře příběhů, Babička drsňačka, Operky, Nedráždi bráchu bosou nohou, Valérie a týden divů, Pan Nikdo a bílá tma a autorské projekty - Humanity Upgrade, Věci nad kterými se tají dech a další. Co vás přivedlo k režii?

Zpětně si musím přiznat, že kdybych neměl klapky na očích, tak bych viděl, že jsem od malička měl k režii dispozice. Ale já to popíral a stále chtěl lidem dokázat, jak skvělý jsem herec. Od tohoto postoje jsem se rozhodl distancovat, když jsem odešel z Provázku. Bylo to obrovské riziko. Neměl jsem nic, žádnou hereckou práci. Začal jsem v Praze pracovat jako jevištní technik a osvětlovač a po roce se mi podařilo dostat angažmá v dětském Divadle Lampión na Kladně. No a během tohoto angažmá jsem byl oslovený pár lidmi, ať jim něco zrežíruji a tak jsem začal nabírat své první režijní zkušenosti a postupně zjišťovat, že mě to baví a naplňuje a že se v této pozici cítím jistý a sám sebou. Ale vedle toho jsem byl přesvědčený, že režisérem být nemůžu, protože jsem to nestudoval a protože je skvělých režisérů hromada a proč zrovna já, že… Jenže se stal malý zázrak a trvalo pět let od první profesionálně zaplacené režie k pozici uměleckého šéfa v Divadle Polárka. Jak to říkám, tak mě z toho mrazí. Stále mi nejde na mysl, jak se to mohlo stát a přijímám to s pokorou. Dávno si nemyslím, že jsem nejlepší. Naopak, vidím své chyby a dost s nimi zápasím. Stále se snažím sám sebe reflektovat a s pokorou naslouchat lidem kolem sebe. Jsem vděčný, za vše, co je, ale zároveň vím, že za měsíc může být všechno jinak. Nechci se schovávat za to, co jsem dokázal. Chci být sám sebou. A už vím, že k tomu divadlo nepotřebuji. Konečně! 

„Přes práci herce, osvětlovače, technika, produkčního a režiséra jsem se dostal k pozici uměleckého šéfa Divadla Polárka a teď mám co dělat, abych jiným do jejich oborů nekecal a dělal tu svou práci.“ Jsou vaše slova. Daří se vám dělat svou práci a svým spolupracovníkům do jejich řemesla nekecat?

Nedaří. Ale autocenzuru mám. Jen je trochu opožděná, takže často něco vyslovím a než to dořeknu, rovnou se začnu opravovat, korigovat, případně omlouvat… Ale vždy to hážu do vtipu. I když ne vždy je vtipný. Co už. Zatím mně nikdo nedal zpětnou vazbu, že bych mu tím lezl na nervy, takže snad dobrý…

O sobě říkáte: „Jsem malý kluk s velkými sny. Věrný pejsek i tulák samotář.“ Podařilo se vás si některé z těch velkých snů malého kluka si splnit?

Jako kluk jsem měl sny velké, neskromné, až šíleně přehnané. Ty sny jsem si někde v hlavě choval, schraňoval a ony mě ubíraly na tvůrčí i osobní svobodě. Postupně jsem se jich začal vzdávat, začal jsem je opouštět. Začal jsem víc přijímat, co život přinášel. Začal jsem se soustředit na to, co je zrovna přede mnou, co aktuálně řeším. Ale netrápil jsem se tím, jak to dopadne. No a ono to pak vzalo rychlé obrátky a dnes mohu říct, že se mi moje sny plní. Vypadají jinak, než když jsem si je snil, ale jsem za aktuální podobu vděčný, protože vím, že přesně tak, jak se věci dějí, je to nejlepší, co se mi může aktuálně v životě dít. A čím víc se mi plní sny, tím víc vidím své nedostatky, na které je třeba se soustředit a pracovat na nich.

Díky manželce, tanečnici a performence Martině Hajdyla Lacové jste se blíže seznámil s tancem a svoji manželku jste také režijně vedl v unikátním projektu Bodies in Progress, který jí coby interpretce vynesl Cenu Thálie. Jak se vám spolu pracovalo a jaký máte k tanci vztah?

