Kultura21.cz

Tereza Bartošová se narodila se v Příbrami. Vystudovala 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a pracuje jako lékařka. Je matka tří úžasných dětí, miluje čokoládu, metal a turistiku. Debutovala v roce 2023 detektivním románem Klekánice, který následoval úspěšný román Vodník. Představila v nich sympatickou dvojici příbramských vyšetřovatelů Tomáše Vyskočila a Honzu Richtera. Dceřina kletba je třetím pokračováním detektivní série z Příbramska.¨

Paní Bartošová, vaše kniha Dceřina kletba se objevila na pultech teprve před pár dny, tak řekněte nám na úvod, jaký je to pocit, když autorovi kniha zrovna vyjde?

Jeden nekonečný šok. A k tomu obrovská úleva, že většina reakcí je pozitivní. To je pocit k nezaplacení.

Jaká je podle vás Dceřina kletba oproti Vodníkovi? Co tyto knihy spojuje a naopak odlišuje?

Řekla bych, že Dceřina kletba je trochu temnější, dotýká se hlouběji samotných vyšetřovatelů a ukazuje, že ani oni nejsou svatoušci. Ve Vodníkovi dostala víc prostoru Ema, v Dceřině kletbě se příběh odvíjí z pohledu více aktérů, což dává čtenáři trochu náskok před detektivy.

Osobně jsem četla Dceřinu kletbu jako první a Vodníka přelouskala pár dní na to a potěšilo mě, že se knihy dají bez problémů číst samostatně. Nebojuje s tím na jednu stranu trochu? Respektive, nemáte nutkání to víc propojovat?

Samozřejmě s tím válčím, co můžu prozradit, abych případnému čtenáři, který čte knížky na přeskáčku, nesebrala radost z objevování, luštění. Takže se spíš snažím, aby se mi jednotlivé příběhy příliš neproplétaly.

V knize je hned několik dějových linek. Máte trik na to, abyste se v nich neztratila?

Pomáhá mi představovat si příběh jako vánočku, každá postava má svůj pramen a kráčí po něm, sleduje své cíle a jen občas se potká s ostatními účastníky. A občas si u psaní kreslím, abych si byla jistá, že se potkali ve správném čase a místě.

Byl vám při vytváření postav vyšetřovatelů nebo i někoho dalšího někdo předobrazem nebo inspirací?

Přiznám se, že si naprosto drze půjčuji rysy a vlastností lidí kolem sebe, ale nikdy ne celého člověka. Dobře, jedna výjimka se vyskytuje ve Vodníkovi, a spousta Příbramáků onoho pána odhalila. Naštěstí on sám mě ještě neprokoukl. Možná, až se tak stane, dostanu zmrzlinu zadarmo, nebo plesknutí špachtlí mezi oči.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Po Vodníkovi přichází neméně skvělá Dceřina kletba

Zaujalo mě také motiv toho, jak je v dnešní době snadné někoho vydírat, nebo si o něm zjistit informace. Bylo vaším cílem na to poukázat?

Ano. Děsí mě, kolik informací je o nás velmi snadno zjistitelných, dohledatelných. A zároveň jak jednoduché je druhému člověku s nimi ublížit.

Jste povoláním lékařka, tak by mě zajímalo, jak vám to pomáhá při psaní? A jak se to prolíná časově, tedy kde berete čas na psaní?

Rozhodně mi pomáhá znalost prostředí – zdravotnictví. A snadněji se mi dohledávají věci v učebnici soudního lékařství než lidem z jiných oborů. Na druhou stranu, nemám právní vzdělání, a pátrání v paragrafech trestním zákoníku mi přijde daleko náročnější a složitější. Čas? Ten kradu sama sobě. Jako každý s nějakým koníčkem.

Titul můžete vyhrát v naší soutěži: Začtěte se do detektivky Dceřina kletba

Děj předchozí knihy Vodník se odehrává na Podbrdsku. Jak moc je vám toto území blízké? Máte jej důkladně prochozeno?

Podbrdsko miluji, při procházkách podél Litavky nebo v brdských lesích si čistím hlavu. A zatím, alespoň v téhle naší části, se vyskytují většinou jen domorodci se psy, a někdy ani ti ne. Ještě mi zbývá dost míst k objevování.

Uvádíte o sobě, že máte ráda turistiku, tak máte to tak, že na některých místech už vidíte dějiště vaší knihy? A kde to máte nejraději? Nebo kam byste pozvala naše čtenáře?

To by bylo hezké, udělat turistickou stezku po stopách středočeských vrahů Terky Bartošové, že? Ale ne, na tohle musím být opatrná, abych si okolí “nevyvraždila” jako ve Vraždách v Midsomeru. Čtenáře bych pozvala právě do údolí Litavky, projít se podél bývalých mlýnů, zarůstajících náhonů až dál do Čenkova a Jinec, k nově opravené huti Barbora. Nebo o kus výš v lesích projít se podél hranice vojenského cvičiště.

Dalším z vašich zájmů je metal. Hraje nějakou roli ve vašem literárním zaměření? Že díky němu píšete jinak, než kdybyste poslouchala jemnější muziku?

Kdybych měla u psaní poslouchat pop, tak se asi příběhy koupou v tratolišti krve. Muzika mi pomáhá dokreslovat atmosféru, v které se zrovna v příběhu pohybuji, takže si i podle toho pouštím různé kapely.

A chodíte ráda také na koncerty? Pokud ano, na jakém jste byla naposledy?

Naposledy jsme byli s manželem v listopadu na finských Amorphis ve zlínském Masters of Rock café, což byl pro mě úžasný zážitek, koncert v takovém malém klubíku má úplně jinou atmosféru, než na festivalu nebo v 02 aréně v Praze.

Máte vy sama ráda detektivky? Po jakém autorovi ráda sáhnete, když najdete čas na čtení?

Detektivky čtu ráda, ze současných autorů jsem v poslední době četla knížku od Františka Šmehlíka, Jiřího Březiny anebo Petry Klabouchové. Čím jsem starší, tím víc mě táhne české prostředí, příběhy našich lidí, osudy vycházející z naší kultury.

V závěru nám prozraďte. Klekánice, Vodník, Dceřina kletba, … stále nám zbývá 10 Erbenových balad. Můžeme se těšit na další inspirace?

Těšit se můžeme vždycky. Mám rozpracovaný další příběh, ale jestli bude použitelný, to zjistím, až ho Tomáš s Honzou (a já s nimi) dotáhnu do konce.

Děkuji moc za rozhovor. 

Zdroj foto: Jaroslav Fikota