Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Všechny role, které jsem kdy hrála, jsem měla ráda. Některé více, některé méně,“ přiznává Miluše Šplechtová, která v dětství uvažovala, že půjde ve stopách své maminky a stane se učitelkou. Našla se v herectví a hraje v divadle, před kamerou a působí v dabingu. Jak sama přiznává, jednu polovinu jejího života naplňuje rodina, tu druhou divadlo.

Pocházíte z Mostu, kde jste vyrůstala v rodině horníka a učitelky. Chodila jste na hodiny klavíru a do dramatického kroužku a chtěla jste být po vzoru maminky učitelkou. Jak vzpomínáte na svá dětská léta?

Na svá dětská léta vzpomínám s láskou. Rodiče se měli velice rádi a nám dětem vytvářeli domov plný štěstí a porozumění. Pamatuji si, že jsem spolu s bratry a kamarády z okolí trávila celé dny venku. Hra na indiány byla naše nejoblíbenější. Také si pamatuji, že jsem jako hodně malá holka oblažovala naše sousedy předváděním různých zpěvaček. Myslím, že písničku „Zhasněte lampióny“ slyšeli stokrát.

Co rozhodlo, že se z vás nestala učitelka, ale šla jste studovat herectví na konzervatoř? Jednou jste řekla, že herečkou jste díky Libušce Šafránkové …

Po vzoru maminky jsem chtěla být učitelkou. Maminka se snažila rozvíjet ve mě lásku nejen k hudbě, ale i k básničkám. Ona sama krásně zpívala. Vzpomínám na naše společné zpívání v kuchyni při vaření. Maminka držela druhý hlas a to mě moc bavilo. To i takové utírání nádobí šlo pěkně od ruky. Chodila jsem do dramatického kroužku a jezdila na recitační soutěže. No a pak jsem poprvé v televizi viděla Babičku. Libuška Šafránková byla úžasná. Četla jsem o ní různé články a v jednom byla zmínka, že studuje na konzervatoři v Brně. A tak jsem se rozhodla, že to zkusím taky a přihlásila jsem se ke zkouškám do Prahy. Ale to, že jsem byla přijata, se už maminka nedozvěděla. Bohužel zemřela velmi mladá, bylo jí 34 let. Dnes s odstupem času a s trochou nadsázky říkám, že za to, že jsem u divadla, může Libuška.

Miluše Šplechtová s manželem Janem Hrušínským Divadlo Na Jezerce

Již během studií jste hostovala v divadle a začínala jste v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, pak jste byla v Realistickém divadle v Praze a 25 let v ND, kde jste si zahrála v inscenacích jako např. Pygmalion, Rock´n´roll, Sněhová královna, Srpen v zemi indiánů. Jakých bylo těch dvacet pět let ve Zlaté kapličce?

Dvacet pět let je kus života. Měla jsem to štěstí, že díky tomu, že mě Ivan Rajmont angažoval nejen do Činoherního studia v Ústí nad Labem, ale po letech i do ND, jsem měla možnost potkat se s úžasnými herci – Josefem Kemrem, Blankou Bohdanovou, Věrou Galatíkovou, Ladislavem Mrkvičkou, Josefem Somrem, Františkem Němcem, Vladimírem Brabcem… A na mé první kroky na jevišti ND dohlížel, jako režisér, můj milovaný tchán Rudolf Hrušínský. Z divadla jsem odešla po nástupu nového šéfa činohry, tehdy Daniela Špinara.

Spolu s manželem Janem Hrušínským jste založili Divadlo Na Jezerce, které pokládáte za své čtvrté dítě a v němž působíte jako herečka – inscenace Mašíni, kde máte roli Zdeny Mašínové, ve hře Petra Vacka Ze života Čapka se představujete v roli Boha, v inscenaci Občan první jakosti vám režisér Matěj Balcar svěřil roli ukrajinské uklízečky Marty. Jaké role ráda ztvárňujete?

Všechny role, které jsem kdy hrála, jsem měla ráda. Některé více, některé méně. Mou srdcovou stále zůstává Irina ze Tří sester. V našem divadle hraji momentálně v pěti komediích a všechny mám stejně ráda.

Čím je pro vás divadlo? Je podle vás „gruntem“ herecké práce?

Jednu polovinu mého života naplňuje rodina, tu druhou divadlo. Takže se dá říct, že divadlo je můj život. Stejně jako v životě nechcete kolem sebe lež a faleš, nechcete je ani jako divák v divadle. Být pravdivý a uvěřitelný to je „grunt“ herecké práce.

Již coby konzervatoristka jste debutovala před kamerou ve filmu Tetované časom. Natočila jste řadu filmů a TV inscenací, je některý z nich pro vás zlomový?

Asi Panelstory a setkání s režisérkou Věrou Chytilovou.

Hodně se věnujete také dabingu. Co vás přivedlo k dabingu a jaké role ráda dabujete?

Dabing mám moc ráda. Už ani nevím kolik rolí jsem nadabovala a kolika hereckým kolegyním jsem propůjčila svůj hlas. Začínala jsem u Blanky Novákové filmem Oblomov. To je téměř před čtyřiceti lety. Mou poslední dabingovou velkou rolí byla královna Alžběta v Koruně.

Máte tři dospělé děti a pouze Kristýna se vydala v rodinné tradici pokračovat a stala se herečkou. Taky jste si spolu zahrály v divadle (Už je tady, zas!, Mašíni), stejně jako s manželem Janem Hrušínským (Takový žertík, Poslední aristokratka) a režijně vás vedl v komedii Charleyova teta. Jak se vám hraje s příbuznými?

Já si to užívám.

A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas?

Nejraději odpočívám na chalupě. Zahrada, zavařování, procházky, les. Také s Honzou rádi cestujeme, a protože dvě z našich dětí žijí hodně daleko, často za nimi létáme. Pravda, do Ameriky za Bárou a její rodinou létáme častěji než do Austrálie za synem Nikolou a jeho rodinou. Máme pět krásných vnoučat. Dva vnuky, Vojtíka a Kubu máme doma a ostatní ve světě. Myslím, že Vojtík a Kubík jsou momentálně mým nejoblíbenějším koníčkem.

Miluše Šplechtová:

• Narodila se 13. 11. 1957 v Mostě a má dva bratry. Vystudovala pražskou konzervatoř.
• Divadlo – Činoherní studiu v Ústí nad Labem, Realistické divadlo v Praze, ND a Divadlo na Jezerce.
• Film a televize – Tetované časom, Skandál v Gri-Gri baru, Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, Tisícročná včela, Zkouška paměti, Nemocnice na kraji města – Nové osudy, Cesty domů, Všechny moje lásky, Ulice.
• Věnuje se dabingu.
• S manželství s architektem Nikolou Stojanovem má syna Nikolu. Je vdaná za herce Jana Hrušínského a mají dcery Barboru a Kristýnu, která působí jako herečka.

Foto: archív Miluše Šplechtové