Kultura21.cz

Píše pohádky, básničky, hádanky, příběhy o zvířátkách, povoláních, napínavé příběhy s vesmírnou tematikou nebo dětské detektivky. Inspiraci pro své příběhy nachází Zuzana Pospíšilová všude kolem sebe a tou největší jsou pro ni malí čtenáři, kterým věnuje svoji literární tvorbu.

V dětství jste ráda četla a k lásce ke knížkám vás přivedli rodiče, maminka, která byla učitelka a tatínek, který se věnoval divadelní režii. Velice vás oslovila knížka od Miloše Macourka Pohádky. A co další vaše zájmy a koníčky? Jak jste prožívala svá dětská léta?

Byla jsem jako dítě všestranně zaměřená. Dědeček z tatínkovy strany byl malíř. Když u nás na sklonku života bydlel, ráda jsem ho při malování sledovala. Fascinovalo mě plátno upevněné na malířském stojanu i proces míchání barev. Učil mě kreslit zátiší a vůně olejových barev ve mně dodnes vyvolává vzpomínky na dědečkovo klidné soustředění při malování. Ráda jsem sportovala. S kamarády jsme hráli míčové hry, jezdili na kole, v létě chodili plavat a hodně času jsme trávili venku. Fascinovaly mě také ruční práce. Naučila jsem se plést a už v páté třídě jsem si upletla první svetr. Na gymnáziu jsem navštěvovala kroužek oděvního výtvarnictví, kde jsem se naučila drhat, tkát, voskovou batiku a mnoho dalších technik. Na své dětství vzpomínám ráda, a není to jen vzpomínkový optimismus.

Co rozhodlo, že jste si vybrala studium psychologie? Někde jste řekla, že jste uvažovala o povolání lékařky, ale nakonec vás zaujalo tajemství psychologie.

Rozhodnutí přišlo v době gymnaziálních studií, kdy jsem se v rámci výuky seznámila se základy psychologie. Tato vědecká disciplína mě uchvátila natolik, že jsem začala číst populárně naučné knihy s psychologickou tematikou. Když přišel čas podání přihlášek na vysokou školu, podala jsem si přihlášky na všechny tři univerzity, které nabízely studium psychologie. Šance na přijetí byla velmi malá, protože ze stovek uchazečů jich přijímali jen 30 nebo 40. Ale podařilo se mi uspět, a tak jsem vystudovala psychologii na Masarykově univerzitě v Brně (1994 – 1999).

Jelikož jste vždycky chtěla pracovat s dětmi, tak jste jako dětská psycholožka působila dva roky v Dětském rehabilitačním stacionáři v Ostravě a pak deset let v ostravském Speciálně pedagogickém centru pro děti s mentálním postižením. Jak na toto období vzpomínáte? Jednou jste řekla, že to byla hezká, ale náročná práce.

Mezi lety 1999 a 2016 jsem pracovala jako dětská psycholožka. Bylo to období, kdy jsem se stále měla co učit. A zejména od dětí samotných. Často se věci na první pohled zdají jiné, než ve skutečnosti jsou, zejména u dětí s jakýmkoliv druhem postižení. Byla to léta, která jsem strávila i se skvělými kolegyněmi. Ve Speciálně pedagogickém centru pro děti s mentálním postižením jsme veškerá vyšetření prováděly v tandemu psycholožka – speciální pedagožka. Když se však rozběhla má literární kariéra natolik, že jsem dostávala jednu zakázku za druhou, byla jsem postavena před rozhodnutí, zda se nadále věnovat psychologii nebo psaní. Vybrala jsem si nejistou cestu spisovatelky a rozhodně toto nelituji. Kromě zájmu o rukopisy ze strany nakladatelů se těším i zvýšenému zájmu o besedy ze strany škol a knihoven.

Když se vám narodila první dcera, začala jste jí vyprávět smyšlené příběhy. A ve vyprávění pokračovala i po narození druhé dcerky. Holčičkám se vaše krátké, ale poutavé a srozumitelné příběhy s použitím slov, kterým rozuměly, líbily a také vašemu manželovi, který vám jednou řekl, abyste si je poznamenala, a to byl první impuls k napsání prvních textů, které jste začala v roce 2004 uveřejňovat v dětském časopisu Sluníčko, a o rok později vám vyšla první kniha Pohádky před spaním, která se od té doby dočkala několika vydání. Pamatujete si ten pocit, když vám vyšla první pohádka v časopise a když jste držela své první literární dítko v rukou?

Pamatuji si to naprosto přesně. Byla to zvláštní směsice hrdosti, prožitku něčeho neskutečného a touhy se pustit do dalšího psaní. Bylo to, jako kdyby se utrhla lavina. V hlavě se mi rodily další nápady, které jsem chtěla nějakým způsobem zpracovat jako básničky nebo pohádky. Říká se, že s jídlem roste chuť. Se psaním to u mě bylo podobné. S každou další vydanou knihou ten sváteční pocit přirozeně zevšedněl.

Od té doby jste napsala spoustu knih a v roce 2024 jste se dostala do České knihy rekordů se svými 283 vydanými tituly a velice úspěšné jsou série Kouzelná třída a DeTeKTiVové… Všechny vaše knihy až na jednu Podivná hra, kterou jste věnovala dospělým, jste napsala pro děti. Nebude další „dospělácký“ příběh?

Do České knihy rekordů jsem byla zapsána v lednu. Od té doby vyšly další tři knihy a dvě leporela, tak je aktuální počet knih 288 a pracuje se na dalších. Protože mám zakázky na knihy na rok a půl dopředu, musím nejprve splnit závazky vůči nakladatelům, kteří žádají dětskou literaturu. V dohledné době se tedy žádná kniha pro dospělé nechystá.

Váš literární záběr je velice široký. Píšete pohádky, básničky, hádanky, příběhy o zvířátkách, povoláních, napínavé příběhy s vesmírnou tematikou nebo dětské detektivky. Inspiraci pro své příběhy nacházíte všude kolem sebe a největší inspirací jsou pro vás malí čtenáři, kteří vám při besedách dávají návrhy, co byste měla napsat nebo která knížka by měla mít pokračování. Řídíte se podle toho? Na co se mohou malí čtenáři dalšího těšit?

Nejčastěji děti chtějí, abych napsala nějaký příběh o nich nebo o jejich třídě. Možná i proto jsou tak oblíbené příběhy ze školního prostředí jako Kouzelná třída, Školní strašidlo, Konec zlobení či Záhada školní půdy. Také dostávám návrhy na to, jaké by mělo být pokračování Kouzelné třídy, která se u dětí těší velké oblibě. Od nakladatelství už teď mám požadavky na další tři díly Kouzelné třídy. Úspěšná kniha Lumpíček a Rošťanda se také dočká pokračování. Vzniká kniha nových pohádek o hasičích pro nakladatelství Grada, pro nakladatelství Panda vytvořím další knihu pro prvňáčky s příběhy a úkoly. V plánu na konec příštího roku je i další pokračování série DeTEKTiVové

Co ráda čtete? Máte oblíbené autory nebo žánr? Kdo vás v poslední době zaujal? Sledujete dětskou literární tvorbu?

Čtu ráda v podstatě cokoliv. Někdy mě zaujme žánr, jindy autor. V poslední době se zaměřuji i na české autory: Alena Mornštajnová, Karin Lednická, Hana Marie Körnerová, Martin Goffa, Patrik Hartl, Richard Sklář a mnoho dalších. Mám ráda povídkové knihy i romány, detektivky i knihy autobiografické nebo inspirované vlastním životem autora, jako třeba Ibka od Petry Braunové. Je spousta knih, které v literárním světě rezonují, hodně se o nich mluví a na které se teprve chystám. Třeba Těla od Kláry Vlasákové nebo Rozložíš paměť od Marka Torčíka. Dětskou literaturu sleduji také, ale jen zpovzdálí. Na sociálních sítích sleduji kolegy a kolegyně, takže vím, jaké nové knihy jim vycházejí, ale nemám už dost volného času na jejich přečtení. Když byly mé dcerky malé a já jsem jim každý večer předčítala, měla jsem přehled o dětské literatuře daleko větší.

Sama se řídíte mottem: „Ten, kdo radost rozdává, ten ji také dostává.“ A vy jste svými „literárními dítky“ udělala radost mnoha nejen malým čtenářům, ale i jejich rodičům. Čím je pro vás psaní stále tak fascinující?

Fascinuje mě svět fantazie, který má nekonečné rozměry, nemá jasná pravidla ani hranice a dokáže kombinovat to, co v běžném životě nelze. Psaní se stalo nejen koníčkem ale také nedílnou součástí mě samotné. Silnou motivací a hybnou silou celého tvůrčího procesu je zejména zpětná vazba od malých čtenářů, se kterými se setkávám na besedách. Vidím, že mé knihy opravdu čtou, že je znají, a dokonce si je oblíbili. A to potřebuje každý spisovatel. Raduji se z toho, že svými knihami dokážu děti potěšit.

Co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte chvíle volna? Dočetla jsem se, že mezi vaše koníčky patří ruční práce a absolvovala jste kurzy paličkování a drátkování.

V tomto školním roce navštěvuji jednou týdně kurz keramiky. Když mám volnou chvilku k relaxaci, tak pletu ponožky. Pletení už mám tak zautomatizované, že u něj přemýšlím nad náměty nebo vymýšlím verše. Najde se už asi jen málokdo z rodiny a přátel, kdo ode mě ještě nedostal pletené ponožky.

Zuzana Pospíšilová:

• Narodila se 7. 9. 1975 v Karviné.
• Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (Mgr.)
• Pracovala jako dětská psycholožka a od roku 2016 působí jako spisovatelka.
• V lednu 2024 se zapsala do České knihy rekordů s 283 vydanými knihami.
• Knihy – Pohádky před spaním, Pohádky pod polštář, Pohádky do hajan, Rybářské pohádky, Týden mezi indiány, Kočičí pohádky, Psí pohádky, Knihovnické pohádky, Hasičské pohádky, Policejní pohádky, Záchranářské pohádky, Prázdninové pohádky, Pohádkové uspávanky, Boababa a jiné příběhy, Sportovní pohádky, Lesní pohádky, Hádankový zvěřinec, Hádanky pro školáky, Svět plný hádanek, Hádanky a hříčky nejen se slovíčky, série Kouzelná třída, série Školní strašidlo, Školní detektiv, série DeTEKTiVové, Zlobivé pohádky, Starostlivá veverka, Vystrašený zajíček, Nezbedný mýval, Vyděšený kalous, Šikovný syslík, Konec zlobení, Dědečkovy povídačky, Bezva kamarádi z 1. třídy, …
• Více informací na:  www.zuzanapospisilova.svet-stranek.cz
• Je vdaná a má dvě dospělé dcery. S rodinou žije v Bílovci, okres Nový Jičín.

Zdroj foto: archiv Zuzany Pospíšilové