Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Pavlína Křivánková strávila na Valašsku, kde se odehrává i děj její prvotiny, celý svůj život. Malebná krajina zdejších kopců a přímá povaha lidí ji upoutala natolik, že jí zůstane věrná nejspíš napořád. V profesním životě prošla ledasčím. Začínala jako elévka ve Slováckém divadle a moderátorka v několika zlínských rádiích. Nakonec vystudovala jazyky na Ostravské univerzitě a rozhodla se věnovat dráze manažerky v nejrůznějších firmách. Svůj volný čas nejraději dělí mezi sport, cestování a setkávání s přáteli. Píše hlavně po nocích, kdy je všude kolem klid a nic neruší tvůrčí proces. Žije s přítelem a třemi dětmi.

Paní Křivánková, jak se máte v těchto dnech? Jak si užíváte prázdninových měsíců?

Mám se dobře. Děkuji za zeptání. Vzhledem k tomu, že chodím do práce, tak prázdninové měsíce poznám hlavně podle rychle se měnícího počtu členů v naší domácnosti. Starší děti se vrátí domů ze škol. Ten nejmladší zase odjíždí na tábor a k babičce. Naše dovolené jsme už dávno přesunuli do jiných než prázdninových měsíců, takže krom teplého počasí, občasných prodloužených víkendů někde na kolech nebo v horách, je to vlastně takový běžný provoz.

Tento rozhovor se týká vaší prvotiny, knihy Chalupa. Tak by mě na úvod zajímalo, máte i vy takovou chalupu někde na pasekách?

Chalupu na pasekách nemám. Jsem městský člověk, i když se ze mě v horizontu několika let stane venkovan. V dětství jsem všechny prázdniny, víkendy a další volna trávila v malé vesnici u Vizovic. Doteď tam bydlí moje maminka. Nejedná se o samotu, ale normální vesnický dům s velkou zahradou. K chalupě v knize mě inspirovala chata mojí tety, která je situovaná v kopcích nad přehradou Bystřička. Vypadá to tam úplně přesně, jak píšu ve své knize: osamělé stavení na kraji paseky lemované vzrostlými stromy.

Na Valašsku jste strávila celý svůj život. Co pro vás znamená a co se vám vybaví při vyslovení tohoto slova?

Vybaví se mi typická barevná mozaika lesů, luk, osamělých stavení, přísných kopců a rozlehlých pastvin. Konkrétněji potom místa kolem Velkých Karlovic, Rožnova pod Radhoštěm a moje nejoblíbenější část – hřeben ze Soláně, přes Vsacký Cáb až do sedla Dušná a to jakkoliv, pěšky, na kole, nebo když je dost sněhu tak na běžkách.

Vybaví se mi taky pohnuté osudy lidí za druhé světové války. Vypálené pasekářské usedlosti a samoty, tragédie na Ploštině a v Prlově, skvělá knížka od Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen, nebo malíř Jan Kobzáň, který pocházel z Liptálu a svoji tvorbu zasvětil Valašsku.

Čím jsou podle vás lidé na Valašsku typičtí? Jaké vlastnosti byste jim přiřkla?

Valašsko je tvrdý a neúrodný kraj a od toho se odvíjelo i chování zdejších lidí. Jenže v dnešní době blahobytu se všechny podobné archetypální představy stírají. Takže historicky byli vnímáni jako uzavřenější, tvrdší a spořivější. V současnosti na nich v rámci naší malé republiky neshledávám nic typického, možná až na velmi výrazný přízvuk.

Co vás vedlo a inspirovalo k napsání takové knihy jako je Chalupa? Z čeho jste v tomto příběhu vycházela?

Lákalo mě vyprávět stejný příběh dvěma odlišnými pohledy. Mezi hlavními postavami je značný věkový rozdíl, mají rozdílné osobnosti a každá vychází z jiného prostředí. To všechno předurčuje jejich chování.

Jedná se o takové rodinné drama, kde jsou důležité ženské postavy a také mezilidské vztahy obecně. Chtěla jste tím něco ukázat? Co bylo vaším cílem?

Hlavním motivem pro mě bylo odpuštění. Kniha je mimo jiné i o křivdách z minulosti a o zradě. Jediným lékem na taková bezpráví, je odpuštění. Neméně důležitým tématem byla i snaha ukázat, že problémy nebývají černobílé. Máme obecně tendence hledat nejjednodušší vysvětlení a řešení, a to nás potom vede k tvrdým soudům. Rádi odsuzujeme to, čemu nerozumíme. Chtěla jsem ukázat takovou situaci. Jak už bylo někde o mé knize napsáno, ani Helena ani Tereza nejsou bez chyby. Na druhou stranu, při troše snahy, lze jejich chování pochopit.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Přeneste se na Valašsko s knihou Chalupa

S jakou ženou z vaší knihy toho máte více společného? Jste spíše Helena nebo Tereza?

Nejsem ani jedna, i když jsem do obou vložila svůj pohled a zkušenosti. Některé jejich vlastnosti mi jsou úplně cizí. Jsem mnohem energičtější než Helena a nevydržím tolik co Tereza. Naštěstí je psaní knih svobodná disciplína a autor si může dovolit mnohé, za předpokladu, že jsou postavy a příběh uvěřitelné.

Oblíbenou postavou je také babička. I já se při čtení neubránila vzpomínkám na tu svou. Máte i vy takovou?

Bohužel, už dlouho ne.

A jak je to obecně s postavami z Chalupy? Vycházejí některé z vašeho života nebo jsou všechny smyšlené?

Je to kompilát fiktivních a skutečných postav. Pro některé jsem měla reálný předobraz. Líčila jsem je svýma očima a vkládala do nich charaktery, které se mi hodily do příběhu. Ani jedna postava ovšem nezrcadlí skutečného člověka.

V některých ohlasech na knihu je vám vyčítán uspěchaný konec. Co na to říkáte? Napsala byste jej zpětně jinak, nebo si za ním stojíte?

Nenapsala. Chápu názory čtenářů, na druhou stranu se mi do příběhu zkrátka úplná definitivní tečka nehodila, spíš naznačení, řekla bych že velmi konkrétní, směřování obou hlavních postav. Jejich potenciální smíření jsem vnímala jako hudbu velmi vzdálené budoucnosti.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Chalupa: Velmi zdařilá prvotina

Viděla jsem přirovnání Chalupy například ke knihám Petry Soukupové. Čtete současné české autorky? A zrovna tuto?

Četla jsem několik knih od Petry Soukupové a české autorky čtu ráda a hodně a nejen autorky. Pokud mám být konkrétní, tak mě kromě již zmíněné Soukupové baví i Petra Hůlová a Jakuba Katalpa. V poslední době se snažím opravdu vybírat, co mě zajímá a čemu budu věnovat čas. Mám ráda prózy, které prozkoumávají lidské duše, hledají kořeny nejrůznějších pohnutek a snaží se nabídnout nové, originální pohledy. Ráda poslouchám i audioknihy a tam většinou sahám po thrillerech.

V jedné recenzi jsem také narazila na povzdech, že se o vás na internetu nedá příliš zjistit. Čím to je? Bráníte si své soukromí?

Jako mediálně neznámá osoba jsem si soukromí nikdy bránit nemusela. Zkrátka jsem ho měla a mám.

Čtenáři se o vás na přebalu knihy dozví, že jste začínala jako elévka ve Slováckém divadle a pracovala jako moderátorka ve zlínských radiích a poté působila jako manažerka ve firmách. Jak vás tyto profese dovedly ke knihám?

Možná mě spíš zájem o příběhy, slova a jazyk celkově přivedly k těmto profesím. K herectví mě inspirovala starší sestra, která je herečka. Moderování v rádiu byla zase brigáda k vysoké škole. Postupně jsem si uvědomila, že potřebuji být spíše v zákulisí než na očích.

Kdy přišla ta první myšlenka nebo impuls napsat knihu? A co pro vás bylo při psaní nejtěžší?

Jsem od malička velký čtenář, ale k samotnému bodu, kdy jsem si sedla a napsala první stránku, jsem musela dozrát. Nejsem právě trpělivý člověk, tak to pro mě byla výzva. Chalupa je moje prvotina. Seznamovala jsem se s procesem psaní a přicházela na nejrůznější skutečnosti, které jsou běžnou součástí psaní knihy. Například na to, že psaní znamená hlavně přepisování. Měla jsem velmi naivní představu, že při psaní knihy je třeba pouze sednout před prázdnou wordovskou stránku a skrz prsty na klávesnici začít zhmotňovat příběh. Musela jsem si dovolit vyplodit nejdřív ošklivé miminko, které nebylo ke čtení, a ze kterého se postupným přepisováním a upravováním stal finální produkt.

Uvádíte, že píšete po nocích, kdy je klid a tvůrčí proces je nerušený, tak nám prozraďte, co nedávné tropické noci? Můžeme se těšit na vaše další tituly?

Tropické noci mi naštěstí moc velké problémy nedělají, alespoň si to neuvědomuji. Teď přes letní měsíce, kdy je dlouho světlo a venku tolik lákadel, se nedokážu na psaní soustředit. Pevně věřím, že s příchodem podzimu to na mě zase přijde.

Děkuji moc za rozhovor.

Zdroj foto: Pavlína Křivánková