To je téma na celý rozhovor. Pokusím se být stručný. Tanec mě mnohé naučil. Moje žena působí na poli současného tance a konkrétně ona miluje pohyb jako takový, obdivuje fyzikalitu pohybu, ladnost, nepředvídatelnost, významovou otevřenost. My divadelníci jsme vedeni k tomu, aby všechno mělo nějaký význam, přesah, děj, logiku, dramaturgii. Kdežto tanec mě naučil nechat na sebe umění jen působit. Přijímat a reflektovat. Nechat se unášet. Být trpělivý a dávat věcem šanci, i pokud by mělo být hodinové představení jen o jednom pomalém pohybu ruky. Ty zážitky pak jsou úplně na jiné úrovni. Jako tvůrce je to pro mě velmi silný zdroj inspirace.
Představení Bodies in Progress bylo velmi specifické tím rozhodnutím veřejně zkoumat fyzické i duševní proměny ženy v době těhotenství. Zde se nedalo nespolupracovat. Celé se nás to týkalo obou. Snažil jsem se být oporou, zajistit ji prostor aby mohla tvořit. Dával jsem zpětnou vazbu, ale jen drobně a jen když ona sama chtěla. Podporoval jsem její intuici a celé to technicky a produkčně zajišťoval. No a vlastně jsem tomu dělal i světelný design a každé představení jsem svítil takzvaně „z ruky”, aby světla mohla být tanci tvůrčím partnerem. Strávili jsme tím projektem celé těhotenství a mám dojem, že jsem ho s Martinou sdílel víc, než ty předchozí.

V soukromí jste otcem dvou synů a nedávno narozené dcery. Tráví také jako vy kdysi čas v divadle? Nachází v něm také zalíbení nebo je to spíše táhne jiným směrem?

Ach… jsou ještě malí. Starší syn má aktuálně sedm a mladší pět. Ještě nedávno se ten starší vůči divadlu vymezoval, ale s hrůzou sleduji, jak si postupně to divadelní prostředí osvojuje. Jak se do divadla těší. Nechci u nás doma vytvářet dojem, že divadlo je svatý grál. Mluvím o divadle jako o práci a snažím se nic nepřibarvovat. Ale ono je to stejně ovlivní. Divadlo a umění je v naší rodině silně přítomné. V ničem jim nebudu bránit, ale ani jim nechci žádnou cestu idealizovat. I když už teď vidím, že starší syn má dispozice režírovat a mladší je svou podstatou performer. Ale to hned nemusí znamenat, že skončí u divadla. Být kreativní, inovativní, tvůrčí je žádané i v mnoha jiných oborech.

Foto: Terezie Fojtová

Stále jste velice pracovně aktivní a vytížený. Umíte vůbec odpočívat? Co vám říká slůvko relax?

Odpočívám střídáním svých životních rolí a relax je nějaký džus, ne? Cítím, že zde mám velké rezervy. Je to celá oblast vnímání a následování vlastních potřeb, zdravého životního stylu. Jenže na to je potřeba čas, toho mám málo a je to celé začarovaný kruh. Ale vedle toho mě děsí, že pokud něco nezměním, že dětem předám patologický vzorec. Jenže, jak to má v mém případě vypadat, abych to byl stále já? Jak já, člověk který vyhledává pracovní aktivitu, rád odškrtává úkoly, podniká nové věci, můžu mít čas na péči o své fyzické, duševní i duchovní tělo? Jak by ten odpočinek a relax měl vypadat teď v době, kdy máme tři malé děti? Nevím. Ale asi o tom zbytečně moc přemýšlím, místo toho, abych prostě udělal první drobnou změnu.

Jiří Hajdyla:

• Narodil se 30. 3. 1982 v Ostravě.
• Vystudoval herectví na KALD na DAMU v Praze.
• Byl v angažmá v Divadle Husa na provázku v Brně, Divadle Lampion v Kladně.
• Věnuje se také režii.
• Spolupracoval s Divadlem X10, Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, Západočeským divadlem v Chebu, Divadlem v Českém Těšíně, Divadlem NaHraně, Divadlem Radost v Brně.
• Je uměleckým šéfem Divadla Polárka v Brně.
• Jeho manželkou je tanečnice a performerka Martina Hajdyla Lacová a mají spolu tři děti.