Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Slavný titul Fridricha Schillera se po Černínově režii v Městském divadle v Brně z roku 2006 objevuje v novém nastudování v repertoáru Mahenova divadle NDB v režii Martina Čičváka. Není se co divit. Je to titul, který zaručuje divácký úspěch už od své první premiéry v roce 1800 dodnes. Básník, dramatik, filozof Schiller bohužel své slavné drama přežil jenom o pět let. Umřel ve věku 45 let na tuberkulózu.

Schiller byl členem hnutí, které se samo nazývalo Sturm und Drank, (Bouře a vzdor). Vzniklo jako reakce na éru osvícenství. Na rozdíl od tehdejších trendů, které vyzdvihovaly rozum, přišlo hnutí s návratem k emocím, k rozvoji osobnosti. Ve svých dílech autoři (Schiller, Goethe, Klinger, Lessing, Herder a další) kladli důraz na cit a fantazii, na tvůrčí a osobní svobodu, její nadřazenost nad pravidly, nad autoritami. Všechny tyto atributy má i pozdní Schilerovi dílo o sporu katolicismu a protestantismu, o osobní zášti a strachu z politických důsledků hrdelního trestu. Zápas skotské královny Marie Stuartovny s anglickou královnou Alžbětou je vlastně zápasem postojů.  Smrt Stuartovny byla dlouho chápána ve svém historickém výkladu jako oběť, Alžběta byla naproti tomu chápána jako ta, která zneužila svou moc. V Schillerově hře dojde poprvé k vyrovnání těchto dvou postojů.

Pokud v antických tragédiích bylo jednání postav předem osudově určené a bohové je řídí, není tam úniku a hrdinové musí jednat i proti své vůli až dojdou k vlastní zkáze. Schiller otevírá nové polohy dramatična. Postavy stojí před volbou a není v božích rukách, jak se rozhodnou. Musí jednat sami a na vlastní odpovědnost. Když k tomu přičteme brilantní dramatickou stavbu a hluboký ponor do konání protagonistů, není pochyb o tom, že už jenom fakt výběru titulu je pro divadlo téměř zaručený úspěch.

Téměř prázdná scéna (Tom Ciller) se šedivým pozadím a s funkčním kubusem, který se zvedá a spouští uprostřed jeviště jako vězení,  je dostatečně vypovídající stejně tak, jako kostýmy (Georges Vafias) v dámském provedení blížící se k renesanci, v mužském oděvu  je to móda spíše o dvě stě let mladší, ale napodiv, vůbec to nepřekáží. Režisér inscenace (Martin Čičvák) správně usoudil, že v jeho civilním pojetí herectví by muž v oděvu jako Rudolf II. vypadal trochu směšně.

Inscenace je vedena výrazně civilní hereckou výpovědí, tak jak se současné divadlo hraje. Žádná deklamace a veliká gesta, žádné vyplňování mizanscény přebytečnými přesuny postav. Tu civilnost je dokonce zdůrazňují i rekvizity, které do renesance opravdu nepatří, ale v této jevištní výpovědi nepřekáží. Třeba oprava podpatku královny lepící páskou a též připoutání Marie Stuartovny lepící páskou ke klekátku. Také bicí nástroje v pozadí i na forbíně, do kterých někteří protagonisté občas tlučou, patří do inscenačního výrazu podněcujícího v divácích emoce.

Nemá smysl jmenovat jednotlivé herce a jejich výkony. Jsou brilantní. Největší prostor má samozřejmě Marie Stuartovna Hany Tomáš Brešťanské a Alžběta Evy Novotné. V některých scénách hrají své postavy tak důkladně, až diváka mrazí. Jde například o scénu, ve které se ty dvě královny poprvé setkávají tváří v tvář. Co na tom, že Schillerovi vytýkali, že pokroutil dějiny, protože se královny ve skutečnosti nikdy neviděly. Kdo zhlédl ten výstup v Mahenově divadle, musí dát velkému autorovi za pravdu. Je to licentia poetica. A parádně sugestivní.

Režisér na dvou místech inscenace umístil na scéně mikrofony na stojanech. V rámci civilního pojetí inscenace je to v pořádku stejně, jako použití třeba lepící pásky. Jde o odhalování technologií, které jsou dnes součástí například také v architektuře. Že nefungovaly na premiéře úplně podle představ inscenátorů to lze odpustit. Ozvučovací divadelní technika je dnes obrovská alchymie. Musí se vypořádat se směrováním mikrofonu, se zpětnou vazbou a mnoha dalšími záludnostmi. Ovšem v této inscenaci cítíme, že  ozvučování se stalo téměř nutností. Když například Marie podstupuje laickou zpověď před smrtí, mluví tiše, vlastně vnitřně téměř pláče, tak by ji bez zesílení mikrofonem nebylo v hledišti slyšet. Není však sama. Bohužel, ono civilní nepatetické herectví na jedné straně výrazně pomáhá výkladu inscenace, na druhé straně takové herecké vedení dostalo režii do situace, kde většině protagonistů dost často nebylo dobře rozumět. A to je Schiller přímo závislý na slově, jako hlavního nositele dramatiky. Výjimkou byl hrabě Talbot Vladimíra Krátkého, který jediný  brilantně zvládal „Bühnensprache“. Ono je opravdu velké umění propojit dnešní „civilismus“ na jevišti s kvalitní srozumitelností. Občas to dnes inscenátoři řeší mikroporty, které jsou už ve fundusu divadel běžné, ovšem více patří k muzikálové produkci než k činohře. Možná by bylo pro herce někdy prospěšnější, vrátit se k teorii jevištní řeči Jiřího Frejky, nebo nověji k práci: Hlas, řeč, sluch, Sováka a Hály.

Přes výhradu, kterou jsem zde naznačil, rád konstatuji, že inscenace Marie Stuartovna je v Mahenově divadle zdařilým dílem. Oslovuje tak, jak má oslovit a promlouvá k současníkovi asi stejně, jako k divákovi z roku 1800. Jak je totiž zřejmé, společenské, politické i lidské problémy jsou stále stejné a stojí za to se nad nimi zamýšlet.

Friedrich Schiller
Marie Stuartovna
Premiéra: 15.6.2018. Překlad: Hanuš Karlach. Dramaturgie: Martin Kubran. Scéna: Tom Ciller. Kostýmy: Georges Vafias. Hudba: Ivan Acher. Režie: Martin Čičvák.

Hrají: Hana Tomáš Briešťanská, Eva Novotná, Petr Bláha, Martin Sláma, Vladimír Krátký, Tomáš David, Tereza Groszmannová, Jan Grygar, David Kaloč, Dušan Hřebíček, Vratislav Běčák